— 318 —
Exekuce žabařením a zpeněžením pomníku na hrobě jest nepřípustná.
Nezletilý sladovnický pomocník A. objednal si od B. oblek za 81 K, který mu byl na úvěr dodán; dlužník zemřel a když se B. o smrti jeho dověděl, přihlásil svoji pohledávku k jeho pozůstalosti a žádal z ní zaplacení. Z pozůstalosti však zaplacení neobdržel, protože byla pozůstalost po A. pasivní.
Stav jmění a dluhů této pozůstalosti byl tento: hotovost zemřelého, uložená v sirotčí pokladně, obnášela v den úmrtí 801 K 05 h; jiného jmění nebylo.
Útraty pohřbu a útraty za náhrobek 865 K, takže pozůstalost byla obnosem 63 K 95 h předlužena. Veškeré jmění pozůstalostní bylo přenecháno poručníku C. na zaplacení pozůstalostních dluhů.
Při tom bylo věřiteli B. sděleno, že pohledávka jeho nebyla stranami uznána a že se proto poukazuje na pořad práva.
Proto podal B. upomínací žalobu na pozůstalost a dosáhl rozsudku c. k. okr. soudu v P., jímž byla pozůstalost nezl. A. odsouzena zaplatiti mu do 14 dní obnos 81 K 60 h a útraty sporu.
Rozsudek nabyl pravomoci teprve po pravomoci příkazního usnesení pozůstalostního. B. vymohl si povolení mobilární exekuce, zejména zabavením zmíněné hotovosti, jakož i pomníku zemřelému A. na útraty pozůstalosti postaveného.
Avšak pozdějším usnesením oznámeno jemu, že zabavení nebylo provedeno pro nedostatek zabavitelných věcí a výslovně uvedeno, že pomník A. na hřbitově postavený nebyl zabaven proto, že tvoří součástku s pozemkem hřbitovním a jest nezabavitelný a odvoláno se na § 250. ex. ř. — 319 —
Rekursu B-ově bylo vyhověno a exekučnímu soudu v P. uloženo, aby výkon exekuce na pomník nařídil a pak dále dle zákona jednal.
Důvody:
První soudce nenařídil výkon exekuce na pomník na hřbitově postavený, poukazuje při tom na ustanovení § 250. ex. ř a dlužno tudíž především všimnouti si blíže tohoto ustanovení zákona.
Citovaný § 250. ex. ř. stanoví, že exekuce nemůže býti vedena na předměty, kterých se užívá k vykonávání bohoslužby zákonem uznané církve nebo náboženské společnosti, jakož i na částky sv. kříže a ostatky svátých.
O věcech posléz uvedených nemůže zde býti řeči, a dlužno proto ještě uvážiti, zda možno pomník zařaditi pod věci uvedené v zákoně na místě prvém.
Dle náhledu soudu rekursního tak učiniti nelze, jelikož pomník, který není součástí hrobu, neslouží k vykonávání nějaké bohoslužby zákonně uznané církve nebo náboženské společnosti.
Po projevení tohoto náhledu sluší ještě uvážiti, zda snad z jiného důvodu mohl by býti pomník z exekuce vyloučen.
V úvahu mohla by zde přijíti ustanovení § 251. č. 12. a § 252. ex. ř.
Však o vyloučení z exekuce z důvodu § 251. č. 12. zde řeči býti nemůže proto, jelikož pomník není nějakým čestným znakem, jaký zákon na mysli má.
Zbývá tedy ještě druhý příipad, zda totiž není pomník příslušenstvím hřbitova a následkem toho, že na hřbitov jako res extra commercium exekuci věsti nelze (§ 448. obč. z.), z exekuce vyloučen.
K otázce této dlužno odpověděti záporně. Neboť dle § 294. až 297. obč. z. jest příslušenstvím ta věc vedlejší, která s věcí hlavní jest spojena za tím účelem, aby této trvale sloužila. Které věci příslušenstvím jsou, to určeno je jednak zákonem samým, jednak ale může to určití též vlastník vedlejší věci sám, ovšem že vůle jeho sama o sobě není ještě rozhodnou, jelikož povahu příslušenství může nějaké věci vedlejší propůjčiti toliko ten, kdo jest oprávněn s věcí hlavní nakládati.
