NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5251.

Učitelstvo. — Státní zaměstnanci: * Předpisy dekretu dvorské komory z 5. prosince 1826, sb. pol. zák. sv. 54 č. 97 o tom, že cestovní partikuláře nutno pod ztrátou nároku předkládati do 14 dnů, neplatí pro vyúčtování stěhovacích výloh státních úředníků a učitelů národních škol.
(Nález ze dne 30. prosince 1925 č. 11477).
Věc: Emil K. ve F. (adiv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran stěhovacích nákladů.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: St-l byl výnosem zšr-y slezské z 15. června 1923 z B. přikázán na dobu potřeby službou chlapecké obecné škole ve F. a nastoupil tuto službu dne 1. září 1923. Jeho žádost za náhradu nákladů stěhování z B. do F. došlou k zšr-ě dne 26. září 1923, zamítl tento úřad výnosem z 10. října 1923 z důvodu, že žadatel jest definitivním učitelem ad personam a podle § 19 zem. zák. z r. 1914 nemá nároku na náhradu stěhovacích výloh. St-lův proti tomu podaný rekurs byl nař. rozhodnutím zamítnut jakožto neodůvodněný, jelikož jeho žádost za náhradu zmíněných výloh nebyla podána v předepsané 14denní lhůtě po přestěhování a v důsledku toho pozbyl st-l nároku na žádanou náhradu.
Stížnost k nss-u podaná vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost v podstatě z dvou důvodů a to: 1) proto, poněvadž po názoru stížnosti předpis dekretu dvorské komory z 5. prosince 1826 o předkládání cestovních partikulářů do 14 dnů neplatí pro náhradu stěhovacích výloh a 2) proto, poněvadž předpis takový, i kdyby platil stran stěhovacích výloh státních úředníků, neplatil by pro učitele národních škol.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Žal. úřad zamítl rekurs st-lův, opouštěje odůvodnění uvedené zšr-ou jedině z důvodu, že žádost za náhradu stěhovacích výloh byla podána po předepsané 14denní lhůtě. Žal. úřad v tomto svém výroku nedovolává se sice žádného konkrétního předpisu právního, poněvadž však v zákonodárství školském není výslovného ustanovení, které by uvedenou lhůtu stanovilo zvláště pro učitelstvo a poněvadž podle § 10 odst. 2 paritního zákona č. 274 ex 1919 nárok st-lův »na náhradu stěhovacích výloh se řídí předpisy vydanými o tom pro státní úředníky«, jest zřejmo, že žal. úřad má tu na mysli některý předpis platný pro státní úředníky. Tak chápe také stížnost nař. rozhodnutí. Nss musil tudíž nejprve zkoumati, zda existuje pro státní úředníky platný předpis, který by úředníkům ukládal, aby nárok na náhradu stěhovacích výloh uplatňovali do 14 dnů pod sankcí ztráty nároku toho. Nss musil se tedy především zabývati předpisy, jež upravují nárok státních úředníků na náhradu výloh přestěhování z důvodu přeložení.
Zákonný stav v této věci jest tento:
I. Preklusivní lhůta určité délky pro požadování nákladů za úřední cesty státních úředníků byla sukcesivně zaváděna těmito předpisy:
Dekret dvorní komory z 18. ledna 1807 č. 7310 Kropatschkovy sbírky zákonů 25. svazek ex 1807 (cestovní a dietní normál pro státní úředníky), obsahuje ustanovení o stravních výdejích a cestovních útratách, jakož i direktivy o úředních cestách. Tento dekret pojednává výslovně o komisionelních cestách a stanoví, že úředníci konající komisi mohou obdržeti přiměřené zálohy z kamerální pokladny, jsou však potom povinni nejdéle do 6 měsíců po skončení komise dodati své účty čili tak zvané cestovní partikuláry i že sluší trvati na rychlém vrácení zbytku zálohy případně vybývajícího; doporučuje se, aby při komisionelních cestách byl veden o výkonech za každý den deník (journal) a aby deník ten byl účtu cestovních nákladů přiložen.
Dekretem dvorní komory z 11. září 1807 č. 7663 uveřejněným v témže svazku zmíněné sbírky byla 6měsíční lhůta uvedená v »generálním nařízení z 18. ledna 1807 prohlášena za premptorní, takže po jejím uplynutí nesmí býti cestovní partikulář přijat, resp. třeba částku zálohou při- jatou vrátiti.
