NPD documents search: Právní prakse, 3 (1938-39) - Naše státní příslušnost v poměru k německé říši

§ 22. Odstranění příčiny škodlivých účinků schváleného stavidla.1

Může-li záplava, zpáteční vodou způsobená, zbahnění aneb jakákoli škoda stavidlem, na základě povolení zřízeným, osobám jiným učiněná tím býti vyvarována, že dílo vodu hradící se sníží aneb jinak změní, na př. zřízením spodních odtoků, aniž by to bylo na újmu hnací síle stroje, jehož se týče, musí držitel díla dovoliti, aby se přiměřené změny učinily aneb musí změny ty sám předsevzíti, a to vždy na útraty kdo za změnu žádal.
Nestala-li se dobrovolná úmluva, vyřkne soudce, která zvláštní náhrada by snad po právu náležela držiteli díla, při čemž vezmiž se zřetel k poměru dosavadního a příštího nákladu na chování díla.
Bylo-li vodní dílo dle schváleného projektu provedeno (§ 21.), nemůže býti držitel jeho nucen k tomu, aby dodatečně provedl svým nákladem další stavební úpravy svého díla ve prospěch druhých zájemníků, nebyla-li mu určitá podmínka v tom směru konsensem stanovena.
Právoplatným vodoprávním konsensem, kterým byla stavba projektovaného vodního díla povolena, nastala pro uchazeče povinnost, aby schválený projekt provedl přesně dle obsahu konsensu. Jestliže povinnosti této vyhověl, nabývá nárok, že — vyjma případy v zákoně taxativně uvedené — nebude v držení díla tohoto nikým rušen a že bude chráněn proti námitkám a protestům zájemníků, kteří se cítí existencí nebo provozem díla povoleného a dle schváleného projektu provedeného ohrožováni neb poškozeni.
Zákon tudíž staví se na stanovisko přísné ochran у subjektivních práv vodních. Dle toho, je-li vyšetřeno, že dílo odpovídá přesně schválenému projektu, nemůže býti zásadně jeho držitel nucen k provedení dalších úprav ve prospěch stěžujícího si zájemníka, i když tento teprve dodatečně (po schválení projektu) dospěje k přesvědčení, že dílo to mu škodí.2
Leč zákon přece hledí zmírniti svoji tvrdost tím, že dovoluje v § 22., když vodním dílem (spec. stavidlem) způsobováno jest zaplavování neb zbahnění cizích pozemků aneb i jiná škoda, aby poškozený za přiměřenou náhradu majiteli díla poskytnutou a na svůj náklad dožadoval se odstranění příčiny škody majitelem díla, aneb sám příčinu této škody odstranil, ovšem pod tou podmínkou, že výkonnost díla nebude touto úpravou dotčena.
Zákon zmiňuje se v § 22. pouze o zdýmadlech (stavidlech) a nebylo-li by v českém vodním zákoně jiného ustanovení (Morava a Slezsko nemají skutečně jiné normy), kterým obdobná povinnost majitele díla jest stanovena, bylo by lze použíti § 22. pouze na stavidla, t. j. na ta vodní zařízení, jimiž se voda bezprostředně vzdouvá a nikoli již na př. na náhon, jímž vzdutá voda jest odváděna. Tak tomu jest u vodního zákona moravského a slezského, které obsahují jediné ustanovení obsahem svým rovnající se obsahu § 22. českého zákona vodního. Leč tento český zákon vodní snažil se zmírniti tvrdé ustanovení § 22. ještě dalším doplňkem a to v § 89., v němž sice nedovoluje také dodatečnou změnu díla dle schváleného projektu provedeného a tudíž také nezasahá do nabytého práva subjektivního, avšak chrání zájemníky dílem tím ohrožené v tom směru, že jim propůjčuje nárok na peněžité odškodné, jestliže bylo dílo schváleno na základě takových skutkových předpokladů, které později ukázaly se mylnými. V tomto § 89. propůjčuje interesentům nárok ten proti majitelům jakéhokoliv škodu působícího vodního díla a ježto v něm jest i uveden § 22., jehož obsah a disposice vztaženy jsou na všechna tato díla, rozšířen byl okruh působnosti § 22. přes hranice v druhých dvou zemích mu vymezené.
Lze tudíž (v Čechách) § 22. použíti na všechna díla, škodu působící, pokud byla řádným konstitutivním aktem úředním založena. Praesumpce vodoprávního konsensu platí i pro „staré stavy“, díla to před platností vod- ního zákona zřízená a ve svém stavu z r. 1870 co legální, chráněná (§ 102.). Samozřejmě nelze § 22. použíti tehdy, jestliže držitel díla nezřídil toto a neudržuje je ve stavu podmínkám konsensu vyhovujícím, nýbrž v tomto případě přijde k platnosti předpis §§ 21. a 44. a držitel bude ať již k návrhu ohroženého neb poškozeného, ať již z moci úřední přidržen k tomu, aby na svůj náklad dílo své uvedl ve stav, konsensem nařízený a schválený. Rovněž nebude třeba použíti výjimečného ustanovení § 22. tehdy, když zaplavování, zbahňování pozemků neb jiná škoda nastala tím, že majitel díla nesplnil svou zákonnou povinnost mu § 44. uloženou a nečištěním náhonů neb děl škodu cizímu majetku způsobil.
