NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4332.

O (beztrestném) furtum usus lze mluviti jen, jde-li o normální, obvyklé potřebě vyhovující a jen krátkou dobu trvající užívání odňaté cizí věci, při němž se věc podstatně neznehodnocuje, nikoliv však, odejme-li kdo cizí věc bez svolení vlastníka, užívá-li jí po dlouhou dobu a takovým způsobem, že se tím věc značně znehodnocuje, těžce poškozuje, ba ničí; tu nejde o užívání (usus), nýbrž o zneužívání (abusus), a jest podřaditi jednání odcizitelovo pod skutkovou povahu krádeže podle § 171 tr. zák.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1931, Zm I 887/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 14. října 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 II c), 176 II b), 179 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost nenapadá zjištění nalézacího soudu, že se obžalovaný zmocnil bez vědomí a svolení Dr. C-a dne 3. června 1930 osobního auta, že ho používal až do dne 24. června 1930, ujel v té době na něm kolem 4000 km, což by majitel auta nebyl nikdy dovolil, a na konec je nechal státi na silnici značně poškozené, takže muselo býti dáno do opravy. Pokud jde o subjektivní stránku jednání obžalovaného, zjistil nalézací soud veškeré skutečnosti, jimiž byl čin stěžovatelův provázen a dospěl z těchto skutečností k závěru, že stěžovatel odňal auto svému zaměstnavateli v úmyslu zlodějském, to jest, by je odejmul vlastníkovi pro vždy, a ohledně auta si osvojil výkon souhrnu oprávnění, které jen vlastník na základě svého práva vlastnického k němu vykonávati jest oprávněn a skutečně vykonává. Nalézací soud opírá svůj úsudek o zlodějském úmyslu obžalovaného zejména o to, že se stěžovatel nevrátil s autem k Dr. C-ovii a neoznámil mu, že auto jest v jeho držení, hned 23. srpna 1930, kdy, jak věděl, se Dr. C. vrátil z dovolené, nýbrž dále auta k nedovoleným jízdám používal, je v noci na silnici bez dozoru zanechal, když mu benzin došel, a teprve tehdy Dr. C-ovi sdělil, kde auto jest, když auto bylo již policií zabaveno a on již s ním nakládati nemohl. Těmto skutkovým zjištěním a nalézacím soudem z nich učiněnému skutkovému úsudku o zlodějském úmyslu stěžovatelově nevytýká zmateční stížnost žádnou z vad § 281 tr. ř. Pokud tedy zmateční stížnost dovozuje zmatek čís. 9 a) § 281 tr. ř. tvrzením, že nalézací soud shledal ve zjištěném jednání stěžovatelově skutkovou povahu krádeže i po stránce subjektivní, ač ze skutkových okolností plyne, že stěžovatel odňal Dr. C-ovi bez jeho svolení auto s příslušenstvím v úmyslu, by jen nějaký čas s ním jezdil a pak je zase vlastníku vrátil, tedy nikoliv, by si je přivlastnil, že tudíž jde o beztrestné furtum usus, nevychází ze skutkového podkladu rozsudkem daného a nelze ji shledati po zákonu provedenou. Budiž proto jen podotčeno, že o furtum usus, jež se považuje ovšem za beztrestné (viz čís. 3139 sb. n. s.) lze mluviti jen, jde-li o normální, obvyklé potřebě vyhovující a jen krátkou dobu trvající užívání odňaté cizí věci, při němž se věc podstatně neznehodnocuje, nikoliv však, odejme-li kdo cizí věc bez svolení vlastníka, užívá-li jí bez svolení jejího majitele po dobu dlouhou a takovým způsobem, že se tím věc značně znehodnocuje, těžce poškozuje, ba ničí; tu nejde o užívání (usus), nýbrž o zneužívání (abusus), a tu jest podřaditi jednání odcizitelovo pod skutkovou povahu krádeže podle § 171 tr. zák.

Citace:

Čís. 4332. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 578-580.