Č. 914.

Pozemková reforma: * Nárok pachtýře zemědělského pozemku na postoupení zabraného pozemku do vlastnictví (§ 1 zák. z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n.) není dle § 27 cit. zák. obmezen právem vlastníka, aby mu ze zabraného majetku ponechána byla výměra dle § 2 zák. zábor.
(Nález ze dne 28. června 1921 č. 8325.)
Věc: Josef L. v D. proti Státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran zabrání půdy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem ze dne — vydal Státní pozemkový úřad v Praze k žádosti okresního soudu v Mimoni ze dne — ve věci drobných pachtýřů proti majiteli velkostatku Josefu L. v D. o postoupení pachtovaných pozemků do vlastnictví tento posudek: »Pozemkový majetek Josefa L. měl v době vydání záborového zákona a má i nyní celkovou výměru 4410192 ha a jest tudíž veškeren jeho majetek pozemkový v československé republice zabrán státem dle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. Posudek tento jest pro jednání o zajištění půdy drobným pachtýřům dle zákona z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. pro tamní soud po rozumu § 18 téhož zákona závazný. Rozhodnutí o žádosti Josefa L„ aby majetek jeho podle § 11 zák. zábor. byl ze záboru propuštěn, nemůže míti pro posuzování výše uvedené otázky žádného významu, poněvadž dodatečně po 26. červnu 1919 nastalé propuštění nemovitostí ze záboru nemohlo by v žádném případě býti směrodatným pro posuzování nároku drobných pachtýřů dle zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., jelikož pro tyto nároky směrodatným je právní stav v den 26. června 1919, kdy zákon dotyčný vešel v právní moc.«
O stížnosti, kterou proti tomuto rozhodnutí podal Josef L., uvážil nejvyšší správní soud toto:
Předmětem záboru dle § 1 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. jest velký majetek pozemkový v republice československé ležící, čítaje v to i veliký majetek vázaný. Na otázku, který majetek jest pokládati za veliký, odpovídá § 2 cit. zák., jenž vyhlašuje za majetek tento každý souhrn nemovitostí s právy, která jsou spojena s jeho držením, jestliže výměra náležející v území československé republiky vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům jest větší než 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec. Stěžovatel jak ve stížnosti tak i v žádosti své za uvolnění záboru — doznává tedy sám zábor svého majetku— uvádí, že je vlastníkem 441,0192 ha půdy vůbec, v čemž — nehledě k ostatní půdě — pouze pozemky v D. a K. měří již 158,4750 ha půdy zemědělské, a není tedy pochybnosti, že majetek jeho dle hořejších ustanovení je »zabrán státem« a jako takový podléhá též dle § 1 zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. ustanovením tohoto zákona. Na tom nemění ničeho okolnost, že majetek stěžovatelův je zapsán vesměs v knihách pozemkových, neboť hořejší ustanovení zákona záborového nečiní žádného rozdílu mezi půdou rustikální a zemskodeskovou. Stejně tak není třeba dle cit. zák. o zajištění půdy drobným pachtýřům, aby pozemky stěžovatelovy byly pro účely tohoto zákona vyvlastněny. Jsou tedy námitky stěžovatelovy o tom, že pozemky jeho nepodléhají zákonu o drobných pachtýřích, ježto zapsány jsou pouze v knize pozemkové a nebyly dosud vyvlastněny státem, bezdůvodny.
Stížnost namítá dále, že stěžovatel podal dne 11. října 1919 žádost k pozemkovému úřadu za uvolnění pozemků ze záboru dle § 11 zák. zábor. a že nemohou uznány býti nároky drobných pachtýřů dříve, dokud nebude tato žádost vyřízena, ježto by uznáním nároků pachtýřů byl zkrácen a při větším počtu nároků by porušeno bylo jeho právo na uvolnění 150 ha půdy zemědělské dle § 11 cit. zák. zábor.
Také tato námitka není odůvodněna. Účelem vydání zákona o drobných pachtýřích byla snaha, aby drobní pachtýři co nejdříve stali se vlastníky půdy zemědělské, na níž po léta hospodařili jako pachtýři, tedy takové půdy, které majitel k řádnému svému hospodaření nepotřeboval. Z důvodu toho také pojato bylo do zákona o drobných pachtýřích ustanovení v § 27 cit. zákona vytčené, dle něhož propachtovatel proti nárokům drobných pachtýřů nemůže namítati, že postoupením pozemků klesne jeho pozemková majetnost pod výměru vyznačenou v § 2 zák. zábor. Tím prohlásil zákon jasně, že požadovací právo pachtýřovo ve příčině zabraného pozemku je silnější, nežli právo vlastníka na zachování výměry dle zákona záborového volné (§§ 2 a 11) a vyloučil-li zákon toto právo vlastníkovo, nemá podání žádosti stěžovatelovy za uvolnění dle § 11 zák. zábor. žádného vlivu na přihlášené nároky drobných pachtýřů a to tím méně, že lhůta k uplatňování nároků drobných pachtýřů dle ustanovení §§ 12 a 31 zák. o drob. pachtýřích končila dnem 18. září 1919 a žádost stěžovatelova za uvolnění podána byla teprve dne 11. října 1919, tedy v době, kdy pachtýři již svoje nároky u soudu uplatnili a tento výhradně povolán jest o nich rozhodnouti.
Z těchto důvodů bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 914. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 685-686.