Vznik a zánik státu
(vzhledem k událostem let 1938 a 1939).
I. Všeobecně.
Následující vývody budtež považovány za stručné doplnění hesla ,,Stát“ ve IV. svazku tohoto díla a dalších, tohoto thematu se týkajících hesel (na př. ,,Státní území“).
Bereme-li tradiční učení o., podstatě státu, k níž patří nezbytně tři prvky (obyvatelstvo státní jako substrát osobní, území jako substrát věcný a samostatná, nezávislá organisace jako substrát právní) vážně, musíme dojíti k úsudku, že stát československý, zakotvený v jeho ústavě ze dne 29. února 1920 č. 21 Sb., pokud se týče jeho ohnisko (první čsl. zákon ze dne 28. října 1918 č. 11 Sb.) následkem politických a vojenských událostí z podzimu r. 1938 a doby následující zanikl, neboť území jeho bylo fakticky zabráno vojenskou mocí sousedního státu a jeho nezávislost (svrchovanost, suverenita) tímto zabráním zanikla a to vše se svolením, byt i vynuceným, jeho representantů. Poněvadž pak toho času není aspoň v civilisované části světa území a obyvatelstvo, které by nepatřilo k žádnému státu (t. zv. ,,území ničí“, německy Niemandsland), souvisí často zánik určitého státu se vznikem státu jiného (nového) a otázka skutečného vzniku nebo zániku státu souvisí s problémem identity státu, pokud se týče kontinuity resp. diskontinuity jeho právního řádu.
Toho času jest téměř obecně uznávanou zásadou právní theorie, že na stát možno a dlužno pohlížeti s dvou různých methodologických hledisek: jednak právního (normativního), jednak sociologického (povšechně politického, kulturně-historického, zkrátka ontologického); Ze všech státovědců z dob před vznikem normativní theorie přiblížil se snad k tomuto poznatku nejblíže Jiří Jellinek ve své Allgemeine Staatslehre (český překlad Břetislava Foustky z r. 1906), ačkoliv k jeho vlastnímu jádru nedovedl proniknouti. Buďtež zde proto citovány některé odstavce z tohoto díla:
,,Zánik státu může býti právě tak jako jeho vznik pouhý faktický děj, uskutečňující se mimo dosah jakéhokoli řádu právního. Zničí-li události území státu nebo jeho lid, jest i konec státu. Také tím, že přestane, existovati moc státní pominutím nejvyšších orgánů nebo jich zdráháním se dále působiti, může při voděn býti faktický konec státu zrušením jednoty svazku. Nejvýznačnějším příkladem jest zrušení říše římsko-německé r. 1806. Vzdání se koruny císařské Františkem II. nebylo nikterak právním důvodem zrušení říše, ježto vůbec nenáleželo ke kompetenci císařově prohlašovati s účinkem právním ,úřad a důstojenství vrchní hlavy říše za zaniklé spojením se konfederováných stavů rýnských a sebe za zproštěna tím všech povinností převzatých k říši německé, a faktické odtržení států spolku rýnského od říše zanechalo neporušen její svazek pro ostatní territoria, zaujímající daleko větší část území říšského." ,,Čistě faktické povahy jest dále zánik státu činy násilnými ať válečné, ať neválečné povahy, jako jednostranné okupace bez důvodu právního (rozdělení Polska), nebo revoluce (státy, středoitalské a jihoitalské 1860—1861)."
,,Ale i ve všech jiných případech jest zánik státu vždy také faktem. Pouhým usnesením nebýti dále státem, přičleniti se jinému státu, stát nezaniká. Vždy musí kromě toho přestátí funkce jeho moci a na jejich místě počíti jiná moc státní svoji činnost" (str. 298).
