NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 9693.

Převzetím pohledávek na srážku z nejvyššího podání za exekučně prodanou nemovitost převzaté pohledávky nezanikají, nýbrž převzetí má jen v zápětí, že vydražitel vstupuje na místo posavadního dlužníka a tento se závazku sprošťuje. Tím, že vydražitel převzal pohledávky váznoucí na vydraženém domě, nebyla dotčena povinnost požívatele domu nésti břemena váznoucí na domě před jeho požívacím právem. Omezení § 512 obč. zák. »pokud výtěžky stačí«, týká se jen veřejných dávek a povinností. Požívatel není povinen konati splátky na jistinu předcházejících pohledávek (platiti anuity).
(Rozh. ze dne 28. února 1930, Rv I 321/29).
Pro žalovanou vázlo na domě, jejž vydražil žalobce, požívací právo. Tomuto právu předcházely knihovní pohledávky spořitelny v K. Žalobce zaplatil úroky a anuity z těchto pohledávek, pokud byly splatné po příklepu a domáhal se jich náhrady (celkem 42 490 Kč) na žalované. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby. Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalované potud, že ji uznal povinnou zaplatiti žalobci jen 28.815 Kč, žalobní prosbu s dalším žádáním zamítl.
Důvody:
Napadeným rozsudkem byla žalovaná jako požívatelka domu čís. pop. 390 v K. odsouzena zaplatiti žalobci, který ve vnucené dražbě dům vydražil a jest jeho vlastníkem, 42 490 Kč 18 h, které žalobce zaplatil na úrocích a anuitách K-ské spořitelně z jejích na tomto domě váznoucích pohledávek 195 457 Kč, 98 000 Kč a 215 000 Kč, jež předcházejí požívacímu právu žalované. Odvolací soud založil svůj napadený výrok na ustanovení § 512 obč. zák. Dovolání žalované z tohoto rozsudku jest částečně, pokud se brání odsouzení k zaplacení v anuitách obsažených splátek na jistinu, opodstatněno. Pokud se žalovaná vůbec brání proti tomu, že je žalobci něčím povinna, ať jde o úroky neb o anuity z řečených, jejímu požívacímu právu předcházejících pohledávek, ježto prý pohledávky, byvše vydražitelem, žalobcem, na srážku z nejvyššího po- dání převzaty, zanikly, nelze žalované přisvědčiti. Převzetím na srážku z nejvyššího podání pohledávky nezanikají a převzetí má podle §§ 150, 152, 153 a 171 ex. ř. jen ten účinek, že vydražitel vstupuje na místo posavadního dlužníka a tento se závazku sprošťuje. Převzetí pohledávky není, jak má za to dovolatelka, jejím zapravením v tom smyslu, že jím pohledávka zanikne, a mluví-li se v § 223 ex. ř. o zapravení pohledávky převzetím, a vysloveno-li v rozvrhovém usnesení ze dne 10. prosince 1926, že řečené pohledávky jsou převzetím zapraveny, nikterak se tím nemíní, pokud se týče se nemínilo, že pohledávka zaniká a že převzaté pohledávky zanikly. Slovem »zapravení« v § 223 ex. ř. a v rozvrhovém usnesení se praví, pokud se týče bylo jen řečeno, že pohledávka dochází, po případě že pohledávky došly, z nejvyššího podání úhrady. Rovněž nelze přisvědčiti dovolatelce v tom, že úroky a anuity zaplacené žalobcem není mu povinna nahraditi, protože jest podle dražebních podmínek povinen převzaté pohledávky úrokovati. Touto v dražebních podmínkách stanovenou povinností vydražitele, která jest jen důsledkem toho, že se, převzav pohledávky, stal ohledně nich dlužníkem (§171 ex. ř.), nikterak nebyla dotčena, najmě nebyla zrušena povinnost žalované jako požívatelky vydraženého domu jí po zákonu (§ 512 obč. zák.) náležející a jí mimo to při zřízení požívacího práva v kupní smlouvě ze dne 8. června 1921 výslovně převzatá nésti břemena na domě před jejím požívacím právem váznoucí. Neopodstatněné jest též popírání povinnosti dovolatelčiny k zaplacení úroků, pokud se týče anuit, pokud se zakládá na tom, že výnos požívacího práva na zaplacení nestačí. Již v rozsudku tohoto nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 1929 Rv I 1308/28 (sb. n. s. 8611) bylo v jejím tehdejším sporu s Annou M-ovou dovolatelce vyloženo, že omezení, pokud výtěžky stačí, platí jen u veřejných dávek a povinností, nikoli pří soukromých břemenech, tudíž ani při pohledávkách, o něž v tomto sporu jde. Stačí proto odkázati dovolatelku, co se týče tohoto jejího stanoviska, na ono rozhodnutí, ježto tedy nezáleželo na tom, zda výtěžky požívacího práva dovolatelčina dostačují, by kryly úroky z předcházejících pohledávek, nebylo třeba prováděti důkaz exekučními spisy o tom, že následkem exekucí na požívací právo z jeho výnosu úroky z předcházejících pohledávek krýti nelze, pokud se týče, lze nebylo. Výtka kusosti řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) z důvodu, že důkaz exekučními spisy nebyl proveden, není tudíž oprávněna. Z námitek proti