NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1205.

Neměli-li manželé posledně v tuzemsku společného bydliště a jeden z manželů byl cizozemcem, lze nicméně ujednati dle § 104 j. n. příslušnost tuzemských soudů ve věcech manželských — kromě prohlášení manželství za neplatné pro veřejnou překážku — byl-li aspoň jeden z manželů usedlým v tuzemsku.
(Rozh. ze dne 27. září 1921, R II 248/21.)
Manželka domáhala se rozluky manželství na sborovém tuzemském soudě, v jehož obvodu bydlela. Poslední společné bydliště manželů bylo v Haliči, manžel byl příslušníkem státu Polského. Procesní soud prvé stolice rozhodl o žalobě věcně, odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu a žalobu odmítl. Důvody: Pro manželské spory jest dle § 76 j. n. výlučně příslušným sborový soud, v jehož obvodu měli manželé poslední své společné bydliště. Protože strany rozepře posledně před svým rozchodem bydlely spolu v Trzebini okresu Chrzanówského v Haliči, dovolává se žalobkyně k odůvodnění příslušnosti tuzemského soudu podpůrného sudiště § 100 j. n., které však platí jen pro žaloby proti příslušníkům republiky Československé. Zákon chtěl československým příslušníkům, kteří nikdy neměli společného bydliště v republice, umožniti, by své spory manželské mohli předložiti soudům své vlasti k rozhodnutí. Cizím příslušníkům, neměli-li v čsl. státě společného bydliště, toto právo nepřísluší a nemohou ve smyslu § 104 j. n. se tomuto výlučnému, jen příslušníkům československým vyhrazenému sudišti § 100 j. n. ani výslovně ani mlčky podrobiti. Jak vysvítá ze sčítacího listu, jest žalovaný příslušníkem státu Polského, strany rozepře, které dle vlastního tvrzení v čsl. státě společného bydliště neměly, nemohou se tudíž podrobiti sudišti § 100 j. n., jsou tedy tuzemští soudové pro projednání i rozhodnutí tohoto sporu ve smyslu § 42 j. n. vůbec nepříslušni. Tato nepříslušnost, jíž nelze odstraniti dohodou stran, zakládá zmatečnost ve smyslu § 477 čís. 3 c. ř. s., k níž sluší přihlížeti z úřední moci i v řízení odvolacím, ježto prvý soud se s otázkou tou vůbec nezabýval a o příslušnosti dosud právoplatně rozhodnuto nebylo.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by rozhodl o odvolání ve věci samé. Důvody:
Rekursu nelze upříti oprávněnosti. Jelikož strany v tuzemsku neměly svého posledního bydliště a žalovaný není čsl. státním příslušníkem, nemůže se žalobkyně dovolávati sudiště ani dle § 76, ani dle § 100 j. n., a zbývá tudíž uvážiti, zdali přes to prorogace ve smyslu posledního odstavce § 104 j. n. byla možna. Toto místo zákonné nevylučuje ujednání, jímž právní záležitost, patřící k právomoci cizozemských soudů, podrobuje se příslušnosti tuzemských soudu, a dle dvorních dekretů ze dne 15. července 1796 a ze dne 23. října 1801, čís. 542 sb. z. s., jež jurisdikční normou nebyly zrušeny, je příslušnost tuzemských soudů ve sporných věcech manželských dána, je-li alespoň jeden z manželů v tuzemsku usedlým, při čemž se ovšem předpokládá, že nejde o neplatnost manželství, jež se má vyšetřiti z úřední povinnosti, jelikož takové spory jsou odňaty právomoci tuzemských soudů. (Viz komentář Neumannův k с. ř. s. str. 220, 284 a 1661.) V tomto případě je žalobkyně v tuzemsku usedlá a mohla tedy prorogace ve smyslu posledního odstavec § 104 j. n. nastati tím, že ani opatrovník žalovaného ani obhájce svazku manželského příslušnosti soudního dvoru žalobkyní dovolaného nenapadl. Názor druhé stolice, že rozsudek prvého soudce a předchozí řízení jest zmatečným dle § 477, čís. 3 c. ř. s., není tedy správným.

Citace:

č. 1205. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 631-632.