,,Primární proces tvoření se státu byl tudíž zároveň procesem tvoření se práva; takže i dějinně stát a právo od prvopočátku byly spolu sloučeny. Od nejužšího svazku — ať byl jakýkoli: buďsi rodina, buďsi tlupa — postupujíc vzhůru objímá právo svazky vyšší nad nižšími vyvstávající, a tak i nejvyšší, tento řetěz zakončující svazek territoriálního státu. Ježto však vyšší svazek vždy vynalézá se experimentem, zkušeností nebo i náhodou, nikdy však nepochází, jak domníval se pozdější racionalismus, z vědomé, k jasným účelům směřující rozvahy, byl vždy čímsi faktickým, k čemuž přistoupily, když se ustaloval, zvyk a právo jakožto mocní činitelé, měnící to, co bylo skutečným, v závazné.
Také změnu ve státech trvajících, sekundární proces tvoření se států, působívají události, jež jsou zcela, mimo obor práva. Válka nebo donucení jinak vykonávané budují nové a ničí staré státy" (str. 283).
,,Poznáním neudržitelnosti přirozenoprávních učení stala se však zjevná i neudržitelnost všech pokusů konstruovati vznik států právnicky. Tyto pokusy uchýlily se však, jako mnohé jiné theorie o právu přirozeném do moderní nauky o všeobecném právu státním, jež až do nejnovější doby vypočítávala způsoby tvoření se států, jako by to byly děje právní“ (str. 285).
,,Ale ani právo státní nedovede vyložiti proces tvoření se států. Stát nemůže stanoviti práva pro svůj vlastní vznik, ježto dříve musí býti, aby mohl vytvořiti právo. Akty vybudování států mohou ovšem býti oceňovány právem států jimi dotčených: mohou buď odporovati právnímu řádu těchto států, anebo mu odpovídati. Nikdy však nemůže stát tak vzniklý býti posuzován podle práva státu jiného, ježto právo může určovati jen hodnotu toho, co podrobeno jest jeho vládě.
Nejvniternější příčinou tohoto zjevu jest dvojitá povaha státu. Jen kdo se domnívá, že lze stát pojímati výlučně jako institut právní, táže se po právním základu jednotlivého konkrétního státu. Leč stát jest především útvarem historicko-sociálním, k němuž právo teprve přistupuje, avšak nemůže ho vytvořiti, nýbrž stát jest naopak základem práva. Skutečnosti právní předcházejí plození lidských individuí a pojí se k němu. Akt plození leží však zcela mimo právo“ (str. 288).
,,Také obrození zaniklého státu jest možno, semknou-li se znovu prvky svazkové. Že stát znovu zřízený jest identický se zaniklým, lze rovněž poznati jedině pozorováním sociálním nikoli formálně právnickým. Kontinuita a diskontinuita poměrů právních, způsobená odumřením a znovu vzkříšením státu, může se měřiti toliko aequitou stojící nad právem. Právě takové poměry ukazují zřejmě, že sociální a právní soustava života státního vždy se nutně nekryjí" (str. 301). —
Podle normativní theorie platí, jak známo, rovnítko mezi pojmem státu a právního řádu, což znamená, že stát ve smyslu normativním vzniká vznikem jeho právního řádu a zaniká jeho zánikem, při čemž ovšem theorie má obtížný úkol vypořádati se s problémem, zda-li a jakým způsobem dlužno noeticky konstruovati případ absolutního vzniku resp. zániku ohniska normového souboru za předpokladu jeho absolutní suverenity (nezávislosti na jiné, mimo něj se nacházející normě). Theorie státního práva musí si tu především uvědomiti, že rozhodnou bude konstrukce poměru mezinárodního práva k jednotlivým právům vnitrostátním. Považujeme-li mezinárodní právo za soubor norem, jednotlivým těmto vnitrostátním souborům hierarchicky nadřízeným (konstrukce primátu