NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 16851.

Platnost dohody sjednané mezi zaměstnavatelem a nemocenskou pojišťovnou v mezích jejích stanov, že zaměstnavatel a jeho zaměstnanci, kteří jsou pensijními pojištěnci a mají proti zaměstnavateli nárok na vyplacení plné mzdy nebo platu nebo na bezplatné naturální opatření (byt a stravu), budou platiti nižší pojistné a že zaměstnanci v době nemoci, nejdéle však po 52 týdnů, nebudou dostávati nemocenské, nýbrž plné služné (od zaměstnavatele). Na toto služné se nevztahuje ustanovení o právní neúčinnosti postupu, zastavení a zabavení nároků a zaměstnanec se ho může po skončení služebního poměru platně vzdáti.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1938, Rv I 3031/37.)
Srov. rozh. č. 15262 Sb. n. s. Žalobce byl zaměstnán jako účetní n žalované firmy (pivovaru) až do 17. dubna 1937. Jeho služební plat činil na penězích 14400 Kč ročně mimo naturální požitky. Za žalobcova vědomí sjednala žalovaná zaměstnavatelka s nemocenskou pokladnou soukromých úředníků a zřízenců dohodu, že se zřením na to, že úředníci dostanou od zaměstnavatelky v době nemoci plný plat, bude činiti pojistné o 30% méně, než činí normální pojistné, a to ve prospěch zaměstnavatele i zaměstnanců. Tvrdě, že byl propuštěn v době, kdy byl těžce nemocen žaludečním vředem a zánětem žlučníku a proto k práci neschopný, a že tato choroba způsobuje, že je dosud trvale nezpůsobilý k zaměstnání, a že žalovaná je povinna poskytovati mu jako nemocenské neztenčené služební požitky v době nemoci, pokud je žalobce nezpůsobilý k práci, domáhá se žalobce na žalované zaměstnavatelce zaplacení 2400 Kč s přísl. a plnění naturálních požitků. Žalovaná namítla mimo jiné, že se žalobce vzdal po skončení služebního poměru jakýchkoliv nároků proti ní mu plynoucích ze služebního poměru a dále, že má proti žalobci vzájemnou pohledávku, kterou namítá k započtení. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Jest zjištěno, že žalobce byl přihlášen u nemocenské pojišťovny soukromých úředníků a zřízenců v T. k pojištění od 1. července 1937, že jest nyní jako člen v XV. třídě bez nároku na nemocenské, že podle § 31 stanov jmenované pojišťovny pojištěnci, kteří mají v případě onemocnění vůči zaměstnavateli nárok na vyplácení plných služebních požitků nebo na vyplácení naturálních požitků (byt a stravu) nejméně po dobu 52 týdnů, mohou býti pojištěni bez nároku na nemocenské vůbec, a že se v takovém případě poskytne z předepsaného pojistného v jednotlivých třídách srážka stanovená společnou schůzí představenstva a dozorčího výboru. Bylo též dokázáno, že v ujednání ze dne 27. dubna 1937 prohlásil žalobce, že jsou vyúčtováním v něm uvedeným vyrovnány všechny jeho nynější a také budoucí nároky z bývalého služebního poměru, ale prvý soud správně dovodil, že se řečeným' prohlášením žalobce nevzdal nároku žalobou domáhaného, neboť žalobce nepožaduje na žalované plnění služebních požitků z důvodu trvání služebního poměru, tedy platu za konané práce, když v souhlasu se žalovanou stranou tvrdí, že služební poměr byl již zrušení. Svůj nárok požaduje žalobce na žalované jako plnění, které mu patří na místě nemocenského podle úmluvy žalované firmy s nemocenskou pojišťovnou soukromých úředníků a zřízenců v T. Uvedenou úmluvu nutno podle ustanovení § 140 zák. č. 221/1924 ve znění zák. č. 184/1928 Sb. z. a n. pokládati za ujednání, které není v neprospěch pojistníků a proto není neplatné. Podle řečeného ujednání má však žalobcem požadované plnění povahu nikoliv služebního platu, nýbrž plnění poskytovaného na místě nemocenského. Proto prvý soud nepochybil, když posuzoval právní povahu tohoto nároku žalobcova stejně, jako by šlo o nárok na nemocenské, tedy podle § 139 zák. č. 221/1924 ve znění zák. č. 184/1928 a zák. č. 189/1934 Sb. z. a n. Proto není kompensace vzájemné pohledávky žalované firmy prvým soudem zjištěné proti zažalované