Čís. 1715.
Příslušnost pořadu práva pro žalobu, by žalovaný odstranil z žalobcova pozemku bláto, jež na ně vyvezl z rybníka, jsoucího v soukromém vlastnictví.
(Rozh. ze dne 13. června 1922 R I 699/22.)
Žalovaný spachtoval rybník, jenž byl soukromým vlastnictvím propachtovatele, a čistě jej, vyvezl z něho bláto na pozemek žalobkyně. Proti žalobě na odstranění bláta z pozemku žalobkyně vznesl žalovaný námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl maje za to, že tu jde o poměr veřejnoprávní, zakládající příslušnost úřadů správních. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Žádání žalobní směřuje na ochranu práva vlastnického. Z tvrzení žalobních a ze žádání žalobního jde na jevo, že se zde jedná o rozsouzení poměru soukromoprávního (§§ 354 a 523 obč. zák.), k jehož rozhodování jsou povolány soudy (§ 1 j. n.). Námitku nepřípustnosti pořadu práva odůvodňuje žalovaný tím, že při vypuštění a vyčistění rybníka žalovaným předsevzatého bylo vyvážení bláta z rybníka zapotřebí, poněvadž by jinak rybník vyčištěn býti nemohl a že rozhodovati o těchto úkonech žalovaného přísluší úřadu politickému. Náhledu tomuto přisvědčiti nelze, poněvadž v tomto sporu nejedná se o užívání a vedení vod a bránění se jim po rozumu § 75 zákona ze dne 28. srpna 1870 č. 71 zem. zák. pro Čechy, nýbrž o úkony na rybníce, tedy na vodě stojaté, jsoucí ve vlastnictví soukromém, kterým dle udání žalobkyně do jejího práva vlastnického zasaženo bylo. —
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle § 75 zák. vodního ze dne 28. srpna 1870 čís. 71 z. zák. pro Čechy, jest příslušnost úřadů správních zdůvodněna jenom v takových záležitostech, které se vztahují na užívání a svádění vod, neb bránění se jim dle zákona tohoto. K odůvodnění příslušnosti úřadů správních však nestačí okolnost, že ta která sporná záležitost zevně nesouvisí s užíváním, sváděním vod neb bráněním se jim. Pro příslušnost soudu nebo správního úřadu není rozhodnou otázka, zda žalovaný svým činem zamýšlel na př. měniti tok vody, když předmětem žaloby není tento konečný úmysl strany, nýbrž rozhodným je pouze čin, za dosažením jeho předsevzatý, (Pražák: Spory o příslušnost II. str. 211 a 212, Wasserrechtliche Kompetenzfragen str. 13 a 14) a norma právní, podle níž tento čin právnicky posuzovati dlužno. V tomto případě vyvezl žalovaný jako pachtýř rybníka, jsoucího v soukromém vlastnictví propachtovatele, bláto na pastvinu žalobkyně a žalobkyně domáhá se soudního výroku, že jest žalovaný povinen rybniční bláto z pastviny odkliditi. § 50 uvedeného vodního zákona pro Čechy ustanovuje sice, že musí majitel břehu proti zaplacení náhrady trpěti skládání materialií na břehu, když se jedná o provedení neb udržení v dobrém stavu vodní stavby a že politický úřad k návrhu vlastníka břehu může stavebníku k odklizení materiálu určiti přiměřenou lhůtu. V tomto případě nejedná se však o lhůtu k odklizení bláta, nýbrž o otázku, zda žalovaný vůbec byl oprávněn bláto na pastvinu žalobkyně složiti a zda jest povinen je odkliditi, čili nic. Otázka ta je čisté soukromoprávní, neboť skládání bláta na cizí pastvině může tvořiti buď obsah služebnosti, nebo zákoného obmezení vlastnického práva k pastvině. Zda pachtýř rybníka měl při tom na zřeteli zajistiti odtok vody z rybníka, nebo jinou úpravu rybníka, není pro otázku příslušnosti rozhodným. Mimo to nelze čistění rybníka pokládati za vodní stavbu ve smyslu § 50 vodn. zák., takže poukaz k ustanovení tohoto § není případným. Posoudil tedy rekursní soud případ po stránce právní správně. —