NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Č. 11985.

Samospráva obecní. — Řízení před nss-em. — Řízení správní: I. Připojením podpisu starosty obce, který je advokátem, na stížnosti obce na nss je vyhověno požadavku § 18 odst. 3 zák. o ss, třebas při podpisu starosty není výslovně uvedena jeho vlastnost jako advokáta. — II. I před zákonem z 15. února 1867 č. 13 z. z. čes. byl jak český, tak německý text zemských zákonů českých, náležitě publikovaných, stejně autentický. — III. I za účinnosti zák. č. 76/1919 Sb. jest k odvolání do sistačního opatření podle § 102 obec. zříz. čes. oprávněno obecní zastupitelstvo, nikoliv obecní rada.
(Nález ze dne 21. června 1935 č. 16877/35.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 2218/23, 4369/25, 6788/27;
ad III. Boh. A 2218/23. Věc: Město F. proti zemskému úřadu v Praze o legitimaci rekursní.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Městské zastupitelstvo ve F. usneslo se v zasedání dne 9. června 1931 na systemisaci služebního místa předního dělníka v měst- ském úřadě v II. platové stupnici. Okr. výbor ve Falknově toto usneseni schválil ve schůzi dne 30. června 1931. Okr. hejtman ve Falknově výměrem z 9. prosince 1931 toto usnesení měst. zastupitelstva podle § 102 obec. zříz. zastavil, poněvadž odporuje předpisu § 212 zák. č. 103/1926 Sb.
Z tohoto výměru podal starosta města F. na základě usnesení měst. rady z 28. prosince 1931 odvolání k zem. úřadu. Odvolání odmítl okr. úřad ve Falknově výměrem z 20. září 1932 podle § 78 vl. nař. č. 8/1928 Sb. jako nepřípustné pro nedostatek legitimace měst. rady k podání odvolání, neboť proti dozorčímu zásahu okr. úřadu podle § 102 obec. zříz. může podati odvolání jen obecní zastupitelstvo. V tomto případě však se na podání odvolání usnesla měst. rada.
Odvolání podané obcí města F. zem. úřad v Praze nař. výměrem zamítl s poukazem na důvody výměru okr. úřadu, k nimž podotkl, že v českém znění § 102 obec. zříz. vyhrazuje se právo odvolací výslovně jen obecnímu zastupitelstvu.
Jednaje o stížnosti, podané na toto rozhodnutí obcí města F., zabý- val se nss nejprve návrhem žal. úřadu, obsaženým v odvodním spisu, aby stížnost byla odmítnuta podle §§ 21 a 18 zák. o ss, poněvadž není podepsána advokátem, zmocněným k zastupování obce usnesením obec- ního zastupitelstva podle § 34 č. 4 obec. zříz. Návrhu tomu nemohl nss vyhověti, neboť stížnost je podepsána Drem Heřmanem B. sice s vyznačením jeho funkce jako starosty města, ale na první straně stížnosti se výslovně uvádí, že stížnost podává obec města F., zastoupená starostou Drem Heřmanem B., advokátem ve F. Že Dr. Heřman B. je advokátem ve F., bylo nss-em zjištěno ze seznamu advokátů, vydaného advokátní komorou v Praze, a není ostatně ani žal. úřadem popřeno. Má-li žal. úřad za to, že advokát, jehož podpisu podle § 18 zák. o ss na stížnosti jest vždy zapotřebí, musí býti stranou ustanoven za zmocněnce k vedení sporu, k čemuž jedině podle § 34 č. 4 obec. zříz. by bylo u obce třeba usnesení obecního zastupitelstva, není tento názor správným. Ustanovení § 18 odst. 3 zák. o ss sleduje jen ten účel, aby stížnosti k nss-u byly vyhotovovány ve formě i obsahu odpovídajícím zákonu, a signování stížnosti advokátem, předepsané tímto ustanovením, nepředpokládá nutně, že advokát stížnost podepisující je stranou zmocněn, aby jí zastupoval. Pak dlužno však uznati, že jest tu vyhověno předpisu § 18 zák. o ss, podle něhož stížnost musí býti podepsána advokátem. Že Dr. Heřman B. při svém podpisu výslovně se neoznačil jako advokát, je s hlediska ustanovení § 18 zák. o ss za uvedeného skutkového stavu nerozhodno.
O námitkách stížnosti obce města F. uvážil pak nss toto:
