NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 1198.

Přípustnost žaloby o určení platnosti smlouvy, uzavřené za války, již jest splniti: »až nastanou normální dopravní a platební poměry mezi Rakousko-Uherskem a Anglií«.
(Rozh. ze dne 27. září 1921, Rv I 191/21.)
Určovací žalobou (§ 228 c. ř. s.) domáhal se žalobce zjištění, že smlouva, uzavřená v srpnu 1916 se žalovaným na dodání 1000 liber šterlinku dle kursu 32.50 K netto k dodání a zaplacení 14 dní po návratu normálních dopravních a platebních poměrů mezi Rakousko-Uherskem a Anglií jest po právu. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl a uvedl mimo jiné v důvodech: Co se především týče žalovaným namítané formální nepřípustnosti určovací žaloby pro nedostatek zákonnitých předpokladů, uvádí žalovaný sám, že normální dopravní a platební poměry mezi býv. Rakousko-Uherskem a Anglií se nedostavily, doznává tím, že smluvená doba plnění pro dodání liber šterlinků nenastala, a netvrdí ani, že by žalující strana nyní již tohoto dodání žalobou na plnění domáhati se mohla a měla. S druhé strany jest však výpovědmi svědků prokázáno, že žalující banka valuty, od žalovaného koupené, zaprodala dále a že firma G. ve Vídni ku zajištění svého nároku proti žalující firmě na dodání této Londýnské valuty si vymohla prozatimné opatření proti ní dle usnesení Vídeňských soudů. Poněvadž žalující firma ku krytí svých závazků vůči svým komitentům Londýnskou valutu odjinud by si musila opatřiti, pakli žalovaný sporných 1000 liber šterlinků jí dodati povinen by nebyl, má s ohledem na nejisté, a stále se měnící kursovní poměry všech valut zajisté právní zájem na tom, aby pravoplatnost dodací smlouvy se žalovaným v příčině 1000 liber šterlinků uzavřené, co nejdříve na jisto postavena byla soudním rozhodnutím. Jsou tedy tu veškeré podmínky ustanovení § 228 c. ř. s. pro procesuální přípustnost určovací žaloby. Při použití vykládacího pravidla čl. 278 obch. zák. a § 914 obč. zák. nelze z ujednání stran, ústně učiněného, a ze smlouvy pak obapolně písemně formulované a potvrzené nikterak vyčísti, že by smluvním ustanovením »lieferbar und zahlbar 14 Tage nach Wiederkehr normaler Verkehrs — und Zahlungsverhältnisse zwischen Oesterreich-Ungarn und England« stanovena byla existence rak. uhers. říše jakousi podmínkou kupní smlouvy. Úmysl a vůle stran šly při učinění smlouvy zřejmě jen k tomu, že tímto stanovením určena má býti splatnost a doba plnění se strany žalovaného v ten rozum, až dopravní a platební poměry mezi státem, ku kterému obě strany přísluší, a mezi Anglií dospějí do normálních hospodářských poměrů. Poněvadž na podkladě tohoto jedině správného výkladu o tom pochybovati nelze a jest naprosto jisto, že takové pravidelné poměry v dohledné době zajisté nastanou, sluší ono smluvní ustanovení právně pokládati za určení času (lhůty) pro plnění dle § 902 a násl. obč. zák., nikoliv však za podmínku, jak žalovaný, dovolávaje se předpisu §§ 904 a 704 obč. zák., mylně se domnívá. Neplatí tudíž zde ani ustanovení § 898 a § 698 obč. zák. a nemůže proto okolnost, že Rakousko-uherská říše dodatečně přestala jako taková existovati, míti za následek neplatnost trhové smlouvy, pročež i tato námitka žalovaného jest bezdůvodná. Totéž platí i o dalších jeho námitkách, že smlouva jest neplatna pro nemožnost plnění jednak ekonomickou, jednak fysickou. Odvolá-li se žalovaný v onom směru na to, že by dodání 1000 liber šterlinků podle smlouvy mu způsobilo velkou škodu ba i hmotnou zkázu jeho přivodilo, není toto tvrzení ničím doloženo a jest pochybným již vzhledem k tomu, že dle vlastního svého tvrzení žalovaný, pokud se týče jeho manželka, při uzavření smlouvy měli pohotově v majetku ku prodeji 500 liber šterlinků, které si žalovaný na všechen způsob podržeti měl k disposici pro splnění dodací smlouvy. Jinak jde však při této smlouvě jako při každém obchodě o obyčejné kupecké risiko s prodejem a koupí zboží zejména ve válečné a poválečné době vzhledem k všeobecně známým nejistým národohospodářským poměrům pravidelně spojené, žalovaný chtěl si tehdejší smlouvou, jak sám doznává, pro valuty, jež prodal, kurs, který tehdáž se zdál výhodným, zajistiti, i nemůže nyní, když spekulace ta se nezdařila, dodatečně z toho