Č. 1042.

Policie polní: I. * Námitku podjatosti členů obecního trestního senátu musí strana v řízení správním dodatečně konkretisovati. — II. * Není podstatnou vadou řízení, když obviněný v trestním řízení pro polní pych nebyl vyslechnut před trestním senátem, byla-li mu v řízení provedeném starostou (§ 37 čes. z. z. o polním pychu) poskytnuta dostatečná příležitost k obhajobě. — III. * Rozhodnutí okresní správy politické, kterým byl nález obecního trestního senátu o polním pychu potvrzen, jest dle česk. zem. zákona o polním pychu konečné.
(Nález ze dne 5. prosince 1921 č. 14.852.)
Věc: František P. v B. proti okresní správě politické v Přelouči stran trestu pro polní pych.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Anna D. udala obecnímu úřadu, že služka stěžovatelova k příkazu jeho vedla dne — jeho tři krávy přes louku D-ové a že je tam pásla.
Jak ze spisů vysvítá, byl stěžovatel na toto udání obeslán dne — na obecní úřad, dostavil se však k úřadu teprve dne —, když byl pozván obecním poslem, a přiznal správnost udání Anny D.
K dalšímu jednání, které konáno bylo dne 30. —, stěžovatel předvolán nebyl a byl v jeho nepřítomnosti vynesen trestní nález obecního trestního senátu, jímž stěžovatel uznán byl vinným přestupkem § 3 a) zákona z 12. října 1875 č. 76 z. z. a odsouzen k pokutě 80 K, pro případ nedobytnosti do vězení na tři dny.
V odvolání vytýkal stěžovatel, že nebyl pozván k jednání před trestním senátem, že výměr trestu odporuje § 15 zákona a že členové František M. a František Š. jsou vůči němu podjati.
Ve své zprávě udal obecní úřad, že obecní trestní senát nepokládal opětné předvolání a výslech stěžovatele za potřebné, ježto byl již dne — vyslechnut a čin svůj úplně doznal a mimo to bylo dle předchozího pravděpodobno, že se obžalovaný opět nedostaví a jednání se jen protáhne; dále uvádí, že stran trestu bylo použito senátem nejvyšší jeho výměry vzhledem k tomu, že poškozená jen s tou podmínkou upouštěla od požadavku náhrady škody, dále vzhledem k přitěžující okolnosti, že jest to opětovný případ poškozování louky této žalovaným; konečně že podjatost členů obecního soudu nebyla dříve uplatňována, ač to stěžovateli bylo možno alespoň stran Františka M., který byl při výslechu dne — osobně přítomen.
Naříkaným rozhodnutím bylo odvolání zamítnuto z důvodu, že skutková povaha přestupku byla dle spisů zjištěna. Stížnost 1. opakuje námitku vadnosti řízení, ježto stěžovatel nebyl předvolán a vyslechnut před tříčlenným senátem, takže nemohl se řádně obhájiti; 2. namítá, že stěžovatel nemohl v I. instanci uplatňovati námitky podjatosti členů senátu, ježto mu nebylo známo, kdo jimi jsou; 3. že naříkané rozhodnutí neobsahuje důvodů rozhodovacích, konečně 4. namítá, že trest byl vyměřen nezákonnou výší, jelikož nebylo dbáno předpisu §§ 15 a 16.
O stížnosti této uvážil nejvyšší správní soud toto:
ad 1. Český zákon ze dne 12. října 1875 č. 76 z. z. o ochraně majetku polního dal v kapitole IV. (§§ 31—44) ustanovení o řízení trestním ve věcech polního pychu. Dle § 31 náleží na starostou obecního, aby provedl řízení v příčině spáchaného polního pychu, pokud se týče, aby jej vyšetřil a potrestal. Dle dalšího ustanovení téhož §u vykonává toto právo trestní dle předpisu zřízení obecního starosta obce společně s 2 přísedícími (obecními staršími) v přenesené působnosti. Dle § 37 má obecní starosta při každém jednotlivém případu polního pychu neprodleně povahu skutkovou zjistiti a průvody sepsati a když pak mezi škodujícím a obviněným narovnání o náhradě škody se nepodaří, má spolu ustanoviti od- hadem, jaká náhrada se dáti má.
Z posléze uvedeného ustanovení jest patrno, že zákon ukládá zjištění skutkového materiálu výslovně starostovi samému, nezmiňuje se ani slovem o součinosti přísedících v tomto oddílu řízení trestního.
