NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2645.

Z předpisů zákona ze dne 17. února 1922, čís. 77 sb. z. a n. vyňaty jsou jen takové pozemky, jichž nelze přiděliti uchazečům o stavební místa bez porušení silnějších a starších práv jiných osob.
Okolnost, že pozemek jest ve stavebním obvodu obce, jest pojat do polohopisného plánu a hodí se k zastavění, o sobě ještě nestačí.
(Rozh. ze dne 23. května 1923, R I 455/23.)
Proti převzetí a přídělu pozemků Státním pozemkovým úřadem namítl vlastník dle §u 16 zákona ze dne 17. února 1922, čís. 77 sb. z. а n., že jde o pozemky stavební. Námitka byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Účelem zákona ze dne 17. února 1922, čís. 77 sb. z. а n., kterým se vydávají přechodná ustanovení k zákonu ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. (zákonu náhradovému) pokud jde o převzetí a náhradu za jednotlivé parcely nebo části parcel ze zabraného majetku pozemkového, jest, zjednodušit! a zkrátiti přídělové řízení při provádění pozemkové reformy, zejména provésti co nejrychleji příděl zabrané půdy k účelům stavebním. Dokladem toho jsou materiálie zákona — vládní návrh, tisk 3369, a zpráva výboru, tisk 3408, jakož i těsnopisecka zpráva o 129. schůzi poslanecké sněmovny Národního shromážděni, v nichž se tento účel výslovně zdůrazňuje. Stanoví-li tedy prvý odstavec §u 16 onoho zákona, že předpisů zákona nelze použiti, jde-li bud’ o pozemky, zapsané v knihách veřejných nebo parcely stavební, neb o parcely zastavěné, nebo takové, na nichž jiný stavebník, než přídělec, se stavbou již započal, — nelze ustanovení to vykládati tak, že z akce přídělové jsou vyloučeny pozemky již proto, že jsou ve stavebním obvodu obce, pojaty jsou do plánu polohy a hodí se k zastavění, neboť takový výklad příčil by se prostě zákonodárcovu úmyslu, opatřiti oprávněným uchazečům právě takové pozemky. Kdyby byl zákonodárce chtěl vyloučiti všechny takové pozemky, byl by do zákona pojal ustanovení, podobné ustanovení šestého odstavce §u 1 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., že »zákon se netýká zemědělských pozemků v zastavěné části měst neb obcí (stavebních míst)«. Toto ustanovení mělo ovšem význam v zákoně o zajištění půdy drobným pachtýřům, poněvadž tímto zákonem měla býti zajištěna půda zemědělská, není však pro ně místa v zákoně ze dne 17. února 1922, čís. 77 sb. z. a n., Jehož účelem, jak podotčeno, jest, opatřiti uchazečům co nejrychleji místa stavební. Vyňaty z předpisu tohoto zákona jsou tedy dle §u 16 jen takové pozemky, jichž nelze přiděliti uchazečům o stavební místa bez porušení silnějších a starších práv jiných osob. Jsou to pozemky, jež, vyznačeny jsouce ve veřejných knihách výslovně jako parcely stavební, určeny jsou způsobem, každému znatelným, k stavebním účelům vlastníka, byť i dosud zastavěny nebyly; nebo pozemky již zastavěné, t. j. pozemky, na nichž jsou již zřízeny budovy; nebo konečně pozemky, k nimž nabyl již někdo jiný práv tím, že započal na nich stavěti. Názor, že za zastavěné pokládati jest též takové pozemky, které jsou obklopeny stavebními parcelami a budovami na nich se nalézajícími, nelze uvésti v soulad ani s doslovem zákona, ani s vylíčeným úmyslem zákonodárce. Nižší soudy, zamítnuvše námitky vlastníka, neporušily tedy ustanovení zákona, pročež tu není předpokladu §u 16 nesp. říz. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., za kterých by bylo lze vyhověti mimořádnému dovolacímu rekursu a změniti, nebo zrušiti srovnalá rozhodnutí nižších soudů.

Citace:

čís. 2645. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 896-897.