NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 2088.

Skutková podstata podvodu ve smyslu §u 197 tr. zák. předpokládá, že pachatel již v době lstivého předstírání pojal úmysl, způsobiti jinému škodu.
Není podvodem, počínal-li si pachatel sice lstivě, avšak škoda vznikla z toho nahodile a nebyla jím zamýšlena a rozvážena.
Nespadá sem padělání podpisu dalšího směnečného příjemce, je-li majetek spoluzavázané manželky pachatelovy dostatečnou jistotou ku krytí směnečné pohledávky.
Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).
Spadá pod ustanovení §u 3, nikoliv §u 1 zákona, prodal-li dlužník zabavenou věc za skutečnou její hodnotu a strženou částku rozdělil sám mezi věřitele v zákonném pořadí.
(Rozh. ze dne 15. září 1925, Zm I 551/25).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu ve smyslu §§ů 197, 200, 203 tr. zák. a přečinem maření exekuce ve smyslu §u 1 zák. ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Napadený rozsudek zjišťuje, hodnotě veškeré výsledky hlavního přelíčení, že stěžovatel odevzdal směnky zástupci firmy K., věda, že podpisy Josefa K-e na nich jsou padělány. Výrok ten je vybudován na volném hodnocení celkového původního materiálu, zvláště přiznání se stěžovatelova, že mu podpisy na směnkách byly velmi nápadné, ale. že se přes to K-e na věc blíže neptal, jakož i údajů svědka Josefa K-e, že má za stěžovatelem k požadování 95000 Kč, že mu nikdy na směnku peníze nepůjčil, a v roce 1923 velmi málo se s ním stýkal. Ze všech těchto skutečností vyvozuje soud svůj shora uvedený závěr; proti tomuto na volném uvážení všech průvodů založenému přesvědčení soudu nelze brojiti samostatným hodnocením ojediněle, z celkové souvislosti vytržené okolnosti, že podle zjištění rozsudkových stěžovatel »patrně« podpis K-ův znal, ani novým přednesem, že K. na nemovitostech obžalovaného měl zajištěný úvěr ve výši 110000 Kč, jenž pouze 60000 Kč byl vyčerpán. Námitkami těmito brojí stížnost způsobem nepřípustným proti přesvědčení soudu, proti tomu, že jest v rozsudku (formálně bezvadně) zjištěno, že si stěžovatel počínal lstivě, předav firmě K. směnky opatřené padělaným akceptem Josefa K-e.
K skutkové podstatě zločinu podvodu nestačí však pouze jednání lstivé, nýbrž vyhledává se dále, aby pachatel lstivým jednáním jiného uvedl v omyl v úmyslu, by někdo (v tomto případě firma K.) na svém majetku škodu utrpěl; počínal-li si pachatel lstivě a povstala-li nahodile škoda, která pachatelem nebyla rozvážena a zamýšlena, není tím ještě naplněn pojem podvodu ve smyslu §u 197 tr. zák. V tomto směru vykazuje rozsudek podstatnou mezeru, omezuje se na stručnou větu, že »obžalovaný lstivým předstíráním zástupce zmíněné firmy uvedl v omyl, kterým škodu nejméně 14000 Kč utrpěla«; nezjišťuje při tom, zda jednal též v úmyslu, by firmě K. škoda vznikla; stížnost vytýká rozsudku zcela právem vadnost, pokud se s tohoto hlediska nezabývá ani skutečností, že stěžovatel dal firmě K. též podpis své manželky, a že se soud majetkovými poměry této další směnečné dlužnice vůbec neobíral. Ze spisů rozepře, při hlavním přelíčení přečtených, vyplývá, že jako příjemkyně na směnkách podepsána byla též manželka stěžovatelova, Františka Š-ová, spolumajitelka pily v T., a že se smírem ze dne 2. října 1923 zavázala rukou společnou a nerozdílnou se stěžovatelem zaplatiti zástupci firmy 14000 Kč. Přijetím směnky s padělaným podpisem Josefa K-e pozbyla firma K. ovšem směnečných práv proti K-ovi; pro škodu, která firmě skutečně vznikla, případně podle úmyslu stěžovatelova lstivým jednáním, totiž paděláním třetího podpisu na směnce vzejíti měla, není bezvýznamno, jakou jistotu poskytuje majiteli směnky majetek druhé přijatelky, manželky obžalovaného, jejíž podpis je pravý, o níž podle seznamu jmění by bylo lze alespoň se domnívati, že knihovní její majetek, jakožto spoluvlastnice pily a různých pozemků, jistou záruku pro pohledávku 14000 Kč poskytuje případně v době odevzdání směnek poskytoval. Je-li tomu tak, mohla by okolnost ta míti důležitý význam pro posouzení, zda jednal stěžovatel v úmyslu firmu K. poškoditi, neboť: poskytoval-li majetek směnečné spoludlužnice, Františky Š-ové, v době složení směnek dostatečnou jistotu ku krytí pohledávání firmy K., nebylo by lze beze všeho vyloučiti možnost, že stěžovatel, byť si byl počínal vůči firmě lstivě co do podpisu třetího příjemce Josefa K-e, přece nejednal právě s ohledem na záruku pravým podpisem své manželky na směnce v úmyslu, firmu K. na jejím majetku poškoditi, čímž by podstatný znak skutkové podstaty zločinu podvodu odpadl.
