Čís. 1925.
Při vyměřování bolestného jest přihlížeti též k osobním poměrům poškozeného a ke kupní síle peněz v době vynesení rozsudku prvé stolice.
(Rozh. ze dne 17. října 1922, Rv I 267/22.)
Žalobce, prokurista banky, utrpěl dne 30. ledna 1919 při prohlídce továrny žalované společnosti těžký úraz. Rozsudkem ze dne 12. září 1921 přiznal mu procesní soud prvé stolice bolestné 15000 Kč. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelka vytýká, že soud prvé stolice přisuzuje bolestného 15000 Kč, opírá se o ocenění bolestného znalci, ačkoliv tito k tomu povoláni nejsou a bolestné určiti má soud sám. Znalci odhadli bolestné vzhledem na nynější devalvaci peněz a, poněvadž prý pro výši bolestného rozhodna jest doba úrazu, 30. ledna 1919, bylo by dle kursu koruny československé v Curychu v době té přiměřeným a dostatečným bolestné 3600 Kč. Odvolání dlužno v tom přisvedčiti, že není věcí znalců výši bolestného odhadnouti a že toliko o intensitě a trvání bolestí, s úrazem spojených, jak toho soud prvé stolice také jen žádal, měli býti slyšeni. Soud prvé stolice neopírá své rozhodnutí o výši bolestného jen o posudek znalců, nýbrž, uvažuje okolnosti, zjištěné v rozsudku mezitímním, dále zjištění trvání a sílu bolestí, sociální postavení žalobcovo a kupní sílu peněz, určil bolestné na 15000 Kč a podotkl jen, že nemá důvodu, aby se odchýlil od posudků znalců, kteří touž částkou bolestné ocenili. Stanovil tedy soud prvé stolice výši bolestného samostatně a nepřenechal je, jak odvolatelka ovšem neprávem vytýká, znalcům. Nesprávné posouzení vidí odvolání v tom, že soud prvé stolice vzal zřetel na sociální postavení žalobce jako významného úředníka velkého bankovního ústavu, ačkoliv bolesti mají prý býti u každého člověka stejně oceněny. Výtka ta není odůvodněnou. Dle § 1325 obč. zák. má poškozený nárok na bolestné, přiměřené vyšetřeným okolnostem. Odškodnění za vytrpěné bolesti možno jen tehdy označiti za přiměřené, přihlíženo-li mimo intensitu a trvání bolestí tělesných i k osobním poměrům poškozeného. Neboť energie vůle, snášeti bolesti, tudíž i citlivost, není u všech lidí stejná, úraz nepůsobí u každého stejné účinky, nýbrž účinky ty závisejí z velké části na poměrech, v nichž poškozený žije a bolestným má se právě umožniti, aby si poškozený zjednal pocit uspokojení a tím vyrovnal vytrpěné bolesti. Nakládání stejné bez ohledu na osobní poměry poškozeného bylo by nespravedlivým a nevyhovovalo by účelu bolestného. Odvolání tvrdí dále, že nervosa, u žalobce zjištěná, jest samozřejmým následkem zaměstnání žalobcova jako člověka duševně pracujícího. Avšak žalovaná nejen, že ve sporu netvrdila, tím méně prokázala, že žalobce před úrazem byl nervosním, nýbrž opak toho, že žalobce před úrazem byl úplně zdráv, jest prokázán výpovědí znaleckého svědka MUDra K-a, jehož výpověď odvolání poukazem na lékařskou literaturu marně snaží se otřásti, jakož i posudkem znalců a soud prvé stolice to také v rozsudku mezitímním zjistil. Poukazuje-li odvolání k tomu, že devalvace peněz v době vynesení rozsudku nemůže býti směrodatnou, nýbrž jen v době utrpěného úrazu, poněvadž by prý i soud vyšší při pokračování devalvace musil vyšší bolestné přisouditi, vytýká žalobce, že bylo věcí žalované, bolestné zaplatiti hned po utrpěném úraze. Odvolání také přehlíží, že soudy vyšší přezkoumávají rozsudek jen na podkladu soudem prvým v době rozhodnutí zjištěném.