NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6491.

Církevnívěci. — Samospráva obecní: I. K praxi stran sistace usnesení obecního zastupitelstva o užívání obecní kaple, dosud římsko-katolické — jinou náboženskou společností. — II. číselný poměr příslušníků jednotlivých církví v obci ani souhlas řím.-kat. příslušníků nemá v tom směru významu.
(Nález ze dne 20. dubna 1927 č. 8133.)
Prejudikatura: Boh. 1661/22, 2865/23 adm. a j.
Věc: Obec V. proti ministerstvu vnitra o zastavení výkonu usnesení obecního zastupitelstva stran užívání kaple.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím z 12. února 1924 zastavila osp v O. jako dohlédací úřad ve smyslu § 103 ob. řádu mor. z 15. března 1864 č. 4 z. z. provedení usnesení ob. zastupitelstva ve V., že »si obec ponechává v záležitosti obecní kaple rozhodování o výkonech náboženských nadále pro všechna vyznání,« poněvadž prohlášením tím obec překročila meze své působnosti.
Z tohoto rozhodnutí podalo ob. zastupitelstvo a ob. rada ve V. odvolání, kterému zsp v Brně dne 30. listopadu 1924 nevyhověla.
Dalšímu odvolání obce nebylo nař. rozhodnutím vyhověno.
O stížnosti nss uvážil:
Nss zastává svoji konstantní judikaturou právní názor, že projevem vůle vlastníkovy, jímž vlastní budovu svoji — ponechávaje ji ve svém vlastnictví, věnoval neomezeně a bezvýhradně k bohoslužebným účelům církve katolické a přijetím tohoto věnování se strany příslušného orgánu církve, které se projevuje a dokonává rituelním aktem konsekračním, dostane se disposice s budovou touto, jakožto s předmětem bohoslužbě určeným do sféry vnitřních záležitostí církevních, vyhrazených podle § 14 zák. ze 7. května 1870 č. 50 ř. z. správě příslušných orgánů (úřadů) církevních. Dále zastává nss konstantní judikaturou další právní názor, že, jestliže obec v takovémto případě s budovou onou naloží jinak bez souhlasu příslušných orgánů církve (katolické), osobuje si zásah do kompetence těchto úřadů církevních, resp. překračuje meze své vlastní příslušnosti, takže výkon příslušného usnesení ob. zastupitelstva (ob. rady) může býti předmětem opatření podle §§ 102 a 103 ob. zříz.
Naříkané rozhodnutí bude tedy ve shodě se zákonem, jestliže v daném případě skutečně jde o budovu, která byla obcí neomezeně a bezvýhradně věnována k bohoslužebným účelům církve řím.-kat.
Stížnost v tomto směru tvrdí, že obec nikdy žádným úkonem nedala souhlas k omezení svého vlastnického práva. Naproti tomu sluší uvésti, že věnování, o jakém byla shora řeč, může vlastník ovšem podle všeobecných předpisů o právních jednáních provésti jak výslovným aktem tak konkludentními činy.
Ze spisů správních jde, že kaple byla ze základu poskytnutého jedním obyvatelem V-ckým a z příspěvků občanů na základě licence biskupské konsistoře z 12. února 1770 postavena a na základě dekretu téže konsistoře z 5. září 1771 benedikována farářem Františkem D. z T., dále že dekretem konsistoře z 23. září 1771 bylo povoleno, aby v kapli té dvakráte do roka byla sloužena mše svatá, konečně že dekretem téže konsistoře z 30. června 1829 byla t-ckému faráři Antonínu J. udělena licence k benedikování nového oltářního obrazu v kapli té. Není také popřeno, že kaple od svého vzniku vždy sloužila výhradně k bohoslužebným úkonům církve řím.-kat. Tyto, stěžující si obcí nepopřené skutečnosti poskytují dostatečný podklad pro závěr, že ona kaple byla neomezeně a bezvýhradně věnována k bohoslužebným úkonům církve řím.-kat.
Tím pak, že příslušný úřad této církve věnování ono přijal, což se na venek projevilo provedeným posvěcením kaple podle ritu řím.-kat., stalo se ono věnování pro obec, třebas se stala, resp. zůstala vlastnicí kaple, neodvolatelným a nezměnitelným, leč se souhlasem příslušných činitelů církve katolické. Učinila-li tedy obec jednostranně usnesení o jinakém užívání kaple oné, totiž k bohosluž. úkonům také jiné nábož. společnosti, zasáhla do pravomoci úřadů církve řím.-kat, překročila meze své příslušnosti a tím porušila zákon, takže zákrok podle § 103 ob. zříz. je odůvodněn.
Poněvadž tu jde o zásah do výhradného disposičního práva příslušného úřadu církve katolické, nemůže na shora vyloženém stanovisku změniti nic ani ta okolnost, že všichni občané V-ští, též občané řím.-kat., s oním usnesením ob. zastupitelstva souhlasí, kdyžtě právě disposice s kaplí v ohledu rituelním podle toho, co shora vyloženo, nepřísluší obci neb občanům jejím, nýbrž arcibiskupské konsistoři v Olomouci. Z téhož důvodu nepadá tu také v ohledu právním nikterak na váhu, v jakém číselném poměru jsou, po případě budoucně by mohli býti příslušníci církve kat. a církví nebo nábož. společností jiných.
Pokud konečně stížnost uvádí, že »těžko st-lům je pochopiti, že dle mínění správních úřadů obec platně, aniž překročila meze své působnosti, dovolila užívání kaple církví řím. kat., že však naše obec překročila svoji kompetenci, jakmile chce k téže kapli povoliti užívání i jiným vyznáním, resp. chce-li dané dovolení omeziti či změniti,« stačí na to poukázati, že ovšem obec, věnujíc svého času kapli k bohosluž. účelům kat., nebyla ve výkonu svého vlastnického práva disposičního ničím omezena a mohla, ale nemusila věnování ono provésti, že však naproti tomu nyní, uskutečnivši jednou ono věnování, je ve svém disposičním právu vlastnickém právě tímto věnováním a důsledky jeho, jak shora byly vylíčeny, omezena.

Citace:

č. 6491. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 725-727.