NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2979.

Přečin podle § 24 tisk. zák. jest deliktem čistě formálním, směřujícími k udržení pořádku ve věcech tiskových, jenž pojmově nemá nic společného s trestným činem, spáchaným obsahem tiskopisu. Naproti tomu jest přestupek podle článku III. zák. čís. 142/1868 deliktem obsahovým; jeho podstatným znakem jest zaviněné spácháni onoho trestného činu, který je stělesněn v obsahu tiskopisu, a nastane trestnost toliko tehdy, pokud tento obsah tvoří skutkovou podstatu zločinu nebo přečinu (nikoliv přestupku).
Ke skutkové podstatě přečinu podle druhé věty § 24 tisk. zák. se vyhledává »vědomost« toliko ohledně okolnosti, že tiskopis byl zabaven; pro rozšiřování zabaveného spisu neb uveřejněni jeho obsahu tiskem stačí jednání kulposní (uveřejnění nevědomky, zanedbáním povinné péče).
Nejde o případ § 265 tr. ř., byl-li souzený čin spáchán před vynesením dřívějšího rozsudku v prvé stolici, třebas o odvolání proti němu bylo pravoplatně rozhodnuto až po spáchání souzeného činu.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1927, Zm I 439/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmatečni stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 22. dubna 1927, jímž byl obžalovaný uznán vinným pouze přestupkem zanedbání povinné péče podle článku III. čís. 1 zákona ze dne 15, října 1868, čís. 142 ř. zák. a § 42 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a nikoliv přečinem podle § 24 tiskového zákona, jak zněla obžaloba, zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a uznal obžalovaného vinným, že v O. v čísle 276 časopisu »I,« z 5. prosince 1926 vědomě tiskem; uveřejnil obsah článku »Türmitz«, zabaveného v čís. 275 periodického tiskopisu »1.«, vycházejícího v Ú., čímž se dopustil přečinu podle druhé věty § 24 tiskového zákona.
Důvody:
Napadený rozsudek zjišťuje, že v čís. 276 periodického časopisu »I.« ze dne 5. prosince 1926 byl uveřejněn článek, jenž byl dne 4. prosince 1926 zabaven, a že obžalovaný, zodpovědný redaktor, věděl o tomto zabavení; zjišťuje dále, že k uveřejnění zabaveného článku došlo zanedbáním povinné péče obžalovaným, pozůstávajícím v tom, že metérovi Emilu Sch-ovi nařídil, by sazbu zabaveného článku nerozmetal, nýbrž nechal státi, následkem čehož se stalo, že Sch. nevědomky článek zařadil a dal vytisknouti v nepřítomnosti obžalovaného, jenž čís. 276 »I.« před předložením policejnímu komisařství nečetl. V tomto zjištěném ději spatřuje soud, odchyluje se od kvalifikace činu, znějící podle spisu obžalovacího na přečin ve smyslu § 24 věta druhá tisk. zák., stělesněnu skutkovou podstatu přestupku zanedbání péče redaktorské podle čl. III. čís. 1 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. a § 42 zákona na ochranu republiky, vycházeje z názoru, že v § 24 tisk. zák. zapovězené činnosti uveřejnění nelze se dopustiti »nevědomky«. Právem napadá státní zastupitelství tento výrok jako právně mylný, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle čís 10 § 281 tr. ř. Předeslati dlužno, že soud nevystihuje rozdíl mezi přečinem podle § 24 tisk. zák. a přestupkem podle čl. III. zák. čís. 142/1868. Přečin podle § 24 tisk. zák. jest deliktem čistě formálním, směřujícím k udržení pořádku ve věcech tiskových, jenž pojmově nemá nic společného s trestným činem, spáchaným obsahem tiskopisu. Naproti tomu je přestupek podle článku III. řečeného zákona deliktem obsahovým; jeho podstatným znakem je zaviněné spáchám onoho trestného činu, který je stělesněn v obsahu tiskopisu, a nastane trestnost toliko tehdy, pokud tento obsah tvoří skutkovou podstatu zločinu nebo přečinu. Jelikož však v souzeném případě obsah tiskopisu tvoří toliko objektivní skutkovou podstatu přestupku útisku ve smyslu § 1 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., je na snadě, že by tu skutková podstata přestupku zanedbání povinné péče redaktorské již pro nedostatek jejích objektivních znaků za žádných okolností v úvahu nemohla přijíti. Napadený rozsudek uvádí ovšem, že reprodukce zabaveného článku tvoří objektivní skutkovou podstatu přečinu podle § 24 tiskového zákona; než tento přečin je deliktem formálním, nikoli obsahovým a nelze proto s tohoto hlediska nikdy usuzovati na kvalifikaci podle čl. III. zákona čís. 142/1868.