Nařízením z 8. února 1808 č. 1406 (§ 32) byla uvedená 6měsíční lhůta pro předložení cestovních partikulárů ve příčině pokladních úředníků zkrácena na 14 dní (Fuchs: Diety a cestovní náklady str. 93).
Dekret dvorní komory z 21. května 1812 č. 71 sb. zák. a nař. politických, sv. 38 obsahující »sbírku existujících předpisů ve příčině náhrady cestovních a stravních útrat pro úředníky konající komise« normuje v článku XXXII, že úředníkům vydávajícím se na komisi (den auf Commission reisenden Beamten) mohou býti vypláceny zálohy; avšak sluší nejdéle 6 měsíců po skončené komisi předložiti účty nebo tak zv. cestovní partikuláry atd., jako svrchu. Ustanovený termín 6 měsíců — pro pokladní úředníky 14 dnů — má tím způsobem platnost peremptorní atd., jako svrchu.
Dvorský dekret z 12. listopadu 1821 č. 165 sb. pol. z. a n. sv. 49, rozšiřuje platnost hořejších předpisů stran cestovních partikulárů na cestovní a stravní útraty úředníků konavších komisi také na takové úředníky, kteří vydali se na cestu bez zálohy.
Po té dekret dvorní komory z 5. prosince 1826 sb. pol. z. a n. svazek 54 č. 97 str. 139, propadnou lhůtu stanovenou v délce 14 dnů pro úředníky pokladniční, zavádí jednotně pro veškeré politické, justiční, kamerální a finanční úředníky. Lhůta týká se partikulárů za cesty na komise. Od vydání tohoto dekretu tedy každý cestovní partikulář, ať byla poskytnuta záloha na komisi čili nic, budiž předložen nejdéle do 14 dnů od skončení komisionelního jednání, jinak nastává ztráta nároku na nabyté poplatky a cestovní náklady (dvorským dekretem ze 4. ledna 1827 sb. zák. soud. č. 2247 tento právní stav zrekapitulován a dán na vědomost veškerým soudům apelačním).
Podle tohoto zákonného stavu nastává ztráta zmeškáním 14denní lhůty určené na předložení cestovního partikuláře jen ve příčině útrat komisionelního jednání úředníkova, kteréžto útraty také jedině jest likvidovati cestovním partikulářem. Že cestovním partikulářem likvidují se právě jen útraty komisionelních jednání, plyne ostatně se svrchu uvedeného článku XXXII dekretu z 21. května 1812 č. 71 sb. z. a n. pol., dvor. dekretu z 19. února 1830 č. 5092 a z 5. června. 1842 č. 23258 (Blonski: »Der oesterreichische Civilstaatsdienst« st. 168), podle nichž cestovní partikuláře musí vyznačovati vzdálenost, úřední příkaz ku komisi, použitý čas pro vykonání úředního jednání, případně přijatou zálohu a potvrzení správnosti těchto údajů přednostou úřadu.
II. Jinaký jest právní stav ve příčině nákladů spojených s přestěhováním úředníka z dosavadního místa služebního do nového místa služebního. Takovéto přeložení již samotnou svou podstatou jest zcela odlišným úkonem od provádění úředních jednání komisí, k níž bylo v daném případě potřebí konati cestu. Již podle slovního výkladu jest komise úkonem, jejž úřad svěřil úředníku k provedení a úředník ten jest pak v jisté relaci komisařem úřadu. Cestu koná k takovému komisionelnímu úkonu úředník jen tehdy, je-li třeba úkon ten prováděti mimo úředníkovo stanoviště služební. Po provedení komisionelního úkonu mimo úředníkovo stanoviště vrací se pak úředník za normálních okolností do svého stanoviště. Musí-li úředník provésti komisi mimo své služební stanoviště, nenásleduje z toho však, že by se tím jeho služební místo překládalo do místa, kde komise se koná. Naproti tomu přestěhováním nastává změna původního služebního místa a nejde o provedení nějakého úředního úkonu, jejž by byl úřad úředníkovi svěřil za tím účelem, aby jej vykonal jako pověřenec úřadu mimo své služební místo.
