Čís. 9223.

Bylo-li týmž rozsudkem rozhodnuto o věci nepatrné a o věci přesahující hranici pro věci nepatrné, běží lhůta k odvolání i ohledně nároku nepatrného od doručení rozsudku. Než uplynula lhůta k odvolání, nelze navrhnouti povolení exekuce ani k vydobytí onoho nepatrného nároku.
(Rozh. ze dne 3. října 1929, R I 710/29.)
O nárocích uplatňovaných v žalobě a to o nároku na odvolání prohlášení žalovaného, oceněném na 2500 Kč, a o nároku na zaplacení 224 Kč 70 h bylo rozhodnuto týmž rozsudkem ze dne 16. března 1929. Rozsudek byl žalobci doručen dne 2. dubna 1929, a již dne 3. dubna 1929 navrhl žalobce povolení exekuce k vydobytí 224 Kč 70 h. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nelze pochybovati o tom, že jest rozsudek podle ustanovení §§ 461, 464 druhý odstavec prvá věta c. ř. s. odporovatelným, pokud jde o výrok o odvolání prohlášení. Ježto však lze podati proti rozsudku podle § 465 c. ř. s. jen jeden odvolací spis, běží lhůta k odvolání i ve příčině rozsudečného výroku o zaplacení částky 224 Kč 70 h od doručení rozsudku a nemohl ani tento výrok nabýti moci práva před uplynutím lhůty § 464 druhý odstavec první věta c. ř. s. Podle § 1 čís. 1 ex. ř. jsou exekučním titulem konečné rozsudky a jiné v rozepřích vydané rozsudky soudů civilních, je-li další právní pořad proti nim vyloučen nebo není-li alespoň propůjčen opravný prostředek, jenž by exekuci zastavoval. Jelikož byl rozsudek, na jehož základě stěžovatel vede exekuci, žalovanému doručen teprve 2. dubna 1929 a lhůta k odvolání uplynula teprve 16. dubna 1929, neměl soud povoliti již 3. dubna 1929 exekuci a právem proto změnil rekursní soud usnesení prvého soudu tak, že se návrh na mobilární exekuci zamítá. Na tom nemění nic okolnost, že odvolání může co do jednotlivých nároků, pokud jde o otázku přípustnosti, míti různý osud. Rozhodným je jen, že bylo o obou nárocích uznáno týmž rozsudkem a že lze proti tomuto rozsudku podati odvolání podle § 464 druhý odstavec prvá věta c. ř. s.

Citace:

č. 9223. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 338-338.