mezinárodního práva), čímž arcit opouštíme předpoklad jejich absolutní suverenity, zjednodušujeme si tím řešení problému jejich vzniku a zániku. Pro události r. 1938 a 1939 je na př. nutno co nejpřesněji rozlišovati mezi otázkou případného zániku Československé republiky s hlediska práva mezinárodního a s hlediska samotného československého práva, chápaného jako absolutně nezávislý (svrchovaný, suverénní) normový soubor. S obou hledisek můžeme dospěti k odlišným výsledkům, neboť, podle theorie mezinárodního práva vzniká resp. zaniká stát resp. jeho právní řád jinými skutečnostmi než podle theorie práva vnitrostátního. Tam je to zpravidla, jak známo, fakt uznávání resp. neuznávání právní existence státu jinými státy, zde jsou to — pro případ zániku — události, které ničí všecky, nebo aspoň některé prvky, z nichž se každý stát nutně skládá (obyvatelstvo, území a samostatná právní organisace) a bez nichž tudíž patrně nemůže existovati. Následkem nedostatečné methodologické orientace jednotlivých běžných theorií právních (roz. přednormativních) dochází pak k častým, velmi závažným konstruktivním nesrovnalostem. Budiž uveden příklad z nejnovější historie. Druhá světová válka skončila totálním obsazením území Německé říše vítěznými spojenci (debellatio). Německo tím ztratilo nejen veškeré své státní území, nýbrž i samostatnou organisaci (svrchovanost) svého právního řádu a právní theorie, která bere své konstrukce vážně, musela by tvrditi, že tím tedy zanikl, byť i snad jen provisorně či dočasně, i stát německý (viz hořejší výměr Jellinkův). Domnívám se však, že ani nauka vnitrostátního práva a tím méně ovšem i praxe obou oborů by se k tomuto logicky nezvyklému důsledku svých konstrukcí neodhodlala. Vidíme na př. jak se toho času chystají vítězní spojenci uzavříti mírovou smlouvu s partnerem, který podle běžné právní theorie vlastně vůbec neexistuje! (Vyskytl se též skutečně během jednání o mírových smlouvách — ovšem v jiné souvislosti a z jiného důvodu — návrh, aby s Německem nebyla vůbec uzavírána oficiální čili formální smlouva, roz. mírová, vyžadující souhlas obou smluvních stran a jejich podpisu, nýbrž aby nové poválečné Německo bylo právně konstituováno jednostranným statutem, vydaným vítěznými spojenci jako činiteli práva mezinárodního.) II. Československo.
Zcela obdobně má se věc s otázkou zániku resp. vzniku předmnichovskébo čsl. státu a v dobách po Mnichovu. Tuto otázku lze theoreticky posuzovat a řešit s různých stanovisek a nelze tvrditi, že jen jedno z nich jest správným. Naproti tomu arcit musí každá vědecká theorie v souhlasu s povšechnými požadavky logického myšlení požadovati, aby jednou zvolené stanovisko bylo pak důsledně dodržováno, t. j. neměněno resp. plichtěno jinými podle výsledků, ke kterým si ten který theoretik přeje dospěti.
Známé revoluční události z let 1938 a 1939, které se odehrály v Československu, lze posuzovat a hodnotit bud s hlediska povšechně politického (sociologického, kulturně-historického atd.), nebo juristického (normativního). Obě hlediska jsou stejně přípustná a nelze proti nim nic podstatného namítat. Theoretické námitky byly by podle právě řečeného oprávněny teprve tehdy, kdyby uvažující theoretik “dopouštěl se nepřípustného synkretismu (směšování) obou hledisek, t. j. snažil se politickými argumenty dospěti k poznatkům normativním (juristickým) nebo naopak, nejsa si snad ani sám tohoto synkretismu jasně vědom.
