Čís. 4149.

Předpis §u 38 nařízení ze dne 12. května 1919, čís. 246 sb. z. a n. jest opodstatněn §em 8 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. Bankovní úřad ministerstva financi jest oprávněn domáhati se splacení v Kč zápůjček, poskytnutých Rakousko-uherskou bankou lombardem válečných půjček bez ohledu na to, zda válečné půjčky budou vyplaceny.
(Rozh. ze dne 16. září 1924, Rv I 793/24.)
Žalobě Bankovního úřadu ministerstva financí o zaplacení zápůjčky poskytnuté Rakousko-uherskou bankou lombardem válečných půjček, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V § 38 vládního nařízení ze dne 12. května 1919, čís. 246 sb. z. a n. vyslovené převzetí lombardních zápůjček Rakousko-uherské banky má svou zákonnou oporu v §u 8 zmocňovacího zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., jímž byl ministr financí zmocněn, aby pečoval o oběh a opatření platidel ve státě Československém a za tím účelem zařídil, čeho zapotřebí, v poměru k Rakousko-uherské bance buď cestou smluvní nebo nařizovací, a aby vůbec až do jiné zákonné úpravy obstarával funkce státní cedulové banky a zřídil k tomu účelu bankovní úřad. Okolkováním a proměnou bankovek Rakousko-uherské banky, pokud obíhaly na území československém, v československé státovky, zbavením ostatních bankovek vlastnosti zákonného platidla, proměněním závazků znějících na rakousko-uherské koruny na závazky v československých korunách v poměru jedna ku jedné, a zrušením funkce Rakousko-uherské banky jako státní banky cedulové, stalo se nutným, učiniti opatření o lombardních zápůjčkách, které Rakousko-uherská jako cedulová banka ve svých nyní stažených bankovkách poskytla a v nich měla obdržeti zpět zaplaceny, a které dle §u 84 jejich stanov byly bankovní úhradou obíhajících, nyní za československé státovky zaměněných bankovek. Toto nutné opatření jest zahrnuto ve všeobecném zmocnění §u 8 zákona čís. 187/1919 a jeho zákonnost plyne také ze čl. 107 stanov Rakousko-uherské banky, vyhražujícího súčastněným státům právo, aby v případě ať již zákonného, ať předčasného zániku funkce Rakousko-uherské banky jako banky cedulové převzaly veškeré její bankovní obchody za bilanční cenu s jedinou výhradou zápůjček hypotekárních. Námitka nedostatku aktivní legitimace Bankovního úřadu, kterou žalovaný opírá o nezákonnost nařízení čís. 246/1919 jest tedy bezpodstatná. Lichou jest i námitka, že se žalobní návrh příčí dobrým mravům, poněvadž by se prý československý erár bezdůvodně obohatil, kdyby si dal vyplatiti prostřednictvím Bankovního úřadu lombardní zápůjčku v československých korunách, ač sám ji Rakousko-uherské bance vyúčtoval v jejích znehodnocených bankovkách. Nehledíc k tomu, že placení zažalované pohledávky v korunách československých bylo nařízeno již §em 8 nařízení ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n., tedy v době, když o rozdílu hodnoty mezi okolkovanými a neokolkovanými bankovkami ještě nebylo řeči, přehlíží žalovaná firma, že Československý stát si opatřil bankovky Rakousko-uherské banky, potřebné ku zaplacení převzatých lombardních zápůjček, výměnou za československé státovky v poměru jedna ku jedné, takže obdrží po splacení zažalované pohledávky v korunách československých na penězích jenom tolik, kolik sám k jejímu nabytí vynaložil a dal do oběhu. Nelze mluviti ani o nějakém zisku na jeho straně, tím méně o nespravedlivém obohacení. Není-li tu obohacení, nemůže se vymáhání zápůjčky příčiti dobrým mravům. Ovšem by však byl obohacen žalovaný na úkor československého státu, kdyby podle jeho návrhu byla žaloba zamítnuta a žalovaný takovým způsobem byl vůbec sproštěn z povinnosti, zaplatiti zápůjčku, jež mu svého času byla hotově vyplacena. Dovolatelka stěžuje si ještě na to a prohlašuje to rovněž za porušení poctivého vzájemného styku, že československý stát nepřevzal ku placení lombardované válečné půjčky aspoň do výše zápůjčky. Podle dlužního úpisu ze dne 7. ledna 1919 není však splatnost zažalované pohledávky nijak závislou na honorování válečných půjček a nemohla býti ovšem ani závislou učiněna, poněvadž věřitelkou lombardní zápůjčky byla Rakousko-uherská banka, kdežto dlužníkem válečných půjček byl stát, a poněvadž taková vázanost by odporovala stanovám Rakousko-uherské banky. Dle čl. 69 těchto stanov, jenž jest jako smluvní podmínka na dlužním úpise otištěn, nesprošťuje neprodejnost zástavy dlužníka placení. Nebylo by tedy možno ani proti Rakousko-uherské bance namítati znehodnocení válečných půjček pro jich nepřevzetí Československým státem, nelze ho však namítati ani proti československému státu, neboť tento byl článkem 205 mírové smlouvy St. Germainské výslovně sproštěn z povinnosti převzíti nějaký válečný dluh rakouský.

Citace:

č.4149. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 245-247.