Čís. 15196.
Nárok na splnění smlouvy o postup knihovní přednosti proti úpadci jest pohledávkou patřící do podstaty.
(Rozh. ze dne 13. května 1936, Rv I 2618/35.)
Trhovou smlouvou ze dne 23. března 1931 koupili žalobci od tří veřejných společníků firmy Emerich D. pozemky č. kat. a trhovou smlouvou z téhož dne oď firmy Emerich D. několik pozemků. Smlouvou ze dne 16. března 1931 byly žalobcům na pozemcích těch zřízeny různé služebnosti s tím, že mají míti knihovní přednost před knihovními pohledávkami hypotekárních věřitelů ve smlouvě blíže uvedených. Na jmění firmy Emerich D. i její společníků byl uvalen dne 29. července 1933 případně 30. září 1933 konkurs. Po uvalení konkursu zjistili žalobci, že ujednaná knihovní přednost služebností nebyla provedena. Domáhají se proto žalobou proti správci konkursní podstaty výroku, že jest povinen trpěti, by pro uvedené služebnosti bylo v příslušných knihovních vložkách vloženo právo přednosti před knihovními pohledávkami v žalobě blíže uvedenými. Nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
S právního hlediska posoudil odvolací soud věc správně, když vyslovil, že nejde o nárok na oddělené uspokojení podle § 7, odst. 2 konk. ř. č. 64/31 Sb. z. a n., nýbrž o nárok obligační. Ani obdobně (§ 7 obč. zák.) nelze onoho ustanovení použiti již proto, že jest to ustanovení výjimečné, odchylné od pravidelného způsobu uplatňování pohledávek konkursních věřitelů, jež jest podle § 104 konk. ř. přihlásiti v konkursu. Že nárok na splnění smlouvy o postoupení přednosti jest konkursní pohledávkou, plyne i z této úvahy: Byla-li kupní smlouva ze dne 23. března 1931, smlouva o zřízení služebnosti ze dne 16. března 1931 a žalobci tvrzená smlouva o postoupení přednosti služebnostem před knihovními pohledávkami jednotnou smlouvou, pak by šlo o dvoustrannou smlouvu o vzájemném plnění, a přichází v úvahu § 23 konk. ř. Podle tohoto ustanovení by byl správce konkursní podstaty povinen splniti domnělý závazek k postoupení přednosti jen za předpokladu, že do smlouvy vstoupil a že smlouva v době prohlášení konkursu nebyla ještě splněna ani úpadci, ani druhou stranou, nebo nebyla splněna úplně. Splnila-li však smlouvu řádně a úplně třebas jen jedna strana, nemá místa předpis § 23 konk. ř. (srovnej: rozhodnutí č. 5894 Sb. n. s.). Že správce podstaty vstoupil do smlouvy, nebylo žalobci zavčas tvrzeno, a že žalobci nesplnili kupní smlouvu (nezaplatili kupní cenu), nebylo vůbec tvrzeno. Nelze proto použiti ani § 23 konk. ř. V pamětním spise bývalého konk. ř. č. 337/14 ř. z. k § 21, shodnému s § 23 nyní platného konkursního řádu, se praví, že ustanovení § 22, písmeno b) konk. ř. č. 1/69 ř. z. nebylo převzato, poněvadž ustanovení to jest samozřejmé. V § 22 b) bylo ustanoveno, že nárok ze smlouvy o vzájemném plnění, kterou druhá strana (ne úpadce) úplně splnila, jest uplatniti podle předpisů konk. řádu, tedy jako pohledávku konkursní podle §§ 42 až 48 onoho konkursního řádu, nespočíval-li nárok v peněžním plnění a nebyl-li také nárokem na vyloučení (§ 26 »Rückforderungsanspruch«), a že lze jej uplatniti jen jako nárok na odškodnění. Měli by proto žalobci podle vlastního skutkového přednesu pouze konkursní pohledávku přeměněnou podle § 15 konk. ř. č. 64/31 Sb. z. a n. v pohledávku peněžitou. Kdyby smlouva o postoupení přednosti byla samostatnou smlouvou, šlo by o jednostrannou smlouvu, podle níž byli jen úpadci povinni plniti, a v tom případě § 23 konk. ř. nepřichází vůbec v úvahu, nýbrž pouze §§ 104 a 15 konk. ř., takže by šlo zase jen o konkursní pohledávku, která se přeměňuje v pohledávku peněžní. Není proto ani zapotřebí zabývatí se výkladem § 14 konk. ř.