Řešení otázky, zdali zmíněnými revolučními událostmi a zejména známým výnosem (,,Erlass“) Hitlerovým ze dne 16. března 1939 č. 75 Sb. zanikl dosavadní stát československý jako historicko- politický útvar a státní individualita, nebude poskytovati valných obtíží, je-li vůbec řešitelná. Řekneme totiž jistě, že nezanikl. Jak by také tak nesmírně složitý sociální útvar, chápaný jako realita čili kus vnějšího světa s jeho nesčetnými složkami a zařízeními, jakým byla předmnichovská československá republika, přes noc nebo za několik málo týdnů mohl úplně zmizeti a zaniknouti! Nesporně zůstalo dále existovati území, na němž se rozprostírala, a zůstalo dále i obyvatelstvo, které ji odedávna obývalo a s ním zůstala i působivost (účinnost) nesčetných jeho právních norem jakožto motivů jednání ohromné většiny tohoto obyvatelstva, tedy, chceme-li to tak nazvati, i jeho dosavadní právní organisace. S hlediska ryze politického pak není žádné pochybnosti o tom, že přání a tužby jakož i obecná politická orientace tohoto obyvatelstva zůstaly nezměněny: nestali jsme se přes noc svým přesvědčením fašisty nebo německými národními socialisty, nýbrž zůstali dobrými Čechy, kteří ve vlastním svrchovaném státě spatřovali nadále svůj nejvyšší a nejcennější ideál. Kdo by tudíž mohl popírati, že s tohoto hlediska platila dále povšechná kontinuita skutečností, přesvědčení a přání, jaké byly dříve? Přibyly nanejvýš některé svrchovaně nelibě pociťované události. Ty přáli jsme si všichni co nejdříve odstranit jinými, ale nebylo a není v naší moci, abychom to zařídili tak, jako by se nebyly vůbec nikdy udály.
Zcela jinak má se věc, uvažujeme-li o problému kontinuity s hlediska normativního, t. j. právnického. I zde platí přirozeně zásada každého myšlení, že nesmí býti nelogické resp. nedůsledné. To znamená, že nemůžeme současně zastávati názory, které si svým obsahem navzájem logicky odporují, t. j. nesnášejí se. Nemůžeme na př. současně hájiti podle libosti platnost a neplatnost téže normy nebo tvrditi, že norma, jejíž platnost jest závislá od logického předpokladu platnosti jiné, je neplatná, když první považujeme současně za platnou nebo naopak. Ať jsme pak přívrženci nebo odpůrci normativní theorie, nemůžeme o tom či onom státu uvažovati juristicky jinak, než že jej chápeme jako jeho právní řád, t. j. že oba ztotožňujeme. Uvažovati o kontinuitě resp. diskontinuitě, o vzniku nebo zániku určitého státu, o jeho identitě nebo disparitě atd., znamená tu nutně uvažovati o všech těchto otázkách s hlediska určitého právního řádu. Jeví se pak za všech okolností logickým protikladem, tvrdíme-li na př., že přes revoluční události let 1938 a 1939 zůstala identita československého Státu a tím i jeho kontinuita zachována,, kdežto kontinuita normového souboru (právního řádu), podle kterého tento stát posuzujeme, byla přerušena či porušena, jinými slovy tedy, že nastala diskontinuita tohoto souboru. Kdo něco podobného tvrdí, zaměňuje vědomě nebo nevědomě, ale rozhodně nedůsledně pojem státu ve smyslu juristickém s pojmem státu ve smyslu politickém, sociologickém, kulturně- historickém atd. jak o těchto dvou pojmech byla shora učiněna zmínka. Není na př. možno řešiti tutéž právní otázku za předpokladu platnosti shora citovaného fýrerova výnosu, jímž založen byl Protektorát, a zároveň vycházeti z protichůdného předpokladu, že tento výnos a veškeré po něm na základě jeho vydané právní normy nebyly s hlediska československého právního řádu žádnými platnými normami, nýbrž protiprávními resp. protiústavními zásahy do něho. Ten, kdo podobné otázky řeší, může si sice libovolně, t. j. aniž porušil normologická pravidla usuzování, zvoliti ten či onen předpoklad, ale v žádném případě nemůže vycházeti současně z obou předpokladů. Žádné sebe nutkavější, oprávněnější a nespornější důvody nemohou odčiniti logický protiklad, obsažený v takovém počínání, a větu, že diskontinuita právního řádu má nutně, vzápětí diskontinuitu příslušného státu a že jen předpokládaná kontinuita onoho zachraňuje kontinuitu resp. identitu tohoto.
