Čís. 6710.

Bylo-li před světovou válkou umluveno, že zápůjčku jest splatiti tak, by se věřiteli dostalo na kapitálu tolik zlata, kolik bylo obsaženo v zápůjčce podle tehdejší rak. uh. korunové měny, nepříčí se dobrým mravům požadavek věřitelův o vrácení zápůjčky podle této úmluvy.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1927, R I 1128/26.)
Manželé Č-ovi zapůjčili roku 1905 tehdejším vlastníkům domu čp. 803 18.000 K a vymínili si, že musí na kapitále dostati zpět tolik zlata, kolik bylo obsaženo v 18.000 K tehdejší měny, že toto právo nesmí býti žádným ustanovením státním zkráceno a že případný rozdíl jsou dlužníci povinni hraditi. Pro tento dluh byl dán v zástavu dům čp. 803. Pohledávka ze zápůjčky byla převedena na žalobkyní, vlastnicí domu čp. 803 stala se žalovaná. Žalobě o zaplacení 17.920 Kč ve zlatých mincích rak. uh. korunové měny nebo 120.064 Kč procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Podle dlužního úpisu a postupní listiny ze dne 4. října 1905 vymínil si věřitel, že na kapitále musí dostati zpět tolik zlata, kolik obsaženo bylo v 18.000 K tehdejší měny, že toto právo nesmí býti žádným ustanovením státním zkráceno a že případný rozdíl jsou povinni dlužníci hraditi. Toto ustanovení pojato bylo do dluhopisu patrně z toho důvodu, že již tenkráte věřitel předpokládal dalekosáhlé — Čís. 6710 —
105
změny v oboru hospodářském, jichž dosah nemohl býti nikomu znám. Bylo tedy jeho úmyslem, by vzhledem к této nejistotě dostalo se mu při splacení kapitálu stejné hodnoty tehdy vyplacené pohledávky. Dle toho neměl věřitel utrpěti hospodářskou újmu a dlužníku nemělo se dostati neodůvodněného zisku. Při tom jistě nemohly strany miti na mysli, že by znehodnocení peněz dostoupilo takové výše, že by z toho mohla vzniknouti jedné straně újma, která by pro ni byla hospodářskou zkázou. A taková zkáza by nastati musela, kdyby žalovaná byla povinna na místo 18.000 К zaplatiti žalující straně zažalovaných 120.064 Kč s přísl., což dle tvrzení žalované převyšuje hodnotu domu, takže by celá hodnota domu byla vyčerpána. To by bylo takovým křiklavým nepoměrem, že by se jistě příčil citu spravedlnosti a tudíž i dobrým mravům a který také žalovanou stranou nebyl zaviněn. Z toho patrno, že vzestup zlata nijak se nesrovnává se vzestupem cen nemovitostí. Má proto odvolací soud za to, že při poskytnutí zápůjčky předpokládaly obě strany, že v témž poměru, v jakém se znehodnotí pohledávka, zvýší se i hodnota domu, na který byla poskytnuta. A poněvadž tuzemské zákonodárství nezná valorisačního zákona, jest odvolací soud toho názoru, že žalobkyni má se dostati vzhledem ku shora uvedené doložce zaplacení zápůjčky jen v takové hodnotě, která by poměrně odpovídala hodnotě domu v době poskytnuté zápůjčky. Tímto hodnocením pohledávky se však prvý soud nezabýval a proto v tomto směru je řízení v prvé stolici neúplné. Bude proto třeba vyšetřiti, jakou hodnotu měl dům v době poskytnutí zápůjčky v roce 1905 a jakou měl v roce 1925, kdy pohledávka byla žalované vypovězena. Dle tohoto poměru bude pak nutno vypočítati hodnotu pohledávky, která má býti žalobkyni splacena (18.000 K : X jako hodnota domu v roce 1905 ku hodnotě domu v roce 1925). Jen tento rozdíl může býti žalobkyni přiznán k dobru, nemá-li žádná strana býti zkrácena. Není také bez významu okolnost, jakým penízem přihlásila žalobkyně zažalovanou pohledávku к soupisu majetku. I tuto okolnost bude třeba vyšetřiti, by z ní jakož z té okolnosti, že žalobkyně spokojila se po nějaký čas placením úroků v československých korunách podle výše pohledávky 18.000 K, mohlo se usuzovati na úmysl stran.