NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Č. 10365.

Samospráva obecní, okresní a zemská. — Zdravotnictví: 1. Pro rok 1927 nelze předepsati zdravotní přirážku na základě daně z vyššího služného, stanovené pro tento rok. — II. O kompetenci k rozhodování o odvoláních z výměru přirážek srazů samosprávy místní.
(Nález ze dne 20. února 1933 č. 9279/32.)
Prejudikatura: Boh. A 10046/32, srov. Boh. F 5711/31.
Věc: Ing. Jan L. a Ing. Emil R. v K. proti berní správě v Novém Jičíně o přirážky k dani z vyššího služného.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jde o přirážku zdravotní, zrušují se pro nezákonnost, jinak pro vadnost řízení.
Důvody: Platebními rozkazy z 30. října 1928 předepsal berní úřad v P. st-lům k vyměřené 3% dani z vyššího služného za rok 1927 přirážky zemské 235%, okresní (silniční) 250%, zdravotní 7%, obecní 800% a kostelní 50%.
Berní správa v N. zamítla nař. rozhodnutími odvolání st-lů proti vyměření zdravotní přirážky, a to ohledně předpisu a povinnosti k placení s poukazem na § 1 zák. č. 477/21, ohledně výše pak s poukazem na § 1 vl. nař. č. 227/26. Ve příčině přirážek zemských, okresních (silničních), obecních a kostelních vyslovila, že rozhodování nespadá do její kompetence, jelikož ustanovení § 5 zák. č. 77/27 nabyla účinností dnem 1. ledna 1928 a podle § 29 odst. 2 tohoto zák. pozbyla týmž dnem zároveň platnosti všechna ustanovení zákonů a nařízení, jež se týkají předmětů upravených tímto zákonem, avšak s výhradou použití na dřívější případy, kterážto výhrada vyslovená všeobecně není obmezena jen na předpisy materielně právní, nýbrž platí i pro předpisy formální a kompetenční. Vzhledem k tomu mají o odvoláních proti předpisu samosprávných přirážek na léta 1927 a předchozí, pokud jimi jest popírána povinnost platební, rozhodovati i po 1. lednu 1928 úřady povolané k rozhodování o takových odvoláních dle dřívějších předpisů, resp. úřady, na které přešla kompetence k rozhodování podle čl. 7 a §§ 4 a 5 zák. č. 125/27 Sb. Žal. úřad podotkl, že výše obecních, silničních a kostelních přirážek byla berním úřadem v P. správně stanovena, kdežto výše zemských přirážek bude z úřední moci opravena na 165%.
O stížnostech uvažoval nss takto:
Námitce stížností, že daň z vyššího služného byla zavedena teprve v r. 1927 a že nebylo žádným zákonným předpisem stanoveno, že k ní možno vyměřovati přirážku zdravotní pro rok 1927, dlužno dáti za pravdu. Nss vyslovil již v nál. Boh. A 10046/32, že předepsání zdravotní přirážky pro rok 1927 na základě daně z vyššího služného pro tento rok stanovené jest nezákonným. Bylo proto zrušiti nař. rozhodnutí v tomto bodě pro nezákonnost.
Pokud jde o ostatní přirážky, namítají stížnosti především, že výhradě § 29 odst. 2 zák. č. 77/27 o použití stávajících předpisů na případy dřívější jest rozuměti tak, že dřívějšími případy jsou ony, které se projednávají před 1. lednem 1928, a ty že jest rozhodnouti podle materielně právních předpisů dřívějších. V daných případech platí však kompetenční předpisy § 5 odst. 4 cit. zák., poněvadž k projednávání došlo teprve v lednu 1930.
V nál. Boh. F 5711/31 a Boh. A 10046/32, shora již citovaném, vyslovil nss, že z výslovné citace § 1 zák. č. 77/27, kterýžto upravuje přirážky tu uvedené na léta 1928 a další, v § 5 odst. 4 jest patrno, že kompetenční předpis tohoto § 5 odst. 4 týká se přirážek uvedených v § 1, tedy přirážek pro léta 1928 a další. Setrvávaje na tomto právním názoru, podotýká nss vůči námitce stížností, že z toho, že kompeteční předpis § 5 odst. 4 zák. č. 77/27 platí jen pro přirážku za rok 1928 a následující, nikoli však pro přirážky za léta dřívější, plyne, že výhrada § 29 odst. 2 téhož zákona se vztahuje na veškeré případy, které se týkají přirážek pro rok 1927 nebo léta dřívější, bez ohledu na to, kdy spor o to byl u úřadu vznesen. Vzhledem k tomu, že podle přípisů zem. fin. ředitelství v Brně z 26. února 1927, dále mor. zem. výboru ze 14. července 1927 a ze 4. listopadu 1927 a konečně připíšu obecní rady městyse K. z 29. března 1927 šlo o přirážky zemské, silniční (okresní), obecní a kostelní, předepsané skutečně na rok 1927, nemohla býti námitka uznána důvodnou.