Avšak kromě náležitostí, již naznačených, předpokládá skutková podstata zločinu podvodu též, že pachatel již v době lstivého předstírání pojal úmysl, jinému způsobiti škodu; v projednávaném případě muselo by tedy kromě zákonných znaků, shora uvedených, býti též zjištěno, že stěžovatel již v okamžiku, kdy zástupci firmy K. odevzdal směnku s padělaným podpisem Josefa Κ., sloužící za záruku včasného dodání dříví, byl pevně odhodlán, firmě nedodržením smlouvy buďto co do doby neb co do množství a jakosti přislíbeného dříví způsobiti škodu. Odhodlal-li se stěžovatel teprve později, z příčin jakýchkoli, svým závazkům nedostáti, buďto pro nedostatek peněz, nebo zboží, nebo následkem změněné konjuktury, pro něho snad nepříznivé, ba dokonce z prosté svévole, nebylo by lze v jednání takovém (dodatečném) spatřovati zločin podvodu pro nedostatek primérního v době lstivého předstírání vyhledávaného úmyslu, firmu poškoditi. Právem vytýká stížnost i po této stránce vadnost rozsudku, ježto se soud ani touto zákonitou náležitostí neobírá, ačkoli se tak mělo státi právě s ohledem na obsah spisu rozepře, podle něhož stěžovatel namítal, že 2000 m3 ve smluvené lhůtě nedodal pouze proto, že firmou mu bylo zaplaceno pouze 15000 Kč místo smluvených 20000 Kč. Bylo proto v rozsahu shora vytčeném zmateční stížnosti vyhověti a ve smyslu §u 5 nov. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 za souhlasu generální prokuratury již v zasedání neveřejném rozsudek jako zmatečný zrušiti.
K tomu se připomíná ještě toto: Zástupce poškozené firmy Prokop S. udal při hlavním přelíčení, že uzavřel obchod s obžalovaným na základě ručení Josefa K-e, jehož podpis považoval za správný, a o němž obžalovaný tvrdil, že jest jeho tichým společníkem. Směnku s padělaným podpisem K-ovým obdržela firma již dne 13. ledna 1923. V dopisu byly firmou stanoveny podmínky platební 3 měsíční lhůta dodací a poukázáno stěžovateli v hotovosti 15.000 Kč. Podle tohoto stavu věci nelze vyloučit možnost, že vlastně škoda firmě způsobena případně stěžovatelem zamýšlená spočívá v tom, že firma, obdrževši dne 13. ledna 1923 směnku, kterou považovala i co do podpisu Josefa K-e za pravou, a přijavši nabídku stěžovatelovu na kupní smlouvu dopisem z téhož dne konečně přistoupila a hotovost 15000 Kč stěžovateli poukázala, a bude proto na soudu nalézacím, by při novém hlavním přelíčení, bez něhož se obejíti nelze, zkoumal, nesměřoval-li snad úmysl stěžovatelův k tomu, by skutkem v obžalobě uvedeným, totiž odevzdáním směnky s padělaným podpisem losefa K-e, firmu přiměl lstivě к uzavření smlouvy, a k poukázání 15000 Kč a takto ji na jejím majetku poškodil.