Uvažujeme-li s hlediska právě naznačeného o událostech r. 1938 a 1939, jakož i o praxi našeho zahraničního odboje,, jevící se v její normotvorbě, zejména v dekretech, vydávaných presidentem Benešem, docházíme k tomuto výsledku: Jeví se tu zřejmá snaha zachovati myšlenku kontinuity čsl. právního řádu a tím i kontinuity resp. identity československého státu. Snaha ta nemohla ovšem jíti tak daleko, aby přehlížela a aby zahraniční normotvůrce jí ovládaný neviděl a nevěděl, že s hlediska předrevolučního čsl. právního řádu, kterému byly zahraniční vlády a jejich dekrety neznámy, musí tyto zjevy a činnosti býti -— volky nevolky — klasifikovány jako počiny protiústavní a tudíž neplatné. Z tohoto jistě pro každého uvědomělého Čecha svrchovaně nemilého dilematu zdá se býti jen jedno východisko z nouze, totiž zpola politická, zpola přirozeně-právní theorie o t. z. ,,nouzovém právu“ státu (Staatsnotrecht), z ústavních dějin předválečné rakouské monarchie nám ještě povědomá, která podle obdoby trestněprávních ustanovení tvrdí, že státu, nachází-li se v hrozivém „stavu nouze“, je dovoleno brániti se proti němu i takovými počiny normotvornými,, které by se ve stavu normálním jevily jako protiústavní a tudíž neplatné.
Naše domácí právní praxe, t. j. praxe všech soudních a výkonných orgánů na území Protektorátu, stála v období německé okupace (1939-1945) na rozdíl od právě zmíněné praxe, naší zahraniční emigrace zřejmě na stanovisku diskontinuitním. Pro dodatečné theoretické její posuzování musí býti lhostejno, bylo-li toto stanovisko dobrovolné nebo poměry vynucené. Chceme-li činnost této praxe, t, j. nesčetné druhotné normy, jí v oné době vytvořené, klasifikovati positivně, t. j. považovati je za platné, znamená to, že jsme nuceni zaujmouti taktéž stanovisko diskontinuitní, ať se nám to líbí nebo ne.
Rozpor mezi stanovisky naší zahraniční a domácí právní praxe musel se projeviti okamžikem našeho politického osvobození vojenskou porážkou Německa a vyhnáním německých okupantů z území naší bývalé republiky. Domácí praxe zákonodárná a jiná snažila se a snaží se — přirozeně a pochopitelně — přizpůsobiti se kontinuitnímu stanovisku, hájenému důsledně hned z počátku praxí bývalé zahraniční emigrace. Přitom ovšem naráží na nemalé překážky, z nichž největší je nezbytná potřeba a nevyhnutelnost zachrániti možnost positivního normativního hodnocení zdrcující většiny toho, co v období německé okupace bylo u nás domácí normotvorbou vykonáno, t. j. jinými slovy: sloučiti bon gré, mal gré stanovisko kontinuitní s hlediskem diskontinuitním. Jako nejtypičtější příklad této snahy budiž zde uveden vynález pojmu t. zv. ,,použivatelných" právních norem, o nichž se současně předpokládá, že jsou resp. byly neplatné (viz čl. 2 úst. dekretu ze dne 3. srpna 1944 o obnovení právního pořádku č. 11 Úř. věstníku čsl., č. 30/1945 a č. 12/1946 Sb. zák. a nař.). Co může však jedině s hlediska, normativního znamenati výrok, že nějaká norma je ,,použivatelná”, t. j. aplikovatelná při druhotné normotvorbě, jak ji provádějí soudy, správní úřady a soukromníci? Patrně jen tolik, že je platnou s hlediska normového souboru, o který jde! Je tedy pojem ,,použivatelné neplatné normy” logickou protimluvou. Tomu nevyhnul se právě citovaný úst. dekret ani tím, že ve svém titulu nazývá se normou, jejímž účelem jest,,obnovení právního pořádku” vyhýbaje se — jistěže záměrně — slovu ,,řád”, neboť to, co bylo tu ,,obnoveno”, jest řád (v běžném normativním slova smyslu) a nikoliv nějaký ,,pořádek”, který by se lišil od ,,řádu“.