Rovněž nebylo možno přisvědčiti námitce stížností, že berní správa byla povolána k rozhodování o těchto případech také podle dřívějších předpisů. Stížnosti dovolávají se zde ustanovení § 42 odst. 3 a 4 zák. č. 329/21, z nichž dovozují, že výjimka z pravidla, že o odvolání proti přirážkám rozhodují úřady finanční, jest obmezena pouze na případ, kdy přirážky byly stanoveny vyšší sazbou. Stížnosti přehlížejí, že cit. § 42 jedná jen o přirážkách obecních, takže nebyla by tím prokázána příslušnost finančních úřadů, pokud šlo o přirážky zemské, okresní (silniční) a kostelní, i kdyby argumentace stížností byla správná. V příčině přirážek obecních jest sice pravda, že § 42 zák. č. 329/21 stanoví v odst. 3, že proti obecním přirážkám lze se odvolati k bezprostřednímu úřadu dohlédacímu jen, byly-li stanoveny vyšší sazbou než odpovídá zákonem určené nebo schválené výměře, a že podle odst. 4 téhož §u obecní přirážky nesprávně vypočtené lze bráti v odpor odvoláním, podaným u předpisujícího orgánu, o němž rozhoduje s konečnou platností finanční úřad. Není tu tedy předpisu o tom, které úřady rozhodují, je-li na sporu otázka, zda vůbec lze předepsati přirážky. Jelikož však finančním úřadům jest vyhrazeno rozhodovati o nesprávné výměře přirážek — tedy o pouhé početní chybě — kdežto dohlédací úřady rozhodují o tom, podle které sazby bylo přirážky stanoviti, nutno z toho usuzovati, že otázky, týkající se řešení, podle kterých zásad se má přirážka vyměřiti, tedy i otázka, zda přirážka smí býti vůbec vyměřena, patří před dohlédací úřady.
Pokud jde o další přirážky, vyslovil nss v cit. již nál. Boh. A 10046/32, že k rozhodování o přirážkách zemských a okresních (silničních) jsou povolány orgány autonomní, jimž příslušelo usnášeti se o těchto přirážkách, pokud se týče orgány jim v instančním pořadí nadřízené. V témže náleze vyslovil nss, že rozhodovati o odvolání ohledně přirážek kostelních jsou dosud povolány úřady správní, ježto není předpisu, který by byl změnil kompetenční předpis § 55 zák. č. 50/1874 ř. z. Setrvávaje na těchto právních názorech, odkazuje podle § 44 jedn. ř. na důvody cit. nálezu.
Důvodnou jeví se však výtka stížností, pokud jak s hlediska nezákonnosti, tak i s hlediska vadnosti řízení uplatňují nesprávnost právního poučení, připojeného k platebním rozkazům, a ve spojitosti s tím i neúplnost výroku nař. rozhodnutí, jež neuvádějí, které úřady jsou v daném případě povolány rozhodovati o ostatních v odpor braných přirážkách, kromě zdravotní. Podle tvrzení stížností žal. úřadem nepopřeného, obsahovaly platební rozkazy poučení, že odvolání ohledně přirážek jest podati u vyměřujícího úřadu. Toto poučení bylo, pokud nešlo o přirážku zdravotní, nesprávné, jak plyne z nař. rozhodnutí samých i z hořejších vývodů tohoto nálezu, a byly jím strany svedeny k tomu, že podaly opravný prostředek u nepříslušného úřadu a tím zmeškaly lhůtu k podání odvolání u úřadů povolaných k rozhodnutí.
Žal. úřad neměl se tudíž spokojiti tím, že odkázal st-le na úřady příslušné, nýbrž bylo povinností jeho, aby přihlédl k tomuto nesprávnému právnímu poučení, zrušil v odpor brané platební rozkazy ve výrocích o právním poučení a nařídil doručení nových platebních rozkazů se správným poučením o opravných prostředcích. Ježto tak neučinil, dopustil se opominutí, jež zakládá podstatnou vadu řízení.

Citace:

č. 10365. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 522-524.