NPD documents search: Právní prakse, 4 (1939-40) - Příspěvek k výkladu pojmu účastníka v nesporném řízení

Glosy a aktuality.

Příspěvek k výkladu pojmu účastníka v nesporném řízení.

Při praktické aplikaci zákona čís. 100/1931 Sb. z. a n. — jejž budeme dále nazývati zákonem o nesporném řízení — činí největší obtíže výklad pojmu účastníka. Určité vymezení tohoto pojmu jest velmi důležitým vzhledem k předpisu § 41 lit. g) cit. zák., podle něhož celé řízení jest zmatečným, byla-li »porušena zásada o nutnosti slyšeti účastníky před rozhodnutím«.
Zákon stanoví sice v § 6, že účastníkem nesporného řízení jest ten, kdo může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen, nebo kdo uplatňuje právní zájem, aby soud učinil nějaké rozhodnutí. Než ani touto zákonnou definicí není pojem účastníka tak určitě vymezen, aby v praksi nedocházelo k rozdíl- ným výkladům o tom, zda určitá osoba jest, či není účastníkem.
Gramatický výklad dotyčného zákonného ustanovení nepostačí, neboť slovo účastník nelze vykládati doslovně. Z § 41 lit. g) nesp. říz. jasně vyplývá, že jím může býti i ten, kdo se řízení nezúčastnil, avšak měl se zúčastniti. Jest tedy účastníkem každý, kdo má právo, aby se zúčastnil nesporného řízení, tedy každý, jenž má určitý vztah k nespornému řízení. Tento vztah pak definuje zákon v tom směru, že účastníkem jest:
a) kdo může rozhodnutím soudu býti přímo dotčen ve svých právech,
b) nebo kdo uplatňuje právní zájem, aby soud učinil nějaké rozhodnutí.
Ad a) Zákon používá výrazu »může«. Není tedy zapotřebí, aby soudní rozhodnutí ihned přímo zasáhlo do právní sféry účastníkovy, postačí »možnost«, že toto rozhodnutí bude v budoucnu míti pro oprávněného nepříznivé následky.
Příklad: Ustanovení nevhodné osoby kolisním opatrovníkem.
Nestačí však jakékoli dotčení, nýbrž účastníkem jest pouze ten, kdo by mohl býti přímo dotčen. Zákon tedy vylučuje z pojmu účastníka osoby, jež by soudním rozhodnutím mohly býti pouze nepřímo dotčeny. Výrazem »přímo« dotčen nemíní však zákon dotčení bezprostřední, neboť by jinak nepřipustil pouhou možnost tohoto dotčení, zamýšlel však zajisté požadavkem přímého dotčení pojem účastníka podstatně zúžiti.
Vodítkem nám budou další slova zákona, jenž požaduje přímé dotčení v právech, čili účastníkem jest jen ten, o jehož právu má býti v nesporném řízení rozhodnuto.
K stejnému závěru dojdeme i teleologickým výkladem dotyčného, zákonného ustanovení. Také podle důvodové zprávy jest spolehlivým znakem při rozlišování mezi přímým aneb nepřímým dotčením pouze hmotně právní poměr určité osoby k tomu co jest předmětem nesporného řízení.
Ad b) Zákon před definicí druhé skupiny účastníků používá spojky »nebo«, při výkladu gramatickém by byl tedy možný závěr, že jde o skupinu účastníků, odlišnou od prvé skupiny. Poněvadž pak i prvá skupina má zajisté právní zájem na vyvolání rozhodnutí nesporného soudu, mají obě skupiny určitý vztah k nespornému řízení. Mohlo by tedy rozlišení pozůstávati pouze v různém vztahu dotyčných oprávněných. Dalším logickým důsledkem této úvahy by pak bylo, že při právním zájmu postačí i dotčení nepřímé.
Tento závěr jest však podle našeho soudu nesprávným, neboť pak by zajisté nebylo zapotřebí, aby při jiné skupině účastníků zákon požadoval přímé dotčení. Tento výklad by měl dále za následek značné rozšíření rozsahu pojmu účastníka, neboť pojem právního zájmu, nijak blíže neomezený, jest zajisté značně pružným.
Byl by možným dále výklad, že zákonodárce přihlížeje k obdobnému předpisu civilního řádu soudního, měl na mysli případy, kdy na základě zákonných předpisů jsou v nesporném řízení vyřizovány spory. (Srovn. Hora, Nesporné řízení, str. 14.)