Ve stížnosti se namítá v podstatě, že české obecní zřízení z roku 1864 má autentický text německý, je tedy český text pro výklad obsahu ustanovení § 102 obec. zříz. nerozhodný a nemůže české znění ostatně míti jiný obsah než německé. Dále uvádí stížnost, že slovo »obecní zastupitelstvo« v § 102 obec. zříz. je uvedeno jen v té souvislosti, že, učinilo-li obecní zastupitelstvo usnesení, kterým překročilo hranice své příslušnosti nebo jednalo proti platným zákonům, je okr. úřad oprávněn a povinen zakázati výkon takového usnesení, proti čemuž je přípustný rekurs k zem. úřadu. Z toho nelze dovozovati, že tento rekurs musí býti podán také od obecního zastupitelstva, neboť sistací usnesení podle § 102 obec. zříz. je postižena obec sama, a to ani větší ani menší měrou než v jiných případech, kde je odvolací právo měst. rady nepochybné. Že měst. rada je jediným orgánem povolaným ve všech případech podávati odvolání, je patrno z § 51 obec. zříz. a § 7 novely k obec. zříz.
Nss nemohl tomuto stanovisku stížnosti přisvědčiti.
Není správný předpoklad stížnosti, že české obecní zřízení (zák. ze 16. dubna 1864 č. 7 z. z.) má autentický text pouze německý. Před zák. z 15. února 1867 č. 13 z. z. čes., jímž byl prohlášen jak český, tak i německý text norem, publikovaných v zemském zákoníku, za stejně autentický, nebylo výslovného ustanovení, který text při zákonech zemských je autentický; takové ustanovení bylo vydáno cís. patentem z 27. prosince 1852 č. 260 ř. z. jen v příčině zákonů a nařízení, vyhlášených v zákoníku říšském, a to v tom smyslu, že za autentický má býti považován text německý. Platila tedy o samostatných publikacích věstníků vlád zemských, tvořících podle cís. pat. z 27. prosince 1852 druhou jejich část, o nichž bylo tímto patentem stanoveno, že se vyhlášky ty mají státi v jazycích zemských, tatáž zásada, která ve smyslu § 1 cís. patentu ze 4. března 1849 č. 153 ř. z. platila až dosud také o publikacích v zákoníku říšském, že totiž všechny texty jest pokládati za stejně autentické. Cís. patent z 1. ledna 1860 č. 3 ř. z. nařídil toliko vydávati nařízení zem. vlády v jazycích zemských (§ 4) a cís. nař. ze 17. února 1863 č. 19 ř. z. stanovilo totéž v příčině zákonů zemských. Nebylo-li tedy stanoveno, který jazykový text je autentický, pak dlužno přihlížeti ke všem textům způsobem stejným-, čili dlužno považovati všechny jazykové texty za stejně autentické (srov. Pražák: Rakouské právo ústavní: Ústava obecní, str. 28 a násl.). Z právního názoru, že oba texty (český i německý) obecního zřízení českého z roku 1864 jest považovati za autentické, vycházel nss také v nál. Boh. A 2218/1923, na nějž poukázal i v nál. Boh. A 4369/1925, 6788/1927 a j.
Jsou-li však oba texty (český i německý) čes. obec. zřízení stejně autentické, pak dlužno v případech pochybných vyložiti jeho ustanovení srovnáváním obou textů podle jich znění a smyslu, kterážto zásada došla výrazu také v nahoře již cit. zák. z 15. února 1867 č. 13 z. z. čes.
V odst. 2 § 102 českého znění obec. zříz. se praví, že ze zákazu okr. úřadu politického, aby se usnesení, jímž obecní výbor vystoupil z mezí své působnosti nebo jež se příčí zákonům, nevykonávalo, »může výbor k místodržitelství rekurs vzíti«, naproti tomu německý text zní: »wogegen der Rekurs an die Statthalterei offen steht«. Dává-li se tedy v českém textu výslovně právo odvolací obecnímu výboru, který nyní za účinnosti § 1 zák. ze 7. února 1919 č. 76 Sb. se zove obecním (městským) zastupitelstvem, a nevylučuje-li text německý výklad, ke kterému vede české znění, pak nelze souditi jinak, nežli, že ve smyslu předpisu § 102 obec. zříz. skutečně jen obecní zastupitelstvo je k rekursu proti zastavení svého usnesení legitimováno. Poněvadž pak jde o záležitost podle zákona výslovně vyhrazenou zastupitelstvu, trvá tento stav i za platnosti zák. ze 7. února 1919 č. 76 Sb. (srov. Boh. A 2218/23).
Právní názor žal. úřadu je tedy ve shodě se zákonem.

Citace:

Č. 11985. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 84-87.