NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2063.

Řidič automobilu jest povinen (§§ 335, 337 tr. zák.) dávati znamení, vidí-li proti sobě jeti vůz (fůru), za níž může jíti člověk.
(Rozh. ze dne 31. srpna 1925, Zm I 339/25.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 24, března 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti života podle §u 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce hmotněprávní napadá stížnost rozsudek jako právně pochybený, poněvadž neprávem shledává v opomenutí výstražného znamení obžalovaným trestné zavinění podle §u 335 tr. zák. Aby zmateční stížnost dolíčila dovolávaný důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. po zákonu, musí vycházeti ze zjištěného základu skutkového, jímž je jednak okolnost, že obžalovaný výstražného znamení houkačkou vůbec nedával, jednak jištěná situace, že proti sobě jely povoz se senem a automobil a Marie S-ová šla směrem jízdy automobilu před automobilem proti povozu se senem. Pokud se zmateční stížnost odchyluje od těchto skutkových zjištění rozsudkových, tvrdíc, že obžalovaný před setkáním se s povozem dával výstražné znamení houkačkou a že S-ová byla až za povozem se senem a tím byla zrakům šoféra zakryta, sluší ji pokládati za vůbec neprovedenou a musí zůstati bez povšimnutí. Než stížnost jest jinak i s hlediska tohoto důvodu zmatečnosti neodůvodněna. Rozsudek shledal trestné opomenutí obžalovaného v tom, že nedal výstražného znamení, když přijížděl k mostu. Nevyjádřil se sice o tvrzení obžalovaného, že Marií S-ovou zahlédl až v bezprostřední blízkosti, když mu vběhla před automobil. Než, i kdyby bylo pravdou, co tvrdí, že S-ová patrně šla po levé straně vozu, že ji tedy neviděl, bylo přece příkazem obyčejné opatrnosti, by dal znamení, když spatřil proti sobě vůz, neboť je známo, že z luk chodí lidé s povozy, nebo za nimi. Znamením houkačkou by lidé, kterých snad pro fůru neviděl, byli bývali upozorněni na přijíždějící automobil. Toho obžalovaný neučinil. Slušelo tudíž zmateční stížnost jako neodůvodněnou, z části jako po zákonu neprovedenou zavrhnouti.

Citace:

č. 3421. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 171-173.