Čís. 4480.

Železniční dopravní řád.
Hrubou nedbalostí dráhy neprodlužuje se jednoroční lhůta promlčecí. Nesprávné dirigování vozu a ztráta průvodních listin nezakládá za všech okolností hrubou nedbalost dráhy.
Pro dobu do 6. listopadu 1922 nelze posuzovati v poměru k Maďarsku dopravní smlouvu dle mezinárodní úmluvy, nýbrž dle úmluvy uveřejněné ve Věstníku pro železnice a plavbu ze dne 1. listopadu 1919 pod čís. 37070.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1924, Rv II 696/24).
Žalující tuzemská firma zaslala dne 1. dubna 1920 do Maďarska vagon zboží a určila přepravu přes Linhartovce. Vagon šel přes Čaňu do maďarské stanice Hidasnemeti, a obsahoval tehdy již jen část zboží, jež maďarské dráhy, nemajíce průvodních listin, převzaly pro své potřeby. Žalobu o náhradu škody proti dráze, opodstatněnou hrubou nedbalostí dráhy a zadanou na soudě v roce 1922, procesní soud prvé stolice zamítl, maje za to, že jest žalobní nárok dle §u 98/1 žel. dopr. ř. promlčen. Odvolací soud rozsudek potvrdil, Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nelze souhlasiti s názorem dovolatelovým, že se jednoroční promlčecí lhůta, stanovená v §u 98 žel. dopr. ř. k uplatnění nároku na náhradu škody proti dráze pro ztrátu, úbytek nebo poškození přepravovaného zboží prodlužuje netoliko, když škoda byla způsobena úmyslně, nýbrž i když se dráha provinila hrubou nedbalostí. Ze srovnání doslovu § 98 žel. dopr. ř. s odchylným předpisem čl. 45 mezinárodní úmluvy, ve kterém se promlčecí lhůta ustanovuje pravidelně na jeden rok, ale v případech, že škoda byla způsobena zlomyslně nebo hrubou nedbalosti, na tři léta a se čl. 408 a 396 obch. zák., dle nichž jednoroční promlčecí lhůta neplatí, dopustil-li se povozník podvodu neb zpronevěry, plyne, že se železniční dopravní řád vědomě odchýlil v otázce promlčení od mezinárodní úmluvy tím, že ponechal v jistých případech v platností všeobecné, nejen délkou promlčecí lhůty, nýbrž i jejím počátkem pro dráhu nepříznivější ustanovení § 1489 obč. zák., ale jenom tehdy, když škoda byla dráhou způsobena úmyslně. Jelikož žalobce sám netvrdí, že dráha jeho škodu způsobila úmyslně, promlčel žalobní nárok v jednom roce, a bylo námitce promlčení vyhověno právem. Tvrzení, že žalobcův případ musí býti posuzován podle mezinárodní úmluvy, jest nesprávné. Československá republika přistoupila k ní teprve s účinností od 6. listopadu 1922, v roce 1920 platila pro dopravu s Maďarskem zvláštní úmluva, uveřejněná ve Věstníku pro železnice a plavbu dne 1. listopadu 1919 pod čís. 37070, která zachovala pro ni v platnosti předpisy železničního dopravního řádu ze dne 11. listopadu 1909 č. 172 ř. zák. s určitými výjimkami, na kterých však v tomto sporu nezáleží. Dovolání opírající se pouze o dovolací důvod nesprávného právního posouzení, jest tedy neodůvodněné, a jen mimochodem se ještě podotýká, že se žalobci nepodařilo dokázati ani hrubou nedbalost dráhy, neboť ani nesprávné dirigování zboží přes jinou pohraniční stanici, než bylo v nákladním listu předepsáno, ani oddělení zboží od průvodních listin nemusilo se státi právě hrubou nedbalostí, nýbrž také jen pouhým nedopatřením. K důkazu hrubé nedbalosti by bylo třeba zjištění určitých konkrétních okolností, které v daném případě měly nesprávné dirigování vozu a ztrátu průvodních listin za následek, jenom podle těchto konkrétních okolností a nikoli podle jejich následků bylo by lze posouditi míru nedbalosti, jíž se dráha provinila. Tyto konkrétní okolnosti nebyly zjištěny.

Citace:

č. 4480. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 790-791.