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, opírající se jedině o dovolací důvod § 503, čís. 4 c. ř. s., nelze přiznati oprávnění. Výtky, které dovolání činí v tomto směru napadenému rozsudku, jsou v podstatě tytéž, jež žalovaná strana již odvoláním uplatňovala a jež byly již vyvráceny rozhodovacími důvody druhé stolice. Nejvyšší soud poukazuje tedy na tyto důvody, k nimž ještě dodává toto: Není správným názor žalované strany, že bolestné má se vyměřiti podle kupní síly peněz v době úrazu, nikoliv podle kupní síly v době vydání rozsudku, protože bolestné jest náhradou za utrpěné bolesti a znamená jednak pohledávku žalující strany, jednak peněžní dluh druhé strany, vzniknuvší dobou úrazu, a že již z toho důvodu tato pohledávka pokud se týče dluh nemohou býti změněny pozdějšími skutečnostmi, kdežto změna kupní síly peněz jde od doby úrazu na nebezpečí věřitele. Především není případno, že bolestné jako náhrada za utrpěné bolesti jest co do své výše určeno již dobou úrazu. Nárok na bolestné má sice původ v úrazu, avšak pro určení výše jeho jsou směrodatnými následky, jež teprve dle vyšetřených okolností se zjišťují, a teprve na základě tohoto zjištění může bolestné býti rozsudkem určeno. Právě proto, že bolestné dle povahy své a účinku svého poškozenému má umožniti, by si zjednal pocity příjemnosti, které jsou způsobilé vyvážiti utrpěné bolesti a jiné následky úrazu, totiž nepříznivý vliv na zdravotní stav poškozeného a vůbec podlomení duševní i tělesné činnosti jeho, žádá spravedlnost a slušnost, by bylo přihlíženo při vyměření bolestného i na kupní sílu a hodnotu peněz v době vynesení rozsudku. Uplatňuje-li dovolání v tomto ohledu, že by toto stanovisko vedlo k tomu, že by každá stolice musila vzíti ohled na kupní cenu peněz v době, když ta která stolice ve věci rozhodovala a tak na př. druhá stolice musila by přisouditi více než stolice první a třetí více než druhá, stačí poukázati na to, že se ve vyšších stolicích nejedná o samostatné, na rozsudku první stolice nezávislé vyměření bolestného, nýbrž o přezkoumání rozsudku první stolice, vyneseného dle stavu věci v době vynesení rozsudku první stolice. Taktéž jest nemístnou námitka, že žalobce prý sám spor protahoval, pokud se týče opožděné podání žaloby zavinil, a že již proto nemá nároku, by byl při vyměření bolestného vzat zřetel na kupní cenu peněz v době vynesení rozsudku, neboť, nehledě ani k tomu, že tvrzení o protahování věci je nepřípustnou novotou, není ve spisech opory pro tuto domněnku. S hlediska nesprávného právního posouzení věci dovolání konečně ještě vytýká, že obě nižší stolice při vyměření bolestného neprávem berou zřetel i na sociální postavení žalobcovo, ačkoliv toto, stejně jako majetkové poměry poškozeného, vzhledem k rovnosti všech občanů před zákonem musí zůstati mimo úvahu. Než odvolací soud, jak vidno z obsahu rozhodovacích důvodů, nevyslovuje, že žalobci přísluší nárok na větší bolestné pro jeho sociální postavení, nýbrž vychází ze stanoviska, že pro vyměření bolestného jsou směrodatnými nejen síla a trvání bolestí tělesných, nýbrž i osobní poměry poškozeného, na něž nepříjemné a škodlivé následky úrazu působí. Tento nárok pak odpovídá zákonu, jelikož bolestné dle svého účelu má býti vyměřeno dle vyšetřených okolností a jen souhrn těchto všech uvedených následků umožňuje posouzení, které příjemnosti a s jakým nákladem mohou u jednotlivých osob přijíti v úvahu.