Než i tento výklad nelze sdíleti. Zákonodárce zajisté, kdyby měl podobný úmysl, byl by výslovně přiznal právní zájem pouze účastníkům těchto úseků nesporného řízení, což by bylo tím více zapotřebí, poněvadž i pro ně zásadně platí ve všech směrech stejné předpisy nesporného řízení, jako pro ostatní účastníky.
Ani při tak zv. solemnisaci (ku př. dobrovolné dražbě nemovitosti) nemá oprávněný pouze právní zájem, nýbrž i právní nárok, aby soudem bylo při těchto právních úkonech spolupůsobeno.
Dlužno tudíž dospěti k závěru, že okruh účastníků sub b) jest totožný s okruhem sub a) a že zákonodárce měl v úmyslu pouze nadbytečně zdůrazniti oprávnění účastníka býti slyšen před rozhodnutím, jimž sice ještě není, avšak může býti ve svých právech přímo dotčen.
Přihlédněme nyní k výkladům zastávaným v teorii a praksi.
Podle teorie (Dr. Hora) jest někdo rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech tehdy, když jeho právní postavení jest po rozhodnutí jiné než bylo před ním; což ovšem neznamená, že toto jeho právní postavení musí býti rozhodnutím zhoršeno. Nepřímo jest pak dotčen ten, jehož právní postavení zůstává i po rozhodnutí totéž, toto rozhodnutí nepůsobí samo o sobě změnu jeho právního postavení, ale může ve spojení s jinými činiteli k této změně přispěti.
I dr. Hora tedy definuje obě skupiny účastníků, uvedené v § 6 nesp. říz., jednotnou definicí a vycházeje ze zákonné dikce »přímo dotčen«, rozlišuje touto skutečností účastníky od osob nepřímo dotčených.
Jeho vlastní definice účastníka není však podle našeho soudu ani přesná ani výstižná.
Předně dlužno uvésti, že dr. Hora používá obratu »právní postavení«, jenž jest nepřesný.
Postavením může býti buď určitý postoj, anebo stav vyplývající z určitého právního poměru. Bylo by tedy zapotřebí tento pojem blíže vymeziti. Dr. Hora však neuvádí znaků k tomuto účelu potřebných, nýbrž přechází ihned přímo k dalšímu vymezení pojmu účastníka.
Než v tomto směru nepostupuje logicky správně, neboť snaží se určiti pojem účastníka účinky, jež bude míti rozhodnutí nesporného soudu na jeho právní postavení. Postupuje tedy obráceným způsobem; nejprve zajisté dlužno definovati pojem účastníka a pak teprve lze posouditi, zda má nárok, aby rozhodnutím se jeho »právní postavení« nestalo jiným, než bylo před ním.
Toto následné vymezení pojmu účastníka podle našeho soudu však ani jinak neobstojí.
Definice dra Hory nezdá se býti v souladu s postupem, zákonodárcem zvoleným, tento totiž vymezil nejprve v § 6 pojem účastníka a béře zřetel na rozhodnutí pouze potud, pokud přiznává účastníku právo k rekursu. Ovšem dikce zákona zde není přesnou, nepostačí, aby se účastník pouze ze subjektivního hlediska pokládal za zkrácena rozhodnutím, nýbrž dotyčným rozhodnutím musí býti skutečně do jeho práv zasaženo. Zákon pak dotyčným obratem chtěl pouze vyjádřiti, že nelze si stěžovati výhradně ve prospěch jiného účastníka. Dr. Hora shledává dále kriterium mezi účastníky a ostatními osobami pouze v tom, že postavení účastníka se rozhodnutím mění, což prý však není u neúčastníka. U něho nepůsobí dotyčné rozhodnutí samo o sobě změnu jeho právního poměru, ale může ve spojení s jinými činiteli (jakými?) k této změně přispěti.
Zde však dr. Hora ocitá se v rozporu se slovným zněním § 6 nesp. říz., podle něhož postačí možnost, že bude někdo rozhodnutím přímo dotčen a není zapotřebí, aby toto dotčení skutečně nastalo. Prakticky jest shora uvedené velmi důležité, což nám osvětlí nejlépe namátkou vybraný případ. Ustanovením kolisního opatrovníka nejsou oprávněné osoby přímo dotčeny, jejich »právní postavení« jest zajisté nezměněné. Leč přece dlužno je pokládati za účast- niky a před rozhodnutím pod zmatečností slyšeti [§ 41, lit. g) nesp. říz.] neb ustanovením nevhodného neb zaujatého kurátora by mohli bytí později ve svých právech přímo dotčeni.
