NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 10821.

Pozemková reforma.
Do dohody, již Státní pozemkový úřad ujednal s vlastníky zabraného majetku o jeho převzetí a o přejímací ceně, není přípustná stížnost na soud. Na tom nemění nic ani nesprávné právní poučení Státního po- zemkového úřadu o opravných prostředcích ani, že přejímací ceny byly dohodou smluveny snad na základě šetření podle §§ 41—45 náhr. zák. a vl. nař. ze dne 21. ledna 1921, čís. 53 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 28. května 1931, R I 340/31.)
Do dohody Státního pozemkového úřadu s majitelem zabraného majetku o převzetí zabraného majetku podala stížnost řada občanů, ježto nebyl v dohodě vzat zřetel na jejich knihovní právo na roční poskytování ujednaného množství dříví z lesů. Soud prvé stolice stížnosti nevyhověl, rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů i s předchozím řízením a odmítl stížnost.
Důvody:
Podle § 46 náhradového zákona v doslovu novely ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n., o nějž se stížnost podle poučení uděleného Státním pozemkovým úřadem opírá, lze si osobám, pro něž jsou na zabraném majetku knihovně zajištěny služebnosti, reální břemena a jiná práva, stěžovati u soudů tam udaných do rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. Že by byla možná také stížnost do dohody, kterou Státní pozemkový úřad může ujednati a v souzeném případě také ujednal s vlastníky zabraného majetku o jeho převzetí a o přejímací ceně, ani tento ani jiný zákonný předpis neustanovují, a nelze ze zákonů o pozemkové reformě dovoditi. Poněvadž předmětem stížnosti stěžovatelů nebylo rozhodnutí, nýbrž dohoda Státního pozemkového úřadu o přejímací ceně, jež ani sama není rozhodnutím o přejímací ceně, ani takového rozhodnutí neobsahuje, nebyla stížnost podle § 46 náhr. zák. vůbec přípustná. Na tom nemůže nic změniti ani nesprávné právní poučení Státního pozemkového úřadu o opravných prostředcích, ani skutečnost, že přejímací ceny byly dohodou smluveny snad na základě šetření podle §§ 41—45 náhr. zák. a vl. nařízení ze dne 21. ledna 1921, čís. 53 sb. z. a n., by nebyly určeny zrovna jen dohadem podle oka. Dohoda připouští, by se platně ujednaly ceny, i když zrovna nesouhlasí s cenami zákonnými, a, kdyby se mělo o rekursu stěžovatelů rozhodnouti podle řečených předpisů, pokud se týče, nebyla-li cena podle nich přesně vyšetřena, kdyby měl Státní pozemkový úřad býti donucen, by ji podle nich vyšetřil a stanovil, což by vlastně též bylo rozhodnutím, dotklo by se to i práv vyvlastněného majitele velkostatku dohodou nabytých. Poněvadž stížnost (právní prostředek) do dohody není v zákoně odkázán na řádné soudy, může se účastník v § 46 náhr. zák. jmenovaný, brániti leda jen pořadem správním, a když tento skončen (jako zde, kde Státní pozemkový úřad jest jedinou správní stolicí) stížností na Nejvyšší správní soud, pokud se týče, kdyby tato stížnost uznána byla také za nepřípustnou, pořadem práva, o čemž blíže rozhodnutí čís. 6159 sb. n. s. Podaný rekurs stěžovatelův měl býti odmítnut již prvním soudem jako nepřípustný, a když se tak nestalo, musilo býti tak učiněno dodatečně za současného zrušení celého řízení a vydaných v něm usnesení.

Citace:

Čís. 10821. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 756-758.