NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 570.

Slavnost sice na oko lidová, mající však pozadí politické, spadá pod ustanovení zákona shromažďovacího.
Pod skutkovou podstatu přečinu dle § 305 tr. zák. spadá činnost při slavnosti takové tehdy, měla-li ráz směřující proti státu pokud se týče proti druhé národnosti; v případě tom nelze v ní však spatřovati též přestupek dle § 3 zákona shromažďovacího.
(Rozh. ze dne 15. října 1921, Kr II 48/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení částečně zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 13. listopadu 1920, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti veřejnému pokoji a řádu podle § 305 tr. zák. a přestupkem podle § 3 zák. ze dne 15. listopadu 1867 č. 135 ř. zák., zrušil napadený rozsudek, pokud jím byl obžalovaný shledán vinným přestupkem dle § 3 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák., a sprostil obžalovaného z obžaloby pro tento čin trestný; jinak však zmateční stížnost zavrhl. Po právní stránce uvedl
v důvodech:
Po stránce věcné namítá stížnost proti odsouzení pro přečin dle § 305 tr. zák., že veřejný průvod, k němuž obžalovaný vyzýval, byla dovolená lidová slavnost, ve smyslu § 5 shrom. zák., konaná každoročně bez předchozího schválení úředního a nepodléhající předpisům zákona o právu shromažďovacím. Shromáždění na náměstí bylo jen částí celého podniku; obžalovaný neměl úmyslu vyzývati k jednání v zákoně zakázanému, ani vědomí, že tak činí; chtěl pouze, by se zástupy lidu dostaly v klidu do města a promluvil několik slov po ukončení průvodu na náměstí, když se dověděl o scéně s invalidou. Proti odsouzení pro přestupek § 3 zák. o právu shromažďovacím uplatňuje stížnost, že nelze mluviti o »shromáždění« ve smyslu cit. zákona, trvalo-li pouze 1 až 2 minuty a nešlo-li o samostatný podnik (shromáždění pod širým nebem), nýbrž o zakončení průvodu do města. Leč stížnost není odůvodněna. § 5 zákona o právu shromažďovacím vylučuje z působnosti zákona lidové slavnosti a průvody pouze tenkráte, konají-li se způsobem ode dávna obvyklým. Zákon předpokládá, že se zvyklostí a tradicí, ode dávna zachovávanými, vytvořilo pravidlo, že se určitý průvod nebo slavnost při určité příležitosti koná spontánně bez dalšího uspořádání a usnášení pořadatelů. Tomu v tomto případě tak nebylo. Rozsudek zjišťuje, že se slavnost slunovratu v Jihlavě po šest let následkem válečných událostí vůbec nekonala a že poprvé zase byla uspořádána v roce 1920 německými spolky, jimž bylo k jejich žádosti úředně povoleno pouze, aby zapálily oheň a aby se účastníci shromáždili za městem u hostince »U Slunce«. Z rozsudečných zjištění, zejména obsahu pronesené štvavé řeči K-ovy je patrno, že šlo o slavnost politickou, k níž den slunovratu poskytl vhodnou záminku. Nešlo tudíž o slavnost a průvod dle § 5 shrom. zák., který má na mysli veřejné radovánky, průvody svatební, pohřby, pouti, slavnosti a průvody církevní, nýbrž o demonstrační průvod politický; nešlo o lidovou slavnost, poněvadž se průvod nekonal spontánně, nýbrž byl pořádán z usnesení německých spolků a na základě úředního povolení; slavnost sama nebyla konána dle starodávné zvyklosti, poněvadž jí poprvé předcházelo úřední povolení, které jí dovolovalo jen v míře omezené a ve výměru přesně vytčené. Vzhledem k tomu a úplně změněným politickým poměrům ve státě i ve městě po státním převratu jest úplně lhostejno, že se podobné slavnosti konaly již dříve, tím spíše, že po více