Čís. 10073.

Bylo-li ve sporu o rozluku manželi uloženo prozatímním opatřením platiti manželce výživné, nelze exekuci k vydobytí dlužného výživného odložiti k oposiční žalobě manžela a to ani proti složeni jistoty. Lhostejno, že exekuce jest vedena pro výživné z doby minulé.
(Rozh. ze dne 3. července 1930, R II 230/30.)
Prozatímním opatřením v rozlukovém sporu bylo manželce přiznáno výživné měsíčních 1000 Kč. K vydobytí dlužného výživného 5000 Kč byla manželce povolena proti manželi exekuce ha svršky, proti níž manžel vystoupil žalobou oposiční, tvrdě, že výživné 5000 Kč zaplatil vymáhající věřitelce tím, že jí poslal 334 Kč 20 h a že si vymáhající věřitelka při odchodu z jeho domácnosti vzala jeho vkladní knížku na 4665 Kč 80 h a navrhl odklad exekuce až do právoplatného skončení oposičního sporu. Soud prvé stolice povolil odklad exekuce, rekursní soud zamítl návrh na povolení odkladu exekuce. Důvody: Napadeným usnesením povolil soud prvé stolice k návrhu odklad exekuce podle § 42 čís. 5 a 44 prvý odstavec ex. ř., poněvadž by prodejem zabavených předmětů mohla vzniknouti dlužníku, staviteli, škoda těžce nahraditelná, učinil však povolení exekuce závislým od zřízení jistoty 6000 Kč, ježto vymáhající věřitelce z odkladu hrozí újma na výživě. Rekurs vymáhající věřitelky do tohoto usnesení pokládá rekursní soud za opodstatněný. Exekuční soud se nemohl a nemůže se také rekursní soud zabývati otázkou, zda jest nárok uplatňovaný dlužníkem oposiční žalobou opodstatněný, zda žaloba má naději na úspěch, neboť tím by předbíhal rozhodnutí procesního soudu, který jediné jest povolán rozhodnouti o žalobě. Rekursní soud souhlasí s názorem soudu prvé stolice, že s prodejem zabavených předmětů spojeno jest pro dlužníka nebezpečí majetkové újmy těžce nahraditelné. Nicméně však exekuce nesmí býti odložena, mohl-li by odklad ohroziti uspokojení vymáhajícího věřitele a jeho zajištěni není možným zřízením jistoty. O takový případ tu jde. Vymáhající věřitelka jako dlužníkova manželka má podle § 91 obč. zák. nárok na slušnou výživu podle jmění manžela. Tato výživa jí má býti především poskytována in natura, ježto však manželce bylo povoleno oddělené bydliště, uloženo bylo manželi prozatímním opatřením plnění výživného v penězích. Tím však nepozbylo své povahy, exekucí, o niž jde, jest vymáhán nárok na plnění výživného, jehož uspokojení bylo by odkladem exekuce ohroženo a zajištění toho nároku podle jeho povahy není možné zřízením jistoty. Neměl tedy odklad exekuce podle § 44 druhý odstavec ex. ř. býti povolen ani proti zřízení jistoty.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení jest správné po stránce právní i skutkové. K vývodům dovolacího rekursu se uvádí jen toto: Usnesením, tvořícím exekuční titul, povoleno bylo vymáhající věřitelce prozatímní opatření nařízením, by jí povinný platil jako manželce na výživu 1000 Kč měsíčně předem po dobu sporu zahájeného vymáhající věřitelkou proti němu o rozvod manželství a o výživné. Povinný nesplnil tuto svou povinnost, vymáhající strana domáhá se jejího splnění exekucí. Odkladem této exekuce byl by zmařen účel i právní účinek prozatímního opatření, jímž se má dostati vymáhající věřitelce výživného podle §§ 91 a 117 obč. zák. Jde o náhradu životních potřeb vymáhající strany, o možnost její fysické existence, a proto o více než jen o zájem majetkový. Nezáleží na tom, že exekuce jest vedena pro peněžité pohledávky z doby minulé. Plnění peněžité jest jen náhradou za poskytování skutečné výživy (potravin, nápojů, bytu atd.), a že jde o pohledávku za minulou dobu, přivodil povinný, nesplniv svůj závazek uložený mu soudem. Z tohoto prodlení, ať bezděčného ať úmyslného, nemůže povinný míti prospěch, nemůže mu býti poskytnuta možnost nechati manželku přes příkaz § 91 obč. zák. a přes prozatímní opatření po dobu sporu bez výživy a při nejmenším znesnadniti tím životní, následkem toho však i procesní postavení vymáhající věřitelky, jež se domáhá rozluky a odsouzení povinného k výživě. Jest proto zájem vymáhající strany na vymoženi výživného, na provedeni exekuce nepoměrně mocnějším, než zájem povinného na tom, by exekuce byla odložena. Nárok vymáhající věřitelky nemůže býti zajištěn jistotou podle § 44 (2) ex. ř., ježto záleží v plněni výživného, jež musí býti plněno ihned pravidelně, má-li býti vůbec dosaženo jeho účele. Jde o úhradu potřeb, jež nesnesou odkladu, jež musí býti hned ukojeny. Odložení tohoto plněni mohlo by býti spojeno se zánikem fysické existence, čímž jest převážen zájem povinného na zachováni několika předmětů potřebných k provozu jeho živnosti.

Citace:

č. 10073. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 221-223.