odvozovati neplatnost smlouvy proto, že prý smlouva se příčí dobrým mravům (§ 879 obč. zák.). Ostatně — a to platí zejména také k vyvrácení další námitky žalovaného o fysické nemožnosti plnění, že valutu 1000 liber šterlinku, kterou nemá, vůbec si opatřiti a tudíž dodati skutečně s to není — nedomáhá se žalobkyně touto žalobou dodání této valuty, nýbrž jen určení, že dodací smlouva jest po právu, a nemohou tudíž nynější poměry a okolnosti vůbec býti rozhodnými pro posouzení otázky, zda-li následkem těchto dočasných poměrů plnění smlouvy svého času, když nastane doba splatnosti a dodání na žalovaném bude žádáno, s obou hledisek žalovaným uplatněných bude možným čili nic. Odvolací soud rozsudek potvrdil a uvedl mimo jiné v důvodech: Co se tkne zájmu dle § 228 c. ř. s. zjistil soud procesní z výpovědí svědků, že žalující banka valuty od žalovaného koupené zaprodala dále a že firma G. ve Vídni ku zajištění svého nároku si vymohla prozatimní opatření dle právoplatných usnesení vídeňských soudů. Žalující má tudíž zájem na tom, aby vzhledem na stálé kolísání ceny valut a na povolené prozatimní opatření co nejdříve zjištěno bylo, že jest uzavřena smlouva na dodání oné valuty, kterou sama prodala a o niž se žádost za prozatimní opatření opírá. Rozhodnutím těchto dvou otázek bylo vše pro rozhodnutí sporu určovacího důležité vyřešeno. Vše ostatní náleží do žaloby o plnění. Proto netřeba se obírati otázkami: 1. jak vykládati sluší slova 14 dní po tom, až nastanou normální dopravní a platební poměry mezi Rakousko-Uherskem a Anglií a 2. že plnění je pro žalovaného nemožným. Poněvadž přes to soud prvé stolice těmito otázkami se obíral, odkazuje odvolací soud na ostatně správné věci i zákonu vyhovující důvody prvého soudu, které vývody odvolacími vyvráceny nebyly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobou určovací podle předpisu § 228 c. ř. s. domáhá se žalující strana toho, aby soud zjistil, zda právní poměr mezi oběma spornými stranami dle udání uzavřený trvá čili nic, tedy v žalobě, o niž jde, zda smlouva v srpnu 1916 mezi stranami uzavřená po právu trvá. Smlouva ta, jak dopisy dokázáno, uzavřena byla. Poněvadž na soud vzneseno žádání, aby rozhodl, zda smlouva ta trvá, nutno zajisté rozhodnouti otázku nejen vzniku smlouvy, nýbrž i otázku tvrzeného zániku smlouvy a platnosti její počáteční. Tu soud především zjistil, že nejde tu o obchod diferenční, nýbrž o obchod efektivní a žalovatelný. Není možno vážně hájiti stanovisko, že smlouva uzavřena byla pod podmínkou, že říše Rakousko-Uherská nepomine. To v doznaném obsahu smlouvy nikde nestojí. Shroucením se říše Rakousko-Uherské nenastal zánik smluv, mezi různými obyvately státu toho uzavřených, nýbrž smlouvy ty platí i na dále. Dlužno je ovšem vykládati, kde se toho jeví potřeba, se zřetelem na nastalé faktické mezinárodní poměry. Ustanovením smlouvy: »lieferbar und zahlbar 14 Tage nach Wiederkehr normaler Verkehrs und Zahlungsverhältnisse zwischen Oesterreich-Ungarn und England« vyjádřena jest nikoli podmínka existence smlouvy, nýbrž určení lhůty, kdy plněno býti má, tedy 14 dní po tom, až nastanou normální dopravní a platební poměry mezi místem, kde strany smlouvu uzavřely a které jest částí v oné době existovavší říše Rakousko-Uherské a mezi Anglií. O čas plnění tu nejde a nerozhodno jest tedy, zda doba ta již nastala. Zde pouze vzhledem k námitce žalované strany dlužno konstatovati, že nenastala pádem říše Rakousko-Uherské nemožnost pokud se týče neplatnost smlouvy. Otázku možnosti nebo nemožnosti faktických plnění bude možno rozhodnouti teprve v době, kdy plnění vskutku požadováno bude, a nerozhodna jest otázka ta pro žalobu určovací, jak k tomu odvolací soud správně v rozsudku svém poukazuje. Obsah rozsudku prvé stolice i obsah rozsudku soudu odvolacího (odkazující »na správné a věci i zákonu vyhovující důvody prvého soudu, odvolacími důvody nijak nevyvrácené«), svědčí, že otázkou platnosti smlouvy se zabývaly oba rozsudky a správně ji rozhodly. Jest tudíž výtka v tom směru činěná úplně neodůvodněna. Správně tedy soudy, zjistivše existenci i dosavadní platnost smlouvy, určovacímu požadavku vyhověly.

Citace:

č. 1198. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 619-622.