Že v případě, jedná-li se o dílo úřadem neschválené, které škodu působí neb cizí zájmy ohrožuje, nepřijde rovněž § 22. v úvahu, nepotřebuje dalšího výkladu. Vždyť držitel neschváleného díla, tudíž „svémocné novoty“ nezískal faktickým provedením díla řádného subjektivního práva, nýbrž právě naopak dopustil se trestného činu a musí — nehledě k event. trestu novotu bez pomoci kohokoliv sám odstraniti a mimo to poškozenému poskytnouti náhradu za škodu novotou tou mu způsobenou (§ 72.).
Posléze třeba zmíniti se o tom, že § 22. má za účel odstraniti příčinu škody, působené vodními díly dle konsensu zřízenými, tudíž zaviněné překážkami umělými. O záplavách, zbahněních a jiných škodách, které přirozenými překážkami, na př. poměry půdními povstávají a svodnicemi přes cizí pozemky mají býti odstraněny, jedná § 28. a dále ustanovení 3. oddílu vodního zákona.
Nezáleží na tom, jaká škoda neb ohrožení dílem vodním pro cizí zájmy vznikla, zda tudíž dotčena jsou cizí vodní práva neb cizí pozemky neb eventuelně i bezpečnost osoby. Bezpodmínečně však jest třeba, aby škoda byla v kausální spojitosti s existencí díla škodu působícího neb s jeho provozem. Nelze tudíž § 22. použíti tehdy, přivoděna-li byla škoda přírodní událostí (povodní), pokud škoda ta nebyla uspíšena neb zvětšena právě oním dílem. Škodou v právním slova smyslu nelze nazvati újmu, kterou utrpí zájemník tím, že cestou expropriace byl ve svém právu ve prospěch držitele k žádosti poškozeného neb ohroženého díla obmezen, neboť za újmu tuto obdržel odškodné a tudíž jest s držitelem díla vyrovnán.
Další podmínkou § 22. jest, aby příčinu škody bylo lze odstraniti provedením takových technických úprav na díle, aby toto ve svém výkonu neutrpělo újmy, když tedy na př. jest možno provésti takovou změnu na díle, aby přebytek vodní, kterého oprávněný nepotřebuje, byl při velké vodě beze škody odveden. Jak výše řečeno, chrání zákon nabytá práva a dovoluje tudíž takové změny, které právo propůjčené nezkracují.
Pokud obsahu § 22. se týče, jest upozorniti na to, že zákon má na mysli toliko odstranění příčiny škodu cizím zájmům zaviňující, tudíž opatření in natura, nikdy však nějakou peněžitou náhradu za škodu již utrpěnou. Přikazuje totiž držiteli díla, aby dle své volby buď potřebnou úpravu svého díla sám na náklad žadatelův provedl aneb mu dovolil úpravu tu, ovšem opět na vlastní náklad žadatelův, provésti.
K dožádání poškozeného provede vodoprávní úřad místní šetření, k němuž přibere znalce a obě strany a zjistí, zda škoda dílem tím jest skutečně zaviněna a zda lze příčinu škody odstraniti bez podstatného omezení práva majitele vodního díla. V kladném případě vyřkne úřad povinnost majitele díla k tomu, aby buď úpravu v rozsahu úředně stanoveném sám provedl aneb žadateli provésti nechal, při čemž vyhradí se mu přiměřená lhůta k volbě té neb oné alternativy. Jakmile rozhodnutí toto nabylo právní moci, nelze beze všeho přikročiti k provedení stanovené úpravy, nýbrž dlužno předem žádati vodoprávní úřad za schválení projektované změny podle § 17.
Majitel upravovaného díla vodního má nárok na náhradu vůči žadateli a to dvojího druhu: a) Provedl-li žádanou úpravu ve vlastní režii, jest žadatel povinen nahraditi mu vynaložený náklad na stavbu a to dle zásad civilně právních dle § 1014 o. o. z. V případě sporu rozhodne v této otázce soud.
b) Vzešla-li majiteli díla škoda tím, že prováděním stavby byl nucen po nějaký čas provoz svého díla přerušiti anebo povstanou-li mu tím větší náklady udržovací neb provozovací, event. i znehodnocení díla, má nárok na odškodné. O existenci tohoto nároku a o subjektu k plnění povinnému rozhodne vodopravní úřad, který současně určí provisorně i výši odškodného. Nejsou-li strany s výší touto spokojeny, jest jim vyhrazen pořad práva. Kompetence vodoprávního úřadu v tomto směru odůvodněna jest jednak německým textem zákona („über die Höhe der dem Werkbesitzer etwa rechtlich gebührenden besonderen Entschädigung ... entscheidet ... das Gericht“) jednak úvahou, že zásah v subjektivní právo držitele vodního díla dle § 22. jest expropriací v širším slova smyslu, na níž analogicky lze použíti obdobných ustanovení vodního zákona a to §§ 38. a 87. (Tak soudí Расе a Pantůček, ostatní jsou pro kompetenci soudní.)

Ježto na Moravě a ve Slezsku není obdobného ustanovení, jako jest § 89. čes. vod. zákona, lze v zemích těch použíti pouze normy § 22. pro odstranění škodlivých účinků vodního díla. Stylisace moravského a slezského zákona jest trochu odchylná, leč významu téhož.
Srov. Budw. 8547 A ai 1911.

Citace:

DRACHOVSKÝ, Josef. Über die Reform der Budgetirung und Rechnungslegung für das Herzogthum Krain. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1902, svazek/ročník 2, s. 260-260.