Věcí hlavní jest v daném případě hrob, s kterým ale nějak nakládati pozůstalosti po Václavu D. nepřísluší a nemůže tudíž o pertinenci na vůli stran založené býti řeči.
Avšak ani dle zákona sarného není pomník příslušenstvím hrobu, jelikož ačkoli je do země zasazen, přece neslouží trvalému užívání hrobu, nýbrž jen dočasnému užívání, totiž nejen pokud ta která mrtvola v hrobě se nalézá, nýbrž na mnohých místech pokud — 320 —
též je zaplacen příslušný poplatek za postavení pomníku správě hřbitova.
Jelikož tedy nelze pomník zařaditi ani mezi předměty z exekuce vyňaté, ani mezi předměty, na něž samostatné exekuce mobilární věsti nelze (§ 250.—256. ex. ř.), bylo o rekursu rozhodnuto, jak shora uvedeno.
Revisnímu rekursu »opatrovníka« pozůstalosti nejvyšší soud vyhověl, usnesení soudu rekursního zrušil a obnovil usnesení soudu prvé stolice.
Důvody: Pomník na hrobě zřízený jest podstatnou součástí hrobu, neboť byl s ním uveden ve spojení k tomu účelu, aby označoval osobu v hrobě pohřbenou a jakožto obdoba hrobu projevoval náboženské cítění, jakož i pietu pozůstalých, pokud hrob jako takový bude trvati.
Jakožto integrující součást hrobu jest tedy pomník tak jako hrob sám vyňat z právního obchodu.
Ustanovení (§§ 250. a 251. ex. ř. nevylučují použití zásady právní, plynoucí z § 448. obč. z., že věci, na něž obchod právní se nevztahuje, nemohou býti ani předmětem práva zástavního (čl. VI. úvoz. z. k ex. ř.). Jelikož zabavení pomníku na hrobě stojícího jest dále též způsobilo zraniti pocity náboženské, nutno zabavení to uznati i za příčící se dobrým mravům, pročež mu vzhledem k zásadě vyslovené v § 81. č. 2. ex. ř, také pro řízení exekuční odepříti nutno pomoc soudcovu.
(Rozh. z 13./1. 1914, č. j. R III 1272/13)
Proti důvodům nejvyššího soudu lze namítnouti: jsou pomníky i beze jmen zemřelých na nich napsaných, v kterémž případě neoznačují osobu pohřbenou nijak; pomníky dávají i cizí lidé, nejen pozůstalí, a v našem případě se pořídil pomník ze jmění pozůstalostního.
Pomník není integrující součástí hrobu, vždyť většina hrobů je bez pomníku a žádnému lepšímu užívání hrobu vůbec neslouží.
Argumentace nejv. sondu jest logickým skokem a ignorováním subsidierních ustanovení obě. zákona pro výklad nejasné vůle stran.
Hlavním a jediným důvodem jest zde obava, že akt zabavení pomníku by mohl zraniti pocity náboženské. Ale konsekvence?
Předpokládejme, že by zůstalo pozůstalostního jmění 30000 K. dluhů 60000 K a opatrovník pozůstalosti by beze všeho dal zhotoviti pomník na hrob zemřelého, a sice nějaké umělecké dílo. Tento pomník by byl dle této praxe nejvyššího soudu nezabavitelným proto, že by zabavení jeho mohlo zraniti náboženské city, ale že věřitelé, kteří za živa zemřelému poskytovali úvěr, a může mezi těmi věřiteli býti na př. i nemanželské dítě, nedostanou vůbec nic za své čekání — 321 —
a že někteří z nich budou třeba ožebračeni, to neodporuje dobrým mravům, to není contra bonos mores?
Dr. Jos. Jirmus.