Ti, kdož důsledně stojí na stanovisku diskontinuity čsl. právního řádu, t. ji zastávají názor, že jeho kontinuita byla revolučními událostmi z let 1938 a 1939 přerušena (viz dole uvedenou literaturu), jsou nuceni hledati ohnisko nového právního řádu, v němž byl by tento řád podobně zakotven jako předcházející ve známém zák. č. 11/1918 Sb. Ohledávají je namnoze v úst. dekretu presidenta republiky ze dne 15. října 1940 č. 2 Uř. věstníku čsl. (č. 20/1945 Sb.) o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Z této základní normy čili normativní hypothesy čerpaly by pak svou právní relevanci veškeré pozdější normy, zejména celá dekretální legislativa, zákony prozatímního a později ústavodárného Národního shromáždění a zároveň i — cestou povšechné recepce — veškerý obsah dřívějšího čsl. právního řádu včetně jeho ohniska (č. 11/1918 Sb.). Má-li nový čsl. právní řád zůstati normovým souborem formálně jednotným, musí normologicky nutně míti jen jediné ohnisko a nikoliv snad dvě (vzhledem k vývoji událostí na Slovensku v období 1938—1945) nebo ještě více (srov. k tomu zejména Hoffmannovy vývody; viz dole uvedenou literaturu).
Jak již naznačeno, je důležité uvědomiti si, že problém vzniku a zániku, pokud se týče obnovení československého státu resp. jeho právního řádu lze posuzovati buď s hlediska tohoto právního řádu samotného, nebo s hlediska práva mezinárodního a že každé z nich může vésti k jinému výsledku. Vycházíme-li na př. s tohoto, jsme nuceni bráti zřetel k zásadám dnešní vládnoucí theorie a praxe práva mezinárodního, podle které o existenci resp. neexistenci (roz. normativní) toho či onoho jednotlivého státu rozhoduje uznávání resp. neuznávání jeho se strany mezinárodního společenství států, pokud se týče princip t. zv. dokonaných skutků (faits accomplits) resp. legitimity. Nehledíc k tomu, že zmíněná zásada uznávací není dnešním mezinárodním právem nijak podrobněji specifikována, takže zůstávají těžko řešitelnými případy, ve kterých jedna část onoho společenství existenci určitého státu uznává a druhá nikoliv (jak tomu bývá pravidelně ve velkých válkách a bezprostředně po nich; srov. na př. stanovisko bývalé Ententy a ústředních velmocí za první světové války vzhledem k vznikajícímu státu československému a zcela obdobnou situaci za druhé světové války, ve které proti sobě stály na jedné straně Německo a jeho satelitní státy, na druhé pak jeho spojení odpůrci) a nehledíc k tomu, že ani zásada dokonaných skutků čili princip fakticitní nejsou dnešním mezinárodním právem dostatečně propracovány, takže nevíme, jak dlouhou dobu musí nově utvořený stav (fait accompli, na př. úspěšný politický převrat) trvati, aby bylo možno považovati jej za ,,dokonaný“ a následkem toho za schopný uznání s normativními důsledky, neposkytuje odpověd na otázku vzniku resp. zániku státu žádných zvláštních neetických, pokud se týče methodologických, obtíží, ale touto odpovědí není ještě nijak rozřešen týž problém s hlediska vnitrostátního právního řádu státu, o který se jedná. To dlužno míti na mysli, slýcháme-li občas názory, že otázku kontinuity resp. diskontinuity československého státu a jeho právního řádu jé možno řešiti výlučně jen s hlediska práva mezinárodního. Do jisté míry mají tyto názory sice pravdu, hledíme-li totiž na ni se stanoviska ryze imanentního poznávání normativního a uvědomíme-li si, že hledání a konstrukce ohnisek k normovým souborům, pokud předpokládáme, že tyto soubory jsou svrchované, t. j. nezávislé na jiných takových souborech (včetně mezinárodního práva), nutně transcenduje imanentní normativní poznávání. Přesto a vzdor tomu, že asi velká většina juristů nebude s to vniknouti, do tohoto myšlenkového pochodu, máme za to, že se ani theorie, ani naše praxe právní neobejde bez konstrukce resp. volby jednotného ohniska čsl. právního řádu, nemá-li nastati ve velkém procesu nalézání práva nevítaný chaos.