Nároky úředníků vyplývající z přestěhování jejich do jiného místa služebního, jsou regulovány po stránce právní v prvé řadě dekretem dvorní komory z 13. září 1804 č. 29311 sb. z. a n. pol. sv. 22 str. 135 (stěhovací normál). V této normě přiznávají se úředníku, který se přestěhoval z důvodu přeložení, za určitých podmínek jednak diety za dobu, po kterou trvala cesta do nového služebního místa, dále náklady povozní (dopravní) s ní spojené a za jeho nábytek (patrně jeho přemístění a poškození), odškodnění a to ve formě příspěvku vyměřeného částkou dvou- resp. tříměsíčního služného. Ani v tomto dekretu ani v nějakém pozdějším předpisu (až do dne 3. července 1854) není však normováno, že by slušelo uplatňovati nárok na náhradu platů při přestěhování, sestávajících z uvedených tří složek, t. zv. cestovními partikuláry a v nějaké lhůtě, resp. že by po marném uplynutí této lhůty nastala ztráta samotného nároku. Sluší tedy neklamně usuzovati, že po rozumu právního stavu uvedeného pod II. státní úředník nepozbývá nároku na náhradu útrat stěhovacích, ať běží o diety, cestovné či nábytkové odškodnění, již tím, že nepředložil v určité lhůtě cestovní partikulář na ně. Uchylovati se pak k nějaké obdobě předpisů platících pro způsob účtování za komisionelní jednání, prováděná mimo služební stanoviště, je nepřípustné, neboť norma, že úředník tím, že svůj zákonem opřený platový nárok neuplatní do určitého termínu, tento svůj nárok ztrácí a v důsledku toho skutečné výdeje, s konáním služby spojené, ve prospěch státu ze svého musí dosazovati, jest zřejmě normou zcela speciální, analogické použití vylučující, tím spíše, že v předpisech, regulujících obsah cestovních partikulám, nikde není obsaženo nic o tom, že by se v nich měly uváděti po případě okolnosti směrodatné i pro výši nábytkového odškodnění, jež jest jistě velice podstatnou součástí stěhovacích nákladů. Ostatně nějaká analogie stran nábytkového odškodného by již z toho důvodu byla nemožná, že normy uvedené svrchu pod I. vztahují se vůbec jen na diety a cestovné, o nábytkovém odškodnění se ani slovem nezmiňujíce. Za toho stavu však, poněvadž stěhovací náklady co do veškerých tří složek (diet, cestovného, nábytkového odškodnění) po rozumu dekretu z 13. září 1804 tvoří celek, nelze nahlédnouti, že by měly nebo mohly býti likvidovány po případě na dvakráte.
III. Jakási změna právního stavu vytčeného pod I. resp. pod II. nastala teprve vydáním nařízení min. vnitra, sprav. a fin. z 3. července 1854 č. 169 ř. z. (které v § 1 výslovně rozeznává mezi přestěhováními a mezi komisemi resp. cestami služebními) a to potud, že i »při přestěhováních« cestovní náklady a diety (nikoli tedy nábytkové odškodnění) (§ 1) dlužno nadále účtovati tak, jak nařízení uvádí v §§ech 10 a 11, totiž ve příčině úředníků kolegiálních soudů partikuláry, ve příčině ostatních úředníků, jichž se nařízení týče, cestovními denníky a jen tehdy zvláštními partikuláry, jde-li o diety podle tříd a plné cestovní poplatky; ve příčině partikulárů posléze zmíněného druhu se stanoví, že mají býti předloženy ve 14 dnech po skončené úřední cestě, aniž však min. nařízení samo vyslovuje, že by šlo o lhůtu peremptorní, ani neubírá tohoto charakteru oněm lhůtám, které podle dosavadního právního stavu peremptorními byly. Z toho se podává, že i po vydání min. nařízení č. 169/1854, stejně jako za stavu podle II.; pro žádnou ze tří složek stěhovacích nákladů (cestné, diety, nábytkové odškodné) není stanovena nějaká předkládací lhůta s účinkem peremptorním.
Toto právní nazírání má oporu též v tom, že již od dávných dob rozeznávány byly přesně dvě skupiny vedlejších platů úřednických, a to prvá zahrnující diety a cestovní náklady při úkonech, jichž provedením mimo své služební stanoviště byl úředník pověřen od úřadu, druhá zahrnující náhradu nákladů stěhovacích resp. že jen při prvé z těchto skupin bylo předepsáno uplatňování nároku předkládáním cestovních partikulárů. Tak zejména různé dvorské dekrety ze století XVIII, excerpované v díle Kropatschkově o státní ústavě Rakouska (první svazek, druhé oddělení 4. hlava 7. oddíl), pojednávají zcela samostatně o dietách i cestovném — pag. 571 et seq. (dvorské dekrety ze 16. listopadu 1772, 10. května 1784, 27. února 1786, 23. března 1784, 18. listopadu 1784, 16. června 1786, 6. července 1754, 10. dubna 1787, 24. března 1781, 4. září 1786, 9. května 1781) — za úřední úkony prováděné mimo úřední stanoviště; jedině pro tato jednání předpisuje se likvidace cestovními partikuláry (dvorské dekrety z 22. ledna 1784, 17. března 1787, 14. dubna 1787, — pag. 578 et seq.) a zejména se normuje, že cestovní partikulář musí obsahovati i úřední potvrzení o tom, kdy úředník poslaný na vyšetřování odjel a kdy se vrátil; naproti tomu pojednává se též zcela samostatně o nákladech stěhovacích, ve příčině nichž není nařizována likvidace předkládáním cestovních partikulárů (dvorský dekret z 11. března 1784 — pag. 583).