pohledávce žalobcově podle zákona dovolena, a to v celém rozsahu a nejen do té výše, kolik by jinak činilo nemocenské. Rovněž vzdání obsažené v ujednání ze dne 27. dubna 1937 se nevztahuje na žalobcův nárok žalobou domáhaný, neboť vzdání se týká jen požitků ze služební smlouvy, kdežto zažalovaný nárok se opírá o ujednání žalované firmy s nemocenskou pojišťovnou a má nahraditi žalobci nemocenské, a toho se žalobce nevzdal. Ujednáním uzavřeným se žalující firmou se nemocenská pojišťovna zprostila povinnosti platiti žalobci nemocenské jako zaměstnanci žalované firmy, jde-lí o pojistný případ, který nastal za trvání žalobcova zaměstnání u žalované nebo za ochranné lhůty po skončení pracovního poměru, neboť takováto úmluva jest podle stanov pojišťovny i podle zákona dovolena. Proto by žalobce nemohl s úspěchem požadovati nemocenské na nemocenské pojišťovně soukromých úředníků a zřízenců a tudíž právem se domáhá svých nároků na žalované firmě.
Nejvyšší soud zamítl žalobu.
Důvody:
Podle § 139, odst. 1, zák. č. 221/1924 Sb. z. a n., od 1. července
1934 ve znění vyhlášky č. 189/1934 Sb. z. a n. není dovolen a nemá právního účinku jen postup, zastavení nebo zabavení nároků podle tohoto zákona. O takové nároky však v souzené věci nejde, neboť tu jest nesporno po případě zjištěno, že žalovaná firma ujednala s nemocenskou pojišťovnou dohodu, že ona i její zaměstnanci budou platili pojistné o 30% nižší a že její zaměstnanci, pokud budou nemocni, nejdéle však 52 týdnů, nebudou dostávati nemocenské, za to však budou dostávati plné služné. Podle § 140 uved. zák. jsou sice jinak neplatná ujednání, která by omezovala nebo vylučovala platnost tohoto zákona v neprospěch pojištěnců nebo jejich příslušníků, ale podle § 9 c) bodu 4 zákona č. 33/1888 ř. z. v doslovu čl. V zák. č. 268/1919 Sb. z. a n., ponechaného pro pensijní pojištěnce v platnosti § 1 zákona č. 117/1926 Sb. z. a n. a nezrušeného § 282 zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 189/1'934 Sb. z. a n., může býti stanovami nemocenské pojišťovny určeno, že pojištěncům, kteří za nemoci' mají vůči zaměstnavateli nárok na vyplácení plné mzdy, nebo platu nebo na bezplatné naturální opatření (byt a stravu), po dobu tohoto nároku se neposkytne nemocenské vůbec nebo ne plnou měrou, že však v takovém případě jest pro takové pojištěnce stanoviti přiměřeně nižší příspěvky. O takový případ v souzené věci jde a je proto dotčenou dohodu pokládati za platnou. Podle ní neměl tedy žalobce za své nemoci nárok na nemocenské, nýbrž na plné služné. Třebas však toto služné se poskytuje místo nemocenského, nelze na toto služné vztahovati výjimečné ustanovení § 139, odst. 1, zák. č. 221/1924 Sb. z. a n., od 1. července 1934 ve znění vyhlášky č. 189/1934 Sb. z. a n., protože nejde o nárok podle tohoto zákona, nýbrž o nárok ze smlouvy. Proto se mohl žalobce po skončení služebního poměru vzdáti platně svého nároku na plné služné a bylo zjištěno, že tak skutečně učinil. Platnosti jeho vzdání nepřekáží ani § 140 zák. č. 221/1924 Sb. z. a n., od 1. července 1934 ve znění vyhlášky č. 189/1934 Sb. z. a n., protože to ustanovení prohlašuje neplatnými jen ujednání, která by omezovala nebo vylučovala platnost tohoto zákona v neprospěch pojištěnců nebo jejich příslušníků a ani toto výjimečné ustanovení nelze vztahovati na jiné než z téhož zákona plynoucí nároky. Žalobce se však nevzdal po skončení služebního poměru žádného nároku z tohoto zákona, zejména nemocenského, nýbrž, jak bylo zjištěno, zavázal se zaplatiti žalované firmě scházející částku 8681 Kč 02 h, po odečtení vzájemných nároků ve výši 1744 Kč 40 h ve zbytku 6931 Kč 62 h a dohodl se s ní, že tím budou jeho veškeré nynější a také budoucí nároky z bývalého služebního' poměru vyrovnány. Takové ujednání po skončení služebního poměru jest platné (srov. rozh. č. 15262 Sb. n. s.).

Citace:

č. 16851. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 559-562.