Svrchu citovaný § 31 přikazuje ovšem právo »trestati« starostovi společně s 2 obecními staršími, což mohlo by sváděti k výkladu, že také zjišťování skutkové podstaty dle § 37 má předsevzíti nikoliv starosta sám, nýbrž jen za součinnosti obou přísedících. Leč textování § 31 k výkladu tomuto nenutí, kdežto spojitost § 37 s ostatními předpisy IV. kapitoly citovaného zákona výkladu tomuto stojí v cestě. Neboť § 31 v odst. 1. zřetelně rozeznává jednak vyšetření spáchaného polního pychu, jednak jeho potrestání a ustanovuje-li dále, že právo trestati přísluší dotčenému kolegiu, lze bez násilí vyložiti zákon v ten smysl, že součinnost obou obecních starších obmezuje se toliko na vydání nálezu trestního a že zákon nenařizuje, aby také vyšetření skutkové podstaty dalo se před celým kolegiem.
Již z této úvahy plyne, že není nutno vykládati ustanovení § 37, které výslovně svěřuje jenom obecnímu starostovi vyšetřování trestného skutku, v ten smysl, že obecním starostou má se rozuměti celý tak řečený obecní trestní senát. Opačný výklad vedl by důsledně k požadavku, aby i všecky ostatní úkony, které zákon starostovi ukládá v trestním řízení pro polní pych, vykonával nikoliv starosta sám, nýbrž vždycky za součinnosti obou přísedících. Tak bylo by nutno žádati, aby také oznámení, jež dle § 33 starosta má učiniti, jakož i opatření ve příčině věcí z polního pychu pocházejících i pokus o narovnání v příčině náhrady škody polním pychem způsobené, jež dle §§ 34 a 35 starosta má provésti, prováděny byly celým tříčlenným senátem, což zřejmě nemohlo býti úmyslem zákonodárce, ačkoliv i tyto úkony náležejí k řízeni o polním pychu ve IV. kapitole zákona upravenému. Zákon neposkytuje tedy opory pro výklad, že zjištění skutkové podstaty má se díti před celým kolegiem. Jiného ustanovení, z něhož bylo by lze vyvoditi, že obviněný má snad býti před celým senátem vyslechnut v jiném stadiu trestního řízení, nelze však v zákoně nalézti. Neboť zákon, jemuž tanulo zřejmě na mysli stručné a neformální řízení trestní před úřady politickými, ani slovem nedal na jevo, že v trestním řízení pro polní pych má se před vydáním nálezu provésti jakési hlavní přelíčení v duchu soudního řádu trestního, a nenaznačil také nikterak, že po zjištění skutkové podstaty starostou dle § 37 provedeném má následovati zvláštní oddíl řízení určený pro výslech a obhajobu obviněného.
Náhled stížnosti, že obviněný musí býti vyslechnut přede všemi členy kolegia právo trestní vykonávajícího, mohl by býti podepřen jen důkazem, že i trestní řízení před úřady politickými jest dle platných norem ovládáno zásadou bezprostřednosti, kteráž vyžaduje, aby obviněný před svým soudcem byl slyšen, neboť nelze pochybovati, že za nedostatku bližších norem o řízení trestním před tak řečeným obecním senátem sluší použíti analogie předpisů o řízení před politickými úřady ve věcech přestupků policejních.
Leč právě tyto předpisy nasvědčují tomu, že vytčená zásada bezprostřednosti jest řízení trestnímu před úřady politickými úplně cizí, ba že příčí se organisaci služby politické tou měrou, že bez zásadní přeměny organisace této nedá se vůbec uskutečniti
Vnitřní služba při okresních úřadech politických řídí se dosud dle instrukce ze dne 17. března 1855 č. 52 ř. z., jež vydána byla na základě § 20 nejvyššího rozhodnutí ze dne 14. září 1852 o zařízení a působnosti úřadů okresních (vyhlášeno nař. ze dne 19. ledna 1853 č. 10). Dle ustanovení § 94 řečené instrukce jsou všeliká rozhodnutí úřadů okresních myšlena jako úřední akty představeného tohoto úřadu, neboť jest mu vyhrazeno všeliká vyřízení schvalovati. Dlužno tudíž také trestní nálezy okresním úřadem politickým vydávané pojímati jako akt představeného tohoto úřadu. Jediné on jest při monokratickém zařízení úřadu tohoto právně decernentem, a jest tedy v trestních věcech policejních jediné on policejním soudcem. Nicméně dovoluje § 87 téže instrukce představenému úřadu, aby vyřizováním věcí úředních pověřil úředníky sobě podřízené, a není žádného ustanovení, které by osobnímu vyřizování představeného úřadu vyhrazovalo právě policejní věci trestní.
