NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 8197.

§ 38 с. ř. s. jest na místě nejen když ten, kdo vstoupiti, jest sice zmocněn, ale nemůže zmocnění vykázati, nýbrž jen jednatelem bez příkazu. »Volné uvážení soudu« neznamená libovůli, nýbrž má své meze v předpisu zákona tak, že, jsou-li zákonné předpoklady splněny, soud jest povinen zákonného předpisu použíti.
(Rozh. ze dne 4. července 1928, R II 230/28.)
Procesní soud prvé stolice uznal rozsudkem pro zmeškání podle žaloby. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil véc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Uplatňovaný důvod odvolací ve smyslu § 477 čís. 4 c. ř. s. jest opodstatněn. K prvnímu roku dostavil se za žalovanou stranu Dr. Adolf B. a hlásil, že se jménem žalované strany zúčastní ústního jednání, procesní plné moci nemá, chce ji však předložiti ve lhůtě, již soud stanoví. Procesní soud prvé stolice tento návrh zamítl a vynesl rozsudek pro zmeškání roku žalovanou stranou. S tímto právním názorem prvé stolice nelze souhlasiti. Podle § 38 c. ř. s. má procesní soud prvé stolice připustiti jednatele bez příkazu za nepřítomnou stranu, jde-li o nutné procesní úkony a jednatel bez příkazu prokáže zmocnění k vedení sporu do určité lhůty. To však předpokládá, že procesní soud může počítati s pravděpodobností, že toto zmocnění ke sporu včas předloží. Procesní soud jest povinen takovému návrhu vyhověti. Veškeré tyto náležitosti § 38 c. ř. s. jsou tu splněny. K roku hlásil se za žalovanou stranu advokát bez plné moci, prohlásil, že v určité lhůtě předloží plnou moc procesní. To stačí. Šlo o to, vyloučiti následky zmeškání roku pro nepřítomnou žalovanou stranu. Je tedy uplatňovaný důvod odvolací § 477 čís. 4 c. ř. s. opodstatněn (srovnej i Glaser-Unger: nová řada 6368).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Beze všeho významu pro věc jest, že odvolací soud mluví ve svém odůvodnění o »prvním roku«, kdežto ve skutečnosti šlo o první ústní jednání před okresním soudem. Rovněž bez důležitosti pro rozhodnutí jest zjištění prvního soudu, že advokát (který chtěl za nedostavivší se žalovanou stranu do ústního jednání vstoupiti a žádal, aby mu byla určena lhůta k předložení plné moci) nebyl žalovanou stranou zplnomocněn a neobdržel od ní příkaz, by ji v tomto sporu zastupoval. K provedení jednotlivých nutných procesních úkonů mohou býti podle § 38 c. ř. s. připuštěny nejen osoby, které, jsouce zmocněny, nemohou jen hned plnou moc vykázati, nýbrž i osoby, které se vůbec nemohou odvolávati na zmocnění a které jsou tedy pouhými jednateli bez příkazu (srv. také odpovědi ministerstva spravedlnosti k § 38 c. ř. s. a rozh. čís. 1379 úř. sb. dřívějšího nejvyššího soudu ve Vídni). Posléze nelze ani souhlasiti s názorem stěžovatelky, že slova § 38 c. ř. s. c. ř. s., § 38 nutno vykládati tak, že odvolací soud vůbec nemá práva přezkoumávati toto volné uvážení prvního soudu. Proti tomuto výkladu mluví již poslední odstavec § 38 c. ř. s., který nevylučuje proti takovému usnesení opravný prostředek naprosto, nýbrž jen samostatný opravný prostředek, takže jest možno stěžovati si t. zv. odloženým rekursem podle § 515 c. ř. s. a pak ovšem musí míti opravný soud právo přezkoumávati také usnesení vydaná podle § 38 prvý odstavec c. ř. s., ať již bylo pro nepřítomnou stranu příznivé nebo nepříznivé. Jinak by odložený rekurs neměl významu. Účelem § 38 c. ř. s. jest, odvrátiti hrozící právní újmu od stran nepřítomných tím způsobem, že soud má možnost připustiti k provedení jednotlivých nutných procesních úkonů i osoby, které sice chtějí za stranu zakročiti, ale nemohou se vykázati plnou mocí (srv. motivy k § 38 с. ř. s. str. 202). Jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady zatímního zastoupení, soud zákonného předpisu použíti musí a není dáno do jeho libovůle, chce-li tak učiniti čili nic. »Volné uvážení« soudu není totožné »s libovůlí«, nýbrž má své meze právě v předpisu zákona a soud má jen v těchto mezích rozhodovati, protože by jinak jednal proti vůli zákona. Byl tedy odvolací soud oprávněn zkoumati, zda první soud nevybočil z mezí, které mu vytýčil úmysl a účel zákona podle jednotlivostí skutkového děje. V tomto případě odvolací soud právem uznal, že tu byly všechny zákonné předpoklady § 38 prvý odstavec c. ř. s., neboť nedostavivší se žalované straně hrozily právní újmy zmeškání roku (§§ 144, 145, 396 c. ř. s.), šlo tedy o nutkavý procesní úkon a jako jednatel bez příkazu zakročil advokát, tedy osoba, která jest z povolání procesním zmocněncem a která si byla tudíž dobře vědoma následků svého jednání, kdyby plné moci dodatečně nevykázala (§ 38 druhý odstavec poslední věta c. ř. s.), takže soud neměl důvodu pochybovati o tom, že zhojení nedostatku jest nejen možné, nýbrž i pravděpodobné. Na tom nic nemění další zjištění prvního soudu, že týž advokát již před tím psal žalované straně, že ji nebude v tomto sporu zastupovati, ale že neobdržel odpověď. Důvod toho mohl býti také jiný, než snad konkludentní projev vůle, že si žalovaná strana nepřeje zatímního zakročení advokátova a že již napřed vylučuje zhojení nastalé vady. Ježto tedy první soud proti předpisu § 38 c. ř. s. nepřipustil zatímní zastoupení žalované strany a odňal jí takto nezákonným postupem možnost projednávati před soudem, právem odvolací soud rozsudek prvního soudu podle § 477 čís. 4 a § 478 druhý odstavec c. ř. s. zrušil.

Citace:

č. 8197. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 24-25.