NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Čís. 14049.

Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Jde o smlouvu o dílo, nikoliv o smlouvu služební, zavázal-li se kapelník k denním hudebním produkcím se svou kapelou v podniku žalovaného za denní plat, stravu a byt, aniž bylo ve smlouvě ustanoveno, že žalovaný vykonává vliv na soubor kapely.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1934, Rv II 512/33.)
Žalobu, jíž se domáhala kapelnice na majiteli hotelu zaplacení za hudební produkce, okresní soud v F., oddělení pro spory pracovní, zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud k dovolání zrušil rozsudky obou nižších soudů
i s předchozím řízením a odmítl žalobu.
Důvody:
Podle § 1 zák. čís. 131/1931 sb. z. a n. jsou pracovní soudy výlučně příslušné rozhodovali o sporech z pracovního, služebního neb učebního poměru, vzniklých mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jakož i mezi zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Podle § 4 odst. (2) téhož zákona platí o zvláštních odděleních okresních soudů pro spory pracovní ustanovení zákona o samostatných pracovních soudech. Pro spor, o nějž jde, není příslušnost pracovního soudu opodstatněna, ježto nejde o smluvní služební poměr a žalobkyni nelze pokládali za zaměstnankyni žalovaného. Neboť podle smlouvy zavázala se žalobkyně k denním hudebním produkcím se svou čtyřčlennou kapelou v restauračních a kavárenských místnostech žalovaného od 1. září 1932 za denní plat 80 Kč, stravu a byt. Ve smlouvě bylo ujednáno, že hudební produkce mají býti konány v neděli a ve svátek od 17 do 19 hod. odpoledne a večer od 20. hodiny. Ve smlouvě není ustanovení, že žalovaný vykonává vliv na soubor kapely. Bylo tedy přenecháno žalobkyni opatřili si členy kapely, hudebniny a nástroje. Podle této smlouvy nešlo tedy u žalobkyně o konání služeb zaměstnancem osobně podřízeným zaměstnavateli a pod jeho vedením v jeho podniku činným, nýbrž předmětem smlouvy bylo provedení hudebního díla jakožto výsledku činosti samostatné podnikatelky denních produkcí po určitou odpolední a večerní dobu v podniku žalovaného. Nezáleží na tom, že se hudební produkce měly po určitou dobu denně opakovali, neboť i každodenní produkce byla samostatným dílem, které vždy zvlášť bylo placeno 80 Kč denně, ujednaným pro celý kvartet. Jde o závazek žalobkyně k výkonu podle vlastního plánu, vlastními prostředky s pomocníky, se zárukou nejen za péči, nýbrž i za zdar díla a s převzetím nebezpečí nezdaru, tudíž celkem o jednání samostatného podnikatele (srovnej rozh. čís. 13557 sb. n. s.). Podle § 22 zák. čís. 131/1931 sb. z. a n. má pracovní soud příslušnost svou zkoumati z úřadu a táž povinnost stihá soudy vyšší stolice v každém období sporu [§ 28 čís. 3, § 33 odst. (2)]. Soudy nižších stolic se otázkou příslušnosti neobíraly. Soud odvolací považoval smlouvu za smlouvu služební. Podle právního názoru nejvyššího soudu jde však v souzené věci o smlouvu o dílo a spor nepatří vůbec před pracovní soudy, pročež řízení o žalobě u oddělení okresního soudu pro pracovní spory jakož i rozsudky nižších soudů jsou zmatečné (§ 28 čís. 3 zák. čís. 131/ 1931 sb. z. a n. a § 477 čís. 3 c. ř. s., srov. sb. n. s. čís. 13.486). K této zmatečnosti bylo hleděti z úřadu (§§ 471 čís. 7, 494, 513 c. ř. s. a § 35 zák. čís. 131/1931 sb. z. a n.).

Citace:

Čís. 14049. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 512-513.