Proto by byla snad správnější a výstižnější tato definice. Účastníkem nesporného řízení jest každý, kdo má právní nárok, aby o jeho právu bylo rozhodováno (nikoliv vždy rozhodnuto) v nesporném řízení. Komu pak přísluší tento právní nárok, není a nemůže býti stanoveno v předpisech nesporného řízení, nýbrž dlužno hledati v normách hmotně právních. Správnosti této definice odpovídá znění § 6 nesporného řízení, jak. již shora bylo naznačeno.
Pro oporu uvedeného svědčí dále i doslov § 37 nesp. říz., podle něhož »je ustanoveno ve zvláštních zákonech, kdy mají právo k rekursu i nejbližší příbuzní, určité veřejné korporace nebo sdružení zákonem uznaná«.
Pakliže tedy o oprávnění k rekursu rozhodují materielně právní předpisy, platí to tím spíše pro účastníka.
K stejnému závěru dospějeme i teleologickým výkladem § 6 nesp. říz. Jak nasvědčuje znění důvodové zprávy shora citované, jest spolehlivým znakem pojmu účastníka hmotně právní poměr, založený hmotně právním předpisem.
Uvedená definice má posléze oporu i v praksi.
Tak nejvyšší soud v poslední době konstantně judikuje, že účastníkem jest ten, kdo může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen, nebo kdo uplatňuje právní zájem, aby soud učinil nějaké rozhodnutí, v té příčině může býti spolehlivým znakem jen hmotně právní poměr určité osoby k tomu, co jest předmětem nesporného řízení, jehož výsledkem mohou býti její vlastní zájmy dotčeny. (Sb. n. s. 13 171.) Účastník musí míti hmotně právní poměr k řízení (Sb. n. s. 13912).
Proto, chceme-li v určitém případu posouditi, zda a kdo jest účastníkem, přihlédneme nejprve k hmotně právním předpisům, zejména k právu občanskému. Zjistíme-li, že dotyčný má skutečně právní nárok, o němž má býti rozhodováno v nesporném řízení, dospějeme k závěru, že může býti účastníkem. Ovšem zda skutečně jest účastníkem bez dalšího či zdali jest zapotřebí určitého jeho projevu, opět dlužno podle hmotného práva řešiti od případu k případu.
Věc nám objasní příklad: Dědictví připadá tomu, kdo má některý z delačních důvodů, uvedených v § 533 obč. zák., podle čl. I. cís. pat. z 9. VIII. 1854, čís. 208 ř. z. projednává se pozůstalost v nesporném řízení. Přísluší tedy dědici právní nárok, aby se stal účastníkem pozůstalostního řízení, tím však se stává teprve podáním dědické přihlášky, jež může býti opřena pouze o delační důvod, zákonem uznaný (§§ 121 nesp. pat. a 799 obč. zák. Sb. n. s. 16 392 a 16 775).
Dlužno ovšem dále míti na zřeteli, což ostatně již bylo shora naznačeno, že pojem účastníka nekryje se s okruhem osob, oprávněných podle § 37 nesp. říz. k rekursu. Těmito jsou »nejbližší příbuzní, určité veřejné korporace nebo sdružení zákonem uznaná«, avšak jen tehdy, pakliže ve zvláštních zákonech jest jim přiznáno právo k rekursu.
Jde tedy o osoby, jež nejsou rozhodnutím nesporného soudu přímo dotčeny a nemají kvalifikace požadované § 6 nesp. říz., čili jinými slovy jsou to osoby, o jejichž právu není v nesporném řízení rozhodováno, nýbrž do jejich práv, zákonem zaručených jest teprve rozhodnutím nesporného soudu zasaženo aneb jímž zákon přiznává právní zájem na dotyčném rozhodnutí (srov ku př. §§ 178, 217, 251, 252 obč. zák.).
Pro praksi jest rozlišení mezi účastníky a osobami oprávněnými k rekursu velmi důležitým, prvé dlužno před rozhodnutím slyšeti, druhým musí býti pouze doručeno rozhodnutí, vydané po skončeném řízení.
Vlastimil Sobota.

Citace:

Příspěvek k výkladu pojmu účastníka v nesporném řízení. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939-40, svazek/ročník 4, s. 240-244.