NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 2

Č. 6973.

Státní zaměstnanci. — Vojenské věci: Může vdova stát. zaměstnance uplatňovati nárok na odpočivné požitky zemřelého manžela?
(Nález ze dne 16. prosince 1927 č. 23884).
Věc: Kateřina Š. v P. (adv. Dr. Ot. Blecha z Prahy) proti ministerstvu národní obrany stran zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 30. ledna 1925 žádal manžel st-lčin vzhledem k tomu, že mu byl vyřízením z 24. ledna 1925 přiznán charakter francouzského legionáře, aby mu poskytnuto bylo invalidní opatřeni, a udal, že používá teprve nyní zák. č. 76/22, ježto si dříve nemohl zaopatřiti potřebné doklady, zvláště o charakteru legionáře.
Výnosem mno ze 16. prosince 1925 byly st-lčinu manželu poukázány od 1. ledna 1925 na základě superarbitračního řízení, jímž shledáno, že jest »zatím neschopen« a že vyhovuje podmínkám, stanoveným v §§ 81—83 zák. č. 76/22, podle zák. č. 288/24 zaopatřovací požitky určité výše. — — —
Výnos ten byl doručen manželu st-lky 5. února 1926, kteréhož dne na to pak týž zemřel.
Podáním z 1. března 1926 žádala manželka zemřelého, aby mne výrok ten zrušilo a zemřelému manželu přiznalo požitky ode dne účinnosti zákona, t. j. od 1. ledna 1920; vzhledem pak k vylíčeným obtížím, se kterými bylo spojeno zaopatření si potvrzení charakteru legionáře, žádala st-lka, aby v případě jejího manžela, vymykajícím se rámci obvyklého projednání přihlášek a zasluhujícím zvláštního řešení, bylo případně použito blahovolného výkladu zákona.
Nař. výnosem vyrozumělo mno st-lku, že nemůže ani výjimečně její žádosti vyhověti, poněvadž zemřelý uplatnil podle ustanovení § 23 zák. č. 76/22 nárok na voj. zaopatř. požitky podle § 81 cit. zák. až v lednu 1925 a byly mu zaopatř. požitky 1. lednem 1925 k výplatě poukázán).
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Nárok na požitky zaopatř., stanovené zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. a z 22. prosince 1924 č. 288 Sb. jest, jak ze znění cit. zákonů a povahy požitků samých plyne, obmezen na osobu oprávněného, lpí na jeho osobě, jest tudíž nárokem ryze osobním.
St-lčin zemřelý manžel uplatnil sám za svého života nárok na zaopatř. požitky, a to bez určitého termínu; vznesl tedy onou žádostí nárok, aby mu byly přiznány zaoptř. požitky takové výše a od oné doby, jak to platné předpisy připouštějí. O této žádosti manžela st-lčina bylo rozhodnuto výnosem ze 16. prosince 1925; tento výnos byl st-li za jeho života doručen a byly jím zemřelému manželi st-lčinu přiznány zaopatř. požitky od 1 ledna 1925, čímž bylo tedy zároveň vysloveno, že mu za dřívější doby požitky nepříslušejí. Nebyl-li manžel st-lčin s tímto vyřízením spokojen, mohl on, resp. po jeho smrti pozůstalost jeho, podati do 60 dnů stížnost na nss. To se nestalo, takže jest tu pravoplatný výrok, že manželu st-lčinu zaopatřovací požitky před 1. lednem 1925 nepříslušejí.
Když nyní st-lka žádostí z 1. března 1926, tedy po smrti manželově, žádala za přiznání zaoptř. požitků pro zemřelého manžela již od 1. ledna 1920, vznesla tím znova nárok, který již dřívějším rozhodnutím byl pravoplatně zamítnut. K tomu však st-lka oprávněna nebyla, když nárok na zaopatřovací požitky jest nárokem osobním.
Proto také žal. úřad právem v rozhodnutí nyní nař vyslovuje, že ne- může »ani výjimečně žádosti st-lky vyhověti«, čímž zřejmě dává na jevo, že ani cestou milosti zaopatř. požitky za onu dřívější dobu nepovoluje.
Zamítnutím žádosti nebylo tedy porušeno žádné subj. právo st-lčino, když jednak k vznesení nároku shora uvedeného oprávněna nebyla, třebas by dle tvrzení stížnosti jako manželka nastupovala v práva zesnulého manžela, a jednak na příznivé vyřízení cestou milosti vůbec právního nároku není.

Citace:

č. 6973. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 636-637.