Čís. 17306.

Povinnost, uložená majitelům domu (jich zástupcům) v Praze, vyhláškou pražského magistrátu ze dne 7. března 1888 č. 165538, aby čistili chodníky podél svého pozemku od sněhu a při náledí je posypali říčním pískem, má zákonný podklad v § 81 pražského obecního statutu ze dne 27. dubna 1850 č. 85 z. z. a v guberniální vyhlášce ze dne 25. května 1838 č. 22871, Sb. z. prov. pro Čechy č. 134.
(Rozh. ze dne 19. května 1939, Rv I 2012/38.)
Srov. Sb. n. s. č. 6724, 12803, Boh. 12294, 12358.
Žalobkyně utrpěla pádem na kluzkém a zasněženém chodníku před domem žalovaného státu úraz. Tvrdíc, že správce domu i domovník domu, před nímž utrpěla úraz, jsou osobami nezdatnými, protože zanedbali povinnost, uloženou jim policejními předpisy, aby se totiž postarali o písek a posypání chodníku,domáhá se žalobkyně na žalovaném státu náhrady utrpěné škody. Nižší soudy uznaly žalobou uplatňovaný nárok důvodem po právu, prvý soud z těchto důvodů: Z výsledku průvodního dospívá soud k úsudku, že jak Josef K., tak František P. zanedbali povinnost, k jejímuž plnění byli zvlášť ustanoveni. I když se jedná jen o případ ojedinělý, toto zanedbání povinnosti, k jejímuž plnění zvláště byli ustanoveni, je činí nezdatnými podle § 1315 obč. zák. a důsledkem toho je žalovaná strana povinna k náhradě škody, způsobené opomenutím péče o chodník. P. i K. byli si vědomi své povinnosti dbáti, aby sníh byl odstraňován a kluzký chodník sypán. Tato povinnost byla jim uložena vyhláškou Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 7. března 1888 (§ 12). K námitce strany žalované, že vyhláška tato je nezákonnou a že o tom jest rozhodnuto správním soudem nálezem ze dne 2. dubna 1936, č. 8074/33, jest uvésti, že nález netýká se obce Prahy, nýbrž obce Ústí n. Lab. Stanovisko svoje odůvodňuje nejvyšší správní soud tím, že není obecného zákonného předpisu, podle něhož by obec mohla povinnost, která podle zákona postihuje ji samou, přesunouti na osobu třetí. Jinak se ale věc má, jde-li o Prahu. Tu je třeba dbáti vyhlášky Českého gubernia z 25. května 1838, č. 22871 ve sbírce zemských zákonů, tak zv. Provinzialgesetzsammlung für Bohmen, svazek XX. č. 134. Tento předpis ve spojení s § 81, odst. 1, statutu města Prahy podle zákona z 27. dubna 1850, č. 85 ř. z. jest zákonnou oporou pro vyhlášku města Prahy a proto nejvyšší správní soud uznává, že vyhláška Gubernia z 25. května 1838 se nevztahuje na jiné obce v Čechách s výjimkou hl. města Prahy.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaná strana hájí stanovisko, že základem ručení může býti pouze nezdatnost, t. j. vlastnost trvalá, při čemž nutno prý vžiti v úvahu delší období činnosti osoby, které se týče. Než dovolací soud má za to, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud jest správným a odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Jak zjištěno, omlouval se domovník před sporem u otce žalobkyně, že nedostal písek. Ve sporu pak jako svědek zas tvrdil, že posypal chodník, takže po 3. hod. odpoledne v den úrazu byl chodník čistý a posypaný. Avšak bylo zjištěno, že v době úrazu, t. j. as ve 4 hod. odpoledne posypáno nebylo, ač byl písek k disposici. šlo o dodržení nařízení v magistrátní vyhlášce, kterým se mělo zabrániti i nahodilému úrazu. K zachování tohoto předpisu byl domovník zvláště ustanoven a na své povinnosti upozorněn. Měl a musil proto věděti, jaké nebezpečí hrozí, když nebude chodník, určený k veřejnému používání řádně posypán. Zdatnost předpokládá nejen způsobilost, nýbrž též opravdovu svědomitost, stavu věci vyhovující plnou dbalost a pozornost. Průkazem nezdatnosti může se státi i jediné hrubé pochybení, svědčící o vědomé nedbalosti, jak tomu bylo, hledíc k zjištěnému stavu věcí v souzeném případě. Nižší soudy také správně posoudily platnost vyhlášky magistrátu pražského ze dne 7. března 1888 čís. 165538 o čištění a posypávání chodníků, jejíž nešetření jest podkladem žalobního nároku. Povinnost uložená majitelům domu v Praze, resp. jich zástupcům, aby čistili od sněhu chodníky podél svého pozemku a při náledí posypali chodníky říčním pískem, má zákonný podklad v § 81 pražského obecního statutu ze dne 27. dubna 1850 čís. 85 z. z. a v guberniální vyhlášce ze dne 25. května 1838 čís. 22871 Sb. zák. prov. pro Čechy čís. 134 (srov. též rozhodnutí čís. 6724 a 12803 Sb. n. s.). Nález nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 1936 č. j. 10579/35 (Bohuslav, čís. 12294/36), na nějž dovolatelka poukazuje, nedopadá v souzeném případě, ježto se týká vyhlášky městské rady hlavního zemského města Brna.

Citace:

č. 17306. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 323-325.