let se vůbec nekonaly a že se v nových poměrech směly konati přesně dle úředního povolení. Samo o sobě by pořádání průvodu, zákonem nedovoleného, nebylo přečinem podle § 305 tr. zák., avšak nalézací soud zjistil mimo to objektivní i subjektivní náležitosti tohoto přečinu. Podle zjištění nalézacího soudu měl průvod nejvýše provokativní tendenci a stěžovateli šlo podle dalšího zjištění nalézacího soudu o to, aby aranžoval demonstraci státu i Čechům nepřátelskou. Těmto zjištěním nelze po formální stránce ničeho vytýkati a jsou proto pro kasační soud závazná. (§ 288 čís. 3 tr. ř.) Může jíti proto pouze o to, zda v nich nalézací soud správný spatřoval výzvu k zákonem zakázaným jednáním. Ustanovení § 305 tr. zák. tresce takové výzvy, jichž zvýšená nebezpečnost záleží v působení na vůli neurčitého počtu lidí ve směru nezákonném a představuje pokus, by tito lidé byli uvedeni v omyl o správnosti a zákonitosti svého jednání, pokud se týče, by v nich vzbuzen byl názor, který by byl způsobilým ohroziti zachování veřejného pokoje a pořádku. Veškeré tyto náležitosti měla výzva obžalovaného, neboť nalézací soud opětovně zdůrazňuje, že obžalovaný, který je rodákem jihlavským, měl v Jihlavě významné postavení a že jeho vlivu jeho sourodáci stejné národnosti podléhali. Jest tedy trestno, že v takovémto směru na shromážděné lidi působil, a nezáleží na tom, zda věděl, co se pak v průvodu skutečně provokativního a státu a Čechům nepřátelského stalo. Soud nalézací zjistil ještě více, než že si byl obžalovaný vědom dosahu svého jednání, totiž že šlo mu o to, by průvod s tendencí svrchu uvedenou uspořádal. Uplatňujíc zmateční důvod podle čís. 9b) § 281 tr. ř. namítá stížnost, že obžalovaný jako bývalý příslušník rak. uher. mocnářství nesmí býti dle § 92 mírové smlouvy St. Germainské stíhán pro politické chování projevené v době od 28. července 1914 do uznání státní svrchovanosti čsl. státu nad územím, »na které původně činilo nárok »Německé Rakousko« a které teprve čl. 54 mírové smlouvy postoupilo čs. republice«. Stížnost tu přehlíží, že Jihlava leží v historickém území českého státu, nad nímž vykonává čs. republika státní svrchovanost již od státního převratu z října 1918 a přehlíží, že cit. § 92 mírové smlouvy mluví o politickém chování, kdežto obžalovaný je stíhán pro čin spadající pod zákon trestní. Pokud se jedná o přečin podle § 305 tr. zák., bylo zmateční stížnost zavrhnouti. Jinak dlužno zmateční stížnosti přisvědčiti. Odsouzení pro přestupek podle § 3 shrom. zák. není potud odůvodněno, pokud byl obžalovaný obviněn, že odbýval shromáždění pod širým nebem na náměstí. Jak vyplývá ze zjištění nalézacího soudu, ukončil se průvod na náměstí, a nelze proto mluviti o tom, že by zde bylo se odbývalo nějaké shromáždění, a zejména, že by zde znova obžalovaný byl takové shromáždění uspořádal. Zbývá proto jenom faktum, že uspořádal průvod z K. do Jihlavy. Nehledě ani k tomu, že nalézací soud zjistil jenom faktické pořadatelství veřejného průvodu se strany obžalovaného, nelze tu mluviti ještě o zvláštní jeho činnosti proti shromážďovacímu zákonu, poněvadž po objektivní stránce jest veškerá činnost, zapovězená zákonem shromažďovacím, obsažena již v činnosti, ve které byla shledána skutková podstata podle § 305 tr. zák. Jedná se i zde o průvod zakázaný, k čemuž přistupuje jen, že tento průvod měl tendenci provokativní, protistátní a protičeskou.

Citace:

č. 570. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 386-388.