Za tohoto stavu organisace vnitřní služby při okresních úřadech politických, kterou nařízení ministerské ze dne 5. března 1858 č. 34 ř. z., podávající jen některé procesní předpisy pro politické řízení trestní, zřejmě měniti nechtělo, nutno za to míti, že instrukce z r. 1855 přímo předpokládá, že i trestní věci policejní mohou býti vyřizovány úředníkem přiděleným, t. j., že vyšetření skutkové podstaty provádí tento úředník, kdežto nález trestní dle toho, co svrchu bylo pověděno, nicméně jest nálezem představeného úřadu, byť i tento sám osobně vyšetřování nikterak se nezúčastnil. V takto organisované službě zřejmě není místa pro zásadu bezprostřednosti v moderním soudnictví trestním provedenou. Ani povaha opravného prostředku (rekursu) a kompetence stolic odvolacích v policejních věcech trestních nedá se srovnati s řečenou zásadou procesní, neboť jak plyne z nařízení ze dne 31. ledna 1860 č. 31 ř. z., odvolací stolici přísluší i v trestních věcech policejních (§ 3 cit. nař.) nalézati právo ve věci samé a nikoliv snad jen zkoušeti procesní postup stolice nižší. Vykonávajíc však pravomoc trestní a vydávajíc tedy stejně jako stolice prvá nález trestní, rozhoduje vyšší stolice stejně, jako jest tomu v řízení správním vůbec, na základě spisů stolice prvé, takže o zásadě bezprostřednosti, která by vyžadovala, aby průvodní řízení i výslech obviněného před stolicí vyšší byly opakovány, nemůže býti řeči.
Ježto tedy ani zákon o ochraně polního majetku nemá positivního ustanovení, z něhož by bylo lze vyvoditi procesní požadavek, aby obviněný byl slyšen před celým kolegiem, jemuž přísluší právo trestati polní pych a ježto nelze tvrditi, že by požadavek takový plynul již ze zásad správní řízení trestní ovládajících, není možno uznati provedené řízení za vadné již proto, že obviněný nebyl vyslechnut před senátem obecním, pokud jen byla mu v řízení správním dle všeobecných zásad řízení toto ovládajících poskytnuta příležitost, aby proti výsledku šetření, kterýž má tvořiti základ nálezu trestního, mohl se náležitě hájiti. Této náležitosti jest však zplna vyhověno, když obviněný byl vyslechnut v onom stadiu řízení, které dle § 37 cit. z. provádí obecní starosta, a když v tomto stadiu řízení byla mu příležitost k obhajobě poskytnuta.
ad 2. Námitku tuto bylo by lze uznati důvodnou jen tehdy, kdyby stěžovateli nebylo se v řízení správním dostalo příležitosti seznati, kdo byli členy kolegia, které trestní nález vyneslo, aby mohl proti nim vznésti výtku podjatosti.
Z obsahu odvolání, jež stěžovatel proti nálezu trestnímu podal, jest však patrno, že složení tak řečeného senátu bylo mu známo, neboť již v odvolání podjatost dvou členů vytýkal. Ze žalovaný úřad k výtce této nehleděl, nemůže stěžovatel proti naříkanému rozhodnutí s úspěchem namítati, ježto nestačí, jak stěžovatel učinil, podjatost prostě vytknouti, nýbrž je třeba uvésti přesně okolnosti, které dle mínění strany činí člena senátu podjatým. Jest tedy i tato námitka bezdůvodná.
ad 3. Stížnost vytýká neprávem nedostatek odůvodnění naříkaného rozhodnutí, neboť rozhodnutí toto odkazuje dosti zřetelně k důvodům obecního nálezu trestního, jehož obsah i skutkový poklad jest, jak ze spisů patrno, stěžovateli dostatečně znám, takže stručným odůvodněním naříkaného rozhodnutí ve svém procesním právu na náležitou obranu nikterak nebyl zkrácen, čehož jest ostatně důkazem i stížnost k tomuto soudu podaná.
ad 4. Právem však namítá stížnost, že trest byl vyměřen v nezá- konné výši.
Zákon stanoví sice v § 13 na polní pych peněžitou pokutu od 2—80 K (1—40 zl.), z této trestní sazby byly však stanoveny výjimky v §§ 15 a 16 obsažené; dle § 15 má býti potrestán přestupek nařízení a zákazů vydaných k ochraně proti škodám způsobeným dobytkem peněžitou pokutou pro každý kus dobytka částkou 1 K (50 kr.); sazba tato se má zdvojnásobiti, byl-li dobytek zúmyslně pohnán pro pasení na cizí pozemek, aneb stal-li se přestupek v době noční.
Sazby tyto, jichž v daném případě bylo použíti, jsou tedy absolutní a lze se od původní sazby 1 K pouze odchýliti, jde-li o zúmyslné pasení dobytka na cizím pozemku aneb byl-li čin spáchán v době noční, a to taktéž jen v mezích zákonem přesně určených; obzvláště nelze přiznati poškozenému právo domáhati se zvýšení trestu za to, že neuplatňuje svého nároku na náhradu škody polním pychem způsobené a nemělo obecní představenstvo k podobnému návrhu přihlížeti. Naříkané rozhodnutí, potvrzujíc trest nejvyšší sazbou § 13 zákona 80 K určený, jest tedy v přímém rozporu s předpisem § 15 cit. z., stanovícího výjimku shora uvedenou.
Bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 1042. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1001-1005.