požadované, pokud se týče nižšími soudy přisouzené summě, jest, jak již bylo naznačeno, oprávněna jen obrana, že žalovaná není povinna nahraditi žalobci v přisouzené summě obsažené anuity, přesně řečeno, splátky na jistinu. V § 512 obč. zák. stanoví se pro požívatele co se týče pohledávek požívacímu právo na služebné věci předcházejících povinnost platí ti z nich úroky. Povinnost platiti samy pohledávky, platiti jistiny, zůstala, jakž plyne z kodifikačních protokolů k občanskému zákonu, na vlastníku. Podle původně navrženého doslovu tehdy § 300, nyní § 512 obč. zák. měl všechna břemena a povinnosti, které již na služebné věci váznou, nésti požívatel; měl zapravovati také náklady k dosažení plodů nutné, ale podotčeno, že za čistý výnos pokládá se jen to, co zbude po srážce všech nevyhnutelných výloh. (Urentwurf und Beratungsprotokolle zum allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuche, herausgegeben von Ofner, svazek I. str. LVI.). Ježto tento doslov zavdával podnět k pochybnostem o rozsahu povinností požívatelových, najmě v tom směru, zdali je požívatel povinen předcházející pohledávky i co do jistiny platiti, byl, protože mezi členy komise nebylo pochybností o tom, že tuto povinnost požívateli ukládati nelze a že jest to povinností vlastníkovou, usnesen nynější doslov § 512 obč. zák. a v něm vysloveno, že, co se týče pohledávek, nese požívatel úroky — rozuměj: pouze — úroky, (srovnej zmíněné poradní protokoly svazek I. str. 314, 315, svazek II. str. 534). Avšak nejen podle doslovu a podle dějin vzniku § 512 obč. zák. nenáleží požívateli povinnost platiti jistinu předcházejících pohledávek a tudíž ani povinnost konati na jistinu splátky, obsažené v anuitách, nýbrž že této povinností požívatel nemá, plyne i z dalších úvah. Podle § 513 obč. zák. jest požívatel jen povinen služebnou věc ve stavu, v němž ji převzal, udržovati, nikoli ji zlepšovati, a za případná trvalá zlepšení náleží mu podle § 517 obč. zák. náhrada. Splácení jistiny na pohledávky předcházející požívacímu právu bylo by zlepšením proti stavu, v němž požívatel služebnou věc převzal a měl by požívatel podle § 517 obč. zák., jak uvedeno, nárok proti vlastníku na náhradu splátek. Ani z tohoto důvodu nemůže tedy vlastník na požívateli požadovati, by konal splátky na jistinu, pokud se týče, platil anuity nebo mu je, pak-li je sám zaplatil, nahradil. Uvádí-li se pro opačné stanovisko (srovnej rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu Gl. U. n. ř. čís. 4214, 6218), že požívatel je povinen nésti nutné výlohy a k těm že náleží podle § 120 čís. 5 ex. ř. též placení anuit, jest podotknouti, že § 120 ex. ř. nelze použíti na poměr požívatele k služebné věci a k jejímu vlastníku, ježto tento § tento poměr a tyto povinnosti neupravuje a k nim nemá vztahu, nýbrž týká se zcela odlišného postavení a povinností vnuceného správce. Rovněž nelze se pro opačné stanovisko dovolávati toho, že jest v zájmu požívatele, by byly anuity placeny, protože by jinak mohlo dojíti k exekuci, najmě k dražbě služebné věci a požívací právo by bylo po případě ohroženo. Témuž nebezpečí je vydán požívatel v případě výpovědi a vymáhání kterékoli pohledávky za vlastníkem, takže ani tento důvod pro uložení povinnosti požívateli, by platil anuity, to jest konal splátky na jistinu, nedopadá. V tomto smyslu rozhodl také již bývalý nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 18. ledna 1916 Rv II 16/16, uveřejněném v Juristische Blätter z roku 1916 str. 153—156, opustiv tak stanovisko zaujaté v dřívějších shora uvedených rozhodnutích (Gl. U. n. ř. 4214, 6218). Názor tuto vyslovený, že podle nyní platného práva požívatel není povinen spláceti jistinu, platiti anuity, sdílí převážnou částí též nauka (tak Kirchstetter, Kommentar zum abGB., Demelius »Grundriss des Sachen- rechts 1900 str. 47, Pfersche, Grundriss des Sachenrechts str. 101, Ehrenzweig, System des öst. allg. Privatrechts, das Sachenecht ai 1923 str. 363). Pokud tedy dovolatelka byla napadeným rozsudkem odsouzena nahraditi žalobci též zaplacené jím anuity, to jest splátky na jistinu, stalo se tak neprávem. Podle výpočtu prvního soudu, jemuž nebylo odporováno, činí přisouzené žalobci splátky na jistinu 2687 Kč 54 h, 2080 Kč, 4300 Kč a 4300 Kč, k tomu úroky z prodlení 46 Kč 80 h, 166 Kč 85 h a 93 Kč 93 h, celkem 13 675 Kč 12 h. Po srážce z přisouzených odvolacím soudem 42 490 Kč 18 h zbývá žalované k placení 28 815 Kč 06 h a na tuto částku bylo snížiti peníz, na který uznal odvolací soud.

Citace:

Čís. 9693.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 340-343.