Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 65 (1926). Praha: Právnická jednota v Praze, 704 s.
Authors:
Při kolisi dědických přihlášek ze zákona v případě § 25 obč. zák. buďtež na pořad právní podle § 126 nesp. pat. poukázáni oni dědicové, kteří tvrdí, že jejich zůstavitel přečkal druhého.
Zůstavitel František M. byl dne 21. července 1925 společně se svou manželkou Marií M. zavražděn ve svém obydlí v R. a do té doby nebylo zjištěno, zdali Marie M. přečkala svého manžela.
Pozůstalost Marie M. zastoupená dědici přihlášenými Františkem Fr. a Františkou V. přihlásila se k pozůstalosti po Františku M. ze zákona s dobrodiním inventáře.
Zároveň však se přihlásili k téže pozůstalosti synovci zůstavitelovi Václav M. a Josef M. podle zákona s dobrodiním inventáře, takže obojí přihlášky si odporují aspoň pokud se týče dílu pozůstalosti, který by připadl manželce Marii M. podle zákona, kdyby byla svého manžela přežila.
Soud prvé stolice poukázal podle § 126 nesp. pat. na pořad práva pozůstalost Marie M. zastoupenou přihlášenými dědici Františkem Fr. a Františkou V.
Soud rekursní naproti tomu poukázal na pořad práva dědice Václava M. a Josefa M.
Nejv. s. obnovil usnesení soudu stolice prvé z těchto důvodů:
§ 25 obč. zák. stanoví, že v pochybnosti, která ze dvou osob dříve zemřela, má ten, kdo tvrdí dřívější smrt jedné z nich, tuto okolnost dokázati. Nemůže-li to, pokládá se za to, že zemřely současně a není řeči o převodu práv jednoho z nich na druhého. Z tohoto ustanovení plyne jasně, že, když pozůstalost Marie M. opírá svůj dědický nárok k pozůstalosti po Františku M. o to, že František M. zemřel dříve, musí ona to dokázati. Je-li to pochybno, předpokládá se současná smrt obou a nenastane případ dědictví pro Marii M. Tvrdí-li tedy zástupci pozůstalosti Marie M., že ona zemřela později a František M. dříve, a zakládají-li na tom svůj nárok dědický na pozůstalost tohoto, jest na nich, aby to dokázali. Jejich důvod k nabytí dědictví po Františku M. je podle § 126 nesp. pat. podmíněn důkazem jim náležejícím, že smrt Františka M. nastala dříve, kterýžto důkaz ve sporu mají provésti; mezi dědickými přihláškami Václava a Josefa М. k celé pozůstalosti Františka M. na jedné straně a přihláškou dědiců Marie М. k části této pozůstalosti na druhé straně jest rozpor. Není tedy dědické právo Václava a Josefa M. závislo na průkazu pozdější smrti Marie M., nýbrž dědické právo Marie M. od průkazu pozdější její smrti resp. dřívější smrti Františka M.
Soud pozůstalostní musí zde účastníkům roli žalobní určiti, ježto jde o přihlášky dědické si odporující, poněvadž Václav a Josef M. činí ve svých přihláškách nárok na celou pozůstalost po Františku M., kdežto dědici po Marii M. popírajíce výhradní dědické právo oněch, tvrdí konkurující dědické právo vlastní (§ 125 nesp. pat.). Určení žalobní role a lhůty pro žalobu o uznání práva dědického děje se v tomto případě v zájmu veřejném, aby průtahem netrpělo řízení pozůstalostní a proto zákon v tomto případě neponechává řešení kolise dědických práv stranám bez určení role procesní podle § 2 čís. 7 nesp. pat., nýbrž nařizuje určení role procesní a lhůty žalobní z ohledu na zájmy veřejné.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 1926 R I 617/26.
Dr. Grešl.
Citace:
Při kolisi dědických přihlášek. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 18, s. 666-667.