Avšak i normy, jež následovaly po vydání svrchu uvedeného ministerského nařízení 169/1854, rozeznávají mezi služebními (komisionelními) a přesídlovacími cestami státních úředníků. Tak zejména nařízení min. fin. ve shodě s veškerými úřady ústředními z 28. dubna 1896 č. 166 ř. z. pojednává o náhradě za dopravu zavazadel při cestách obojího druhu, kdežto podobné nařízení ze 17. března 1897 č. 78 ř. z. pojednává o započtení povozného jedině při cestách komisionelních (které dějí se několika úředníky společně). Konečně i výnos min. vnitra č. j. 907 ex 1914 při výkladu § 58 služ. pragmatiky státních úředníků z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. rozeznává výslovně mezi náhradou nákladů cestovních a mezi nábytkovým odškodným.
Posléze nelze přehlédnouti ani to, že poskytování záloh, kterýžto postup — jak svrchu pod I. vylíčeno — byl vlastním podnětem pro stanovení lhůty na předložení partikulárů za účelem neprodleného zúčtování a vrácení případného zbytku zálohy, bylo stran stěhovacích útrat od příslušného postupu při cestách na komisionelní úkony (čl. XXXII dekretu dvorní komory z 21. května 1812 zmíněného svrchu pod I.) zavedeno zcela odděleně dekrety dvorní komory z 3. dubna 1817 (Cyril Fuchs »Zusammenstellung der auf die Diáten und Reisekosten Bezug nehmenden Vorschriften« str. 91). a z 11. listopadu 1814 (Justin Blonski »Der oesterreichische Civilstaaatsdienst«) i rozšířeno později výnosy min. fin. z 28. května 1851 č. 10934 a z 31. října 1857 č. 43422/2324 (věstník č. 50), avšak zůstalo vždy výjimečné, kdežto možnost poskytování záloh na komisionelní jednání od počátku této instituce není ničím omezena.
IV. Na právním stavu vytčeném pod III. po vzniku a za trvání čsl. republiky by byla mohla v neprospěch likvidantů provésti změnu jen nějaká zákonnou platnost mající norma, k jejímuž vydání však nedošlo. V opak možno mimochodem pro přítomný případ ještě poznamenati, že zšr slezská vydala k provedení zákona paritního nařízení z 30. dubna 1920 na základě zmocnění min. škol. ze 13. prosince 1919, kteréžto nařízení bylo uveřejněno ve slez. zák. zem. pod č. 57. Třebas takové nařízení by nemohlo měniti stav zákona, možno přece poukázati k tomu, že toto nařízení podávající k § 10 paritního zákona dosti podrobný výklad spojený s citací platících předpisů pro státní úředníky, zejména též v příčině stěhovacích výloh, o platnosti nějaké peremtorní lhůty uplatňovací vůbec se ani nezmiňuje.
Z těchto úvah vysvítá, že není platného předpisu, který by nárok státního úředníka na náhradu stěhovacích výloh při přeložení na jiné služební místo vázal na nutnost, aby úředník pod ztrátou nároku toho uplatňoval jej do 14 dnů od přestěhování a že zejména předpis dvorské komory z 5. prosince 1826 sb. pol. zák. sv. 54 č. 97 o tom, že cestovní partikuláře nutno pod ztrátou nároku předkládati do 14 dnů, neplatí pro vyúčtování stěhovacích nákladů státních úředníků. Nemůže proto předpis takový platiti ani cestou § 10 zákona paritního pro učitelstvo.
Poněvadž pak nař. rozhodnutí vychází z názoru opačného, slušelo je zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba zabývati se další shora uvedenou námitkou stížnosti, že by podobný předpis, — kdyby i platil pro státní úředníky — nemohl prý platiti pro učitelstvo.

Citace:

Č. 5251. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 754-759.