Č. 3696.

Obecní rozpočet: I. * Sestaví-li bezprostřední dohlédací úřad (na Moravě zemský výbor) obecní rozpočet místo obec. zastupitelstva, má do tohoto postupu právo stížnosti pouze obec, nikoliv poplatník, — II. * Není nezákonné, použije-li dohlédací úřad (okresní po př. zemský výbor) při sestavení rozpočtu obecního osnovy rozpočtu obcí připravené. III. * Příspěvky dle § 27 zák. z 12, srpna 1921 č. 329 Sb. může obec, po př. úřad dohlédací, žádati dle volného uvážení; poplatník nemá právního nároku, aby se tak stalo.
(Nález ze dne 4. června 1924 č. 9919).
Věc: Frima »Báňská a hutní společnost« v Brně (adv. Dr. Karel Winkler z Mor. Ostravy) proti moravskému zemskému výboru (zem. taj. Dr. Jindř. Janíček) o rozpočet městské obce P.
Výrok: Stížnost se jednak odmítá jako nepřípustná, jednak zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. usnesením sestavil žal. úřad s odvoláním se na § 7, odst. 4 fin. nov. obecní rozpočet městské obce P., odepřel věcně projednávati odvolání, podané stěžující si společností z usnesení správní komise p-ské o ob. rozpočtu, a uvedl, že opatřením tím dle § 7, odst. 4 pozbylo odvoláním napadnuté usnesení jmenované správní komise platnosti a že proto toto odvolání se jeví býti bezpředmětným.
Stížnost proti tomu podaná, domáhající se předem meritorního vyřešení odvolání administrativního, popírá správnost předpokladu, na němž nař. rozhodnutí spočívá, uvádějíc jednak, že žal. úřad neprávem postupoval proti obci P. dle § 7, odst. 4, jednak že v jeho opatření nelze spárovati akt, jaký má na mysli předpis posléze uvedený. V dalším svém obsahu vytýká stížnost in eventum vadnost řízení, předcházejícího nař. rozhodnutí, kterou spatřuje v tom, že žal. úřad opomenul postupovati podle § 27 ob. fin. novely, k čemuž byl povinen.
Rozhoduje o stížnosti veden byl nss těmito úvahami:
Pokud jde o výtku uplatňovanou na prvém místě, třeba odkázati k tomu, že dle § 67 obec. zřízení mor., vztažmo dle § 1 a násl. ob. fin. novely z roku 1921 jest o všech příjmech a vydáních obce, podniků, ústavů a fondů obecních a obcí spravovaných, sestaviti každoročně rozpočet. Jakým způsobem se to děje, jmenovitě kdo rozpočet sestavuje, stanoví § 6 posléze cit. zák., jenž předpisuje, že jej připravuje starosta obce a po projednání v obecní radě jej předloží obec. zastupitelstvu, jež se o něm usnáší. Uvedené předpisy nedopouštějí žádných pochybností o tom, že sestavení rozpočtu jest sice povinností, avšak také výlučným oprávněním obce. Toto výlučné právo může býti výjimečně, za předpokladů uvedených v § 7, odst. 4, obci bezprostředním úřadem dohlédacím odňato. Opatřením toho druhu zasahuje tedy úřad posléze zmíněný jediné do práv obce a jest proto toliko tuto považovati za legitimovanou, aby se proti tomu bránila; proto stanoví také odst. 5 cit. §u 7, že proti opatření vylíčenému může se jen obec dovolati pomoci stolic dalších. Jediné postupem úřadu dohlédacího dle § 7, odst. 4 cit. zák. není tudíž zasaženo do právní sféry subjektů od obce odlišných, jmenovitě ne do subjektivních oprávnění jednotlivých poplatníků, a nelze proto těmto přiznati legitimaci k tomu, aby takové opatření naříkali. Pokud tedy stěžující si firma vytýká, že si žal. úřad neprávem osvojil sestavení sporného rozpočtu, neuplatňuje práv .vlastních, nýbrž práv obce, k jichž hájení není po zákonu povolána. Sluší tudíž v tomto směru stížnost odmítnouti jako nepřípustnou (§ 2 zák. o ss), aniž lze se zabývati věcnými jejími výtkami po této stránce vznesenými.
Druhou výtkou tvrdí stížnost, že rozpočet, na němž se správní komise p-ská usnesla, nebyl v daném případě nahrazen rozpočtem jiným, sestaveným žal. úřadem, nýbrž toliko doplněn a opraven a dovozuje z toho, že názor došlý výrazu v nař. rozhodnutí, totiž že předmět administrativního odvolání odpadl, je mylný.
Ani v tomto směru nelze dáti stížnosti za pravdu. Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad jednak, že na elaborát obcí předložený, pro jeho opožděnost, nepozírá jako na rozpočet, jednak že používá z téhož důvodu práva vyhrazeného mu §em 7, odst. 4 ob. fin. novely.
Z toho plyne na jedné straně, že elaborát obce se obecním rozpočtem nestal a že lze proto naň pohlížeti nejvýše toliko jako na rozpočtovou osnovu, na druhé straně pak, že za rozpočet sluší považovati teprve akt, na který nař. usnesení poukazuje. Vyslovil-li tedy žal. úřad, Že adm. odvolání st-lčino postrádá předmětu, nelze seznati, že výrok tento neodpovídá skutkovému nebo právnímu stavu případu.
Tomu nemůže býti na závadu, jestliže žal. úřad použil za základ svého opatření prací v tom směru obcí vykonaných, byť i tak dalece, že jeho elaborát jeví se toliko býti korekturou a doplněním podrobné rozpočtové osnovy obcí již vypracované; jestliže nař. rozhodnutí nadbytečně ještě zvláště tuto okolnost vytknulo, nelze z toho právem odvozovati důsledky, uplatňované výtkou shora zmíněnou.
Zbývá tudíž zkoumati ještě důvodnost výtky na posledním místě vznesené, totiž že řízení, předcházející nař. rozhodnutí, jest vadné proto, že žal. úřad opomenul postupovati dle § 27 ob. fin. novely, jak byl oprávněn a povinen. Stížnost vychází tu ze stanoviska, že §em 27 fin. novely uložena jest obci povinnost starati se o to, aby způsobem tam vytčeným byla snížena přirážková povinnost poplatnictva a že proto tato povinnost stíhá i orgán dohlédací, když si dle § 7, odst. 4 cit. zák. osvojí právo k sestavení ročního rozpočtu obecního. Tento názor jest zřejmě mylný. Požadování zvláštního příspěvku, jak to má § 27 cit. zák. na mysli, není povinností, nýbrž toliko právem propůjčeným obci, jehož výkon závisí výlučně na jejím volném uvážení a svobodném rozhodnutí, tak že nemá nikdo subjektivního nároku, aby obec tak učinila. To plyne zřejmě z doslovu zákona, jenž užívá obratu »jest obec oprávněna« a klade důraz na usnesení ob. zastupitelstva, čímž nepochybně naznačuje, že dává obci zcela na vůli, zdali chce ke krytí svých výdajů zvoliti cestu tuto či jinou, po zákonu přípustnou. To plyne i z toho, že jest obci dána možnost o takových zvláštních příspěvcích se s příslušnými subjekty smluviti.
Nemá-li však obec povinnosti takové, pak nelze ji ani, jak stížnost mylně za to má, předpokládati u orgánu, který dle § 7, odst. 4 její rozpočtovou povinnost supluje, a nelze proto ani výtku, uplatňující názor opačný, uznati za důvodnou.
Stížnost jest tedy jednak nepřípustná, jednak bezdůvodná a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 3696. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1449-1451.