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by znovu rozhodl o odvolání nepřihlížeje k důvodu, pro který zrušil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Dovolací soud zabýval se jedině právním názorem odvolacího soudu, že při sjednání t. zv. zlaté doložky ve smlouvě ze dne 4. října 1905 nemohly strany míti na mysli znehodnocení peněz v takové výši, k jakému později skutečně došlo, z čehož dovodil nutnost doplnění řízení. Nejvyšší soud zabýval se touto otázkou již v rozhodnutí čís. 1532 sb. n. s., a nemůže ani pro tento případ uznati, že by se příčilo spravedlnosti nebo dobrým mravům, požaduje-li žalující strana od žalované jen to, co svého času skutečně poskytla druhé smluvní straně, zabezpečivši — Čís. 6711 —
106
si smluvně vrácení zapůjčené částky v téže výší, v níž byla zápůjčka skutečně vyplacena. I kdyby bylo správné tvrzení žalované, že dům tvořící zástavu jest jediným jejím majetkem, z jehož výtěžku žije, a že dům ten má dnes hodnotu mnohem menší, než činí vymáhaná pohledávka, nelze nebezpečí hospodářské zkázy jí podle toho hrozící uznati za důvod sprošťující ji ze splnění smluvní povinnosti, ježto, nehledíc k některým předpisům exek. řádu, není ustanovení, jež by překáželo žalobci v uplatnění jeho pohledávky v plném rozsahu. Odvolací soud dospěl odchylným svým názorem к nemožným důsledkům. Chce přiznali žalobkyni uspokojení jedině v poměru odpovídajícím poměru hodnoty domu v době poskytnutí zápůjčky к hodnotě dnešní. Měřítko to neodpovídá svou nahodilostí a libovůlí právu. Kdyby tu šlo o obecnou zásadu, nemohlo by se přihlédnouti k hodnotě určitého domu, nýbrž к hodnotě nemovitostí vůbec, čehož odvolací soud neuznává a pro neproveditelnost nemohl uznati, kdyby pak měla býti směrodatná hodnota určitého domu v žalobě uvedeného, nestačilo by nařízené doplnění nepřihlížející k případnému zhoršení (po případě i k zlepšení) nemovitosti té, zejména byl by věřitel nespravedlivě zkrácen, kdyby dlužník jako vlastník zástavy byl ji ať úmyslně ať z nedbalosti znehodnotil. Tím by se mohlo dospěti k důsledkům, jež by se příčily mnohem více i dobrým mravům, než názor shora projevený. Nelze proto pokládati nařízené doplnění za účelné. Podobně není třeba zjištění, jakou částkou byla pohledávka přihlášena к soupisu. Odvolací soud vychází z názoru, že úmyslem věřitelovým, správně stran, bylo, by se věřiteli dostalo při placení jistiny stejné hodnoty tehdy vyplacené pohledávky. Že by věřitel od tohoto úmyslu byl upustil, nelze souditi ani z toho, že přijímal úroky v Kč podle výše pohledávky počítané v téže a ne ve zlaté měně, ani z přihlášky jistiny k soupisu, když soud prvé stolice vzal za prokázáno, že již v roce 1919 žalovaná, byvši upomenuta o zaplacení zápůjčky, s poukazem na zlatou doložku nic nenamítala. Odvolací soud se o tomto zjištění nezmiňuje, z čehož.nutno souditi, že s ním souhlasí, čímž ovšem názor jeho pozbývá opory.

Citace:

Čís. 6710. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 132-134.