Leč napadený rozsudek spočívá i na mylných předpokladech co do výkladu přečinu podle § 24 tisk. zák. vůbec. Tu ovšem rozsudek správně uvádí, že se ke skutkové podstatě přečinu podle druhé věty tohoto §, spočívajícího ve vědomém rozšiřování, zabaveného tiskopisu neb uveřejnění jeho obsahu tiskem, vyhledává »vědomost« toliko o tom, že tiskopis byl zabaven, pokud se však týče druhé skutkové náležitosti tohoto přečinu, totiž rozšiřování zabaveného spisu neb uveřejnění jeho obsahu tiskem, pro něž stačí podle ustálené judikatury tohoto nejvyššího soudu, jakož i bývalého nejvyššího soudu vídeňského jednání kulposní, vyslovuje nalézací soud názor, že se v § 24 tiskového zákona zapovězené činnosti »uveřejnění« nelze dopustiti »nevědomky, třebas zanedbáním povinné péče« a dospívá, buduje na shora vytčeném mylném výkladu zákona, k závěru, že zjištěné nedbalé počínání si obžalovaného při uveřejnění článku vykazuje zákonné známky přestupku zanedbání povinné péče podle čl. III. zák. čís. 142/1868, jakožto speciálního předpisu pro takovouto činnost v úvahu přicházejícího. Leč právě veškeré v tomto směru rozsudkem zjištěné skutečnosti, že totiž zodpovědný redaktor netoliko nepečoval o to, by sazby zabaveného článku, již nechal státi, nebylo použito znovu, nýbrž, že též závadné číslo 276 periodického tiskopisu před předložením policejnímu komisařství nečetl, tedy o obsah tohoto čísla se vůbec nestaral, naplňují veškeré náležitosti, jež tiskový zákon předpokládá pro kulposní uveřejnění v § 24. V základě těchto zjištění bylo tedy napadený rozsudek zrušiti a obžalovaného při správném výkladu zákona ihned uznati vinným přečinem ve smyslu § 24 tisk. zákona.
Připomíná se, že při výměře trestu nebylo použito § 265 tr. ř., jak to mylně učinil první soud, ježto trestný čin, o nějž tu jde, byl spáchán dne 5. prosince 1926, kdežto dřívější rozsudek, jejž nalézací soud má tu na mysli, byl vydán v první stolici již dne 19. listopadu 1926 (viz T1 117/26 krajského soudu v Litoměřicích), takže tu vůbec není předpokladu § 265 tr. ř., že obžalovaný byl rozsudkem, o nějž nyní jde, uznán vinným jinými trestným skutkem, spáchaným před vynesením onoho prvního trestního rozsudku. Pokud snad nalézacímu soudu při použití § 265 tr. ř. tanulo na mysli, že proti prvnímu rozsudku ze dne 19. listopadu 1926 bylo podáno odvolání státním zastupitelstvím co do výše trestu, o němž pak rozhodil vrchní zemský soud teprve dne 8. dubna 1927, tudíž po spáchání činu nynějším rozsudkem souzeného, jest tato okolnost pro použití § 265 tr. ř. bezvýznamnou; vždyť předpisem § 265 tr. ř. měla býti docílena shoda s hmotněprávními předpisy §§ 34, 35 a 267 tr. zák. O skutečně sbíhajících se deliktech ve smyslu těchto ustanovení nelze však tu mluviti, kdyžtě trestný čin, o nějž tu jde, spáchán byl teprve 5. prosince 1926, tudíž po vydání onoho rozsudku krajského soudu v Litoměřicích, jakožto soudu nalézacího ze dne 19. listopadu 1926, takže tu theoretická možnost spojení obou tu v úvahu přicházejících případů podle § 56 tr. ř., což zase je předpokladem použití §§ 34, 35 a 267 tr. zák., byla za všech okolností nemyslitelnou, ať rozhodnutí vrchního zemského soudu v příčině odvolání státního zástupce co do trestu tu již bylo nebo nebylo.

Citace:

Čís. 2663.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 138-141.