Výslovně budiž poznamenáno, že rozhodování o tom, zdali platí či neplatí kontinuita resp. diskontinuita čsl. právního řadu a následkem toho identita či disparita jeho před revolučním obdobím let 1938 —- 1939 a po něm, nemá pranic co činiti s politikou. Zejména nelze na př. míti za to, že ten, kdo z důvodu ryzí oportunity považuje volbu hlediska diskontinuitního resp. disparitního za vhodnější (vzhledem na př. k požadavkům povšechné právní jistoty) je menším vlastencem než ten, kdo zaujímá stanovisko opačné. —
Malá odolnost starších theorií o pojmové podstatě státu a jeho jednotlivých ,,prvků‘‘ (na př. Jellinkovy a jiných jim podobných) jasně vysvítá, pokoušíme-li se aplikovati je na problém zániku Československé republiky známým ,,výnosem“ Hitlerovýni ze dne 16. března 1939 č. 75 Sb. a souvisíjící s ním otázku o povaze t. zv. ,,Protektorátu Čechy a Morava." Že s hlediska předtím platného právního řádu byl onen výnos ničím, resp. násilným protiústavním činem a následkem toho stejně i zřízení onoho Protektorátu, je jasné a nepopiratelné. Stejně nepopiratelné jest ovšem, že se tento výnos resp. útvar jím zavedený na zbývajícím území republiky a v jeho českém obyvatelstvu ,,prosadil" t. j. stal se během okupace fakticitním, při čemž bylo se stanoviska právní praxe a nauky nerozhodné, zdali byl tímto obyvatelstvem i uznáván, poněvadž takové uznávání právních norem se strany jejich povinnostních subjektů není, jak známo, předpokladem jejich platnosti (heteronomita práva na rozdíl od autonomnosti ethiky!). A stejně nesporným jest, že by mezinárodní právo (v jeho dnešní povšechné podobě aspoň) bylo tento faktický stav nakonec uznávalo, t. j. proměnilo v právní, kdyby byl trval místo šesti let na př. šedesát let, nebo Německo druhou světovou válku bylo vyhrálo. Jelikož se tak však naštěstí nestalo a fakticita onoho stavu, zahájeného citovaným ,,výnosem“, válečnou prohrou Německa přestala, stačí, když se v následujícím zmíníme jen letmo o jednotlivých ustanoveních této normy, která podle úmyslu jejích tvůrců měla býti východiskem (ohniskem) nové právní úpravy na území protektorátním.