Nelze dále upříti oprávnění stížnosti, pokud, opírajíc se o důvod zmatečnosti §u 281 čís. 10 tr. ř., vytýká rozsudku vadnost co do otázky, zda jde tu o přečin maření exekuce ve smyslu §u 1, či pouze o přestupek §u 3 zákona ze dne 28. května 1883, čís. 78 ř. zák. Lze přisvědčiti názoru rozsudku, že jest jedině věcí soudu, by výtěžek za zabavené věci podle předpisů exekučního řádu mezi zástavní věřitele rozdělil, a zajisté naplňovalo by zcizení zabaveného dříví, kdyby stěžovatel ze stržených peněz byl libovolně zaplatil pohledávky věřitelů, nešetře při tom pořadí podle zájemního protokolu nabytých práv zástavních, skutkovou podstatu přečinu případně přestupku §u 1 zákona podle toho, zda škoda vzešlá věřitelům tímto svémocným prodejem dříví a rozdělením Výtěžku převyšuje 100 Kč, čili nic. Avšak podle zájemního protokolu bylo dolové dříví pol. 3 zabaveno: dne 3. října 1922 pro pohledávku firmy T. ve výši 4182 Kč 50 h s přísl., téhož dne pro první pohledávku diskontní společnosti ve výši 1208 Kč 41 h, a dne 25. listopadu 1922 pro pohledávku všeob. pens. ústavu 168 Kč 70 h s přísl.; pak následuje dle zájemního protokolu 7 jiných exekucí a na 8. místě ze dne 17. března 1923 zájem pro druhou pohledávku diskontní společnosti 4950 Kč s přísl. Obžalovaný udal, že z výtěžku za prodané dříví zaplatil firmě T. asi 6000 Kč, pak pohledávku všeob. pens. ústavu a také pohledávku diskontní společnosti — podle rozsudku patrně »první«. Dle tohoto zodpovídání se byl by tedy stěžovatel uspokojil první tři shora jmenované věřitele správně podle zákona v pořadí zájemním protokolem osvědčeném; pokud by nyní bylo prokázáno, že dříví prodal za cenu skutečné jeho hodnotě odpovídající, a že celý tento výtěžek vynaložil k úhradě pohledávek shora uvedených tří věřitelů — v zákonném pořadí uspokojených — a, že mu dále ku krytí ostatních zástavních věřitelů již z výtěžku ničeho nezbylo, byl by vlastně výsledek jeho svémocného jednání týž, jako při exekuční dražbě a rozdělení výtěžku soudem podle předpisů exekučního řádu. Nebylo by pak lze mluviti o úmyslu, svémocným prodejem zabavených věcí zmařiti uspokojení věřitelů v celku neb z části a není při takovém postupu ani myslitelná škoda, jak ji vyhledává ustanovení §u 1 zákona. Šlo by tudíž v takovém případě pouze o přestupek ve smyslu §u 3 zákona. Zda však skutkové předpoklady pro takový závěr tu jsou, se v napadeném rozsudku nezjišťuje; uvádí se ovšem, že stěžovatel dolové dříví v ceně 11900 Kč prodal; zda však tato v poznámce zájemného protokolu výkonným orgánem uvedená cena odpovídá skutečně ceně onoho dříví v době, kdy dříví stěžovatelem bylo prodáno, nebo jaká byla v době trestného činu cena tohoto dříví a, jaké množství onoho dříví ve skutečnosti bylo zabaveno, rozsudek nezjišťuje, ačkoli se tak mělo státi již se zřetelem na seznání svědka Františka P-a, že měření dříví nepředsevzal, nýbrž zastavil dříví toliko na základě vlastního udání účetního Josefa В-a. Bude-li tak soudem dodatečným šetřením zjištěno množství zabaveného dříví i skutečná jeho cena v době svémocného prodeje a výše stěžovatelem docíleného výtěžku, bude na soudu, by dále zjistil, zda stěžovatel tento celkový výtěžek (skutečné ceně dříví odpovídající) odevzdal věřitelům a to v pořadí, jak vyplývá ze zájemního protokolu. Stalo-li se tak, bylo by v tomto svémocném vykonání funkcí exekučního soudu stěžovatelem spatřovali pouze přestupek ve smyslu §u 3 zákona. I v tomto bodě bylo tedy uznati za souhlasu generální prokuratury ve smyslu §u 5 cit. nov. z roku 1877, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 2088. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 480-483.