Podle tohoto úmyslu měl nesporně dosavadní československý stát zaniknout, a obsah jeho právního řádu býti zapojen do právního řádu říšskoněmeckého. (Viz čl. 1. odst. 1.: ,,Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území Velkoněmecké říše a vstupují jako ,Protektorát Čechy a Morava‘ pod její ochranu.“) Tento protektorátní právní řád stal se tak dílčím, nesamostatným řádem říšskoněmeckého (viz čl. 5, odst. 5.: ,,Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření a pravoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li říšský protektor námitky".) Do něho recipuje se s povšechnou výjimkou, stanovenou čl. 12, jeho dosavadní obsah. (,,Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší.“)
Hned po utvoření Protektorátu Čechy a Morava bylo u nás o tom theoreticky uvažováno, zdali to, co z bývalé republiky československé zbylo, lze snad ještě považovati za ,,stát" ve smyslu běžné nauky. K posílení tohoto názoru byla shledávána a uváděna jednotlivá ustanovení ,,výnosu“, na př. předpis článku 2., odst. 2, podle kterého mimoněmečtí obyvatelé Čech a Moravy ,,stávají se státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava“, z čehož vyvozováno, že útvar, který má vlastní státní příslušníky, musí býti považován za stát (třebas jen rudimentární), dále ustanovení druhého odstavce čl. 3, kde je řeč o výkonu , ,výsostných“ práv (Hoheitsrechte) Protektorátu (všimněme si přitom nepodařeného překladu německého originálu této ,,základní“ normy: ,,Protektorát . , . vykonává svoje výsostná práva, náležející mu v rámci Protektorátu . . .“). V článku 11. je řeč,o ,,společných “zájmech Říše a Protektorátu, z čehož bylo by lze vyvozovati aspoň povšechnou rovnocennost obou zájemníků — 'kdyby arcit nebylo předpisu, že ,,Říše může vydávati právní předpisy s platností pro Protektorát, pokud toho vyžaduje společný zájem“. V článku 4. konečně se praví, že ,,hlava autonomní správy Protektorátu Čechy a Morava požívá ochrany a čestných práv hlavy státu“. Ale všecky takové úvahy o případné státovosti Protektorátu byly nicotné a prakticky zbytečné, neboť vedle politické ničemnosti tohoto fýrerova ,,Erlassu“ staví se slohově i jeho nomopojetická primitivnost. Ani jeho tvůrci, ani porobený jím národ český nebral ho zřejmě vážně a kdekdo cítil, že tu jde pouze o přechodnou a bezvýznamnou etapu k dalšímu vývoji, o němž věděl, jak nakonec dopadne. Zmíněná nomopojetická primitivnost ,,Erlassu“ projevuje se zejména v jeho chtěné mezerovitosti. Není v něm na př. ani slova o tom, kdo vlastně onu ,,hlavu Protektorátu“ bude v budoucnosti určovati (jmenovati nebo voliti) a bude-li Protektorát míti nějaký zvláštní orgán k vydávání prvotních norem (zákonů) a když ne, který říšskoněmecký orgán bude kompetentní k takové prvotní normotvorbě atd. Po celou dobu německé okupace nebyl také k bližšímu provedení rámcové normy tak neslýchané neurčitosti vydán žádný podrobnější prováděcí předpis a nikdo, ani Čech ani Němec, toto vydání také vlastně ani nečekal, ačkoliv je o něm výslovně řeč v čl. 13. Na oklamání veřejnosti (zejména zahraniční) byl asi také vypočten název nového útvaru. ,,Protektoráty“ vyskytují se jinak pouze v oblasti mezinárodního práva jako důsledky platných mezinárodních úmluv (viz na př. Anzilotti, Lehrbuch des Volkerrechts, 1929, I. sv., str. 166ff). ,,Protektorát Čechy a Morava“ nevznikl však na základě žádné mezinárodní úmluvy mezi dvěma státy, nýbrž byl dočasným výsledkem vojenského přepadení, a jeho vnější název měl jen zamaskovati prostou mezinárodní loupež, kterou zamýšlel loupežník stráviti po kouskách. Jako nejpozdější termín pro zničení jeho existence bylo tímto loupežníkem podle vlastního jeho úmyslu asi stanoveno vítězné zakončení druhé světové války.
Literatura.
Ad 1. Jiří Jellinek: Všeobecná státověda (český překlad), 1906; Hans Kelsen: Allgemeine Staatslehre, 1925; František Weyr: Theorie práva, 1936; týž: Československé právo ústavní, 1937.
Ad II. J. Hoffmann: Ústavodárné Národní shromáždění a řád volení do něho, 1946; týž: Nové zákony a nařízení, VII; týž: „Československý a ,slovenský‘ právní řád“ v Právníku 1947.
Články: Weyrův v časopise pro právní a státní vědu, XXVII; Greifův a Budníkův tamtéž; Neubauerův v Právníku 1945 a v Právní praxi, X; Korbelův a Pošvářův tamtéž; Kučerův v Obzorech, 1946; Krčmářův, Meissnerův, Horáčkův a Peškův ve Sborníku věd právních a státních, 1946 a Lubyův v Právném obzoru, 1946.
František Weyr.