Č. 709.

Zabírání bytů: Propůjčení bytu služebního domovníkovi nepodléhá schválení obce ve smyslu zákona o zabírání bytů.
(Nález ze dne 14. února 1921 č. 1739.)
Věc: Anděla T. v Nuslích proti nájemnímu úřadu v Nuslích stran neschválení nájemní smlouvy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody:
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané takto: Jak ze spisů vysvítá, předložen byl dne 11. listopadu 1920 městskému úřadu přípis stěžovatelem, řízený na Josefa J., kterým mu tato potvrzuje, že přijala jej za domovníka ve svém domě, svěřuje mu veškeré práce domovnické a v odměnu za práce ty propůjčuje mu k užívání byt č. 3. o jednom pokoji a kuchyni od 15. listopadu 1920, toho času ještě domovníkem užívaný.
Ze spisů nevyplývá, za jakým účelem byl městskému úřadu předložen tento přípis, který dojista právem nemůže býti považován za nájemní smlouvu, poněvadž postrádá náležitostí nájemní smlouvy, jakých vyžadují předpisy občanského zákona. Leč dle stavu věcí domnívala se asi stěžovatelka — ovšem omylem — že musí obci oznámiti i změnu v osobě domovníka svého domu a spojenou s tím záměnu osob byt domovnický obývajících.
Úřad první stolice a vzhledem k údajům v odporu stěžovatelčině obsaženým tím méně žalovaný úřad mohl však po zákonu oznámení toto pokládati za oznámení o pronájmu bytu, jaké má na mysli § 2 cit. zák. o zabírání bytů, poněvadž ze zmíněného přípisu nade vši pochybnost jest patrno, že tu nejde o pronájem bytu ..., nýbrž o disposici majitele domu s bytem domovnickým, kterou zákon o zabírání bytů ani neobmezuje ani neupravuje.
Právě tak jako vlastník domu, jenž do bytu ve vlastním domě se nastěhovati hodlá, není povinen učiniti o tom předem oznámení obci dle § 2 cit. zák., není ani majitel domu povinen oznamovati obci, že byt domovnický bude obsazen novým domovníkem a to proto, že nejde o smlouvu nájemní, nýbrž o propůjčení bytu domovníku ve smyslu zákona o domovnících ze dne 30. ledna 1920 č. 82 sb. z. a n., tedy o byt služební.
Nejde-li však o smlouvu a o byt nájemní, měl úřad první stolice buď zmíněný přípis stěžovatelce prostě vrátiti, nebo jí sděliti, že béře oznámení o změně v osobě domovníka v jejím domě na vědomí, nebyl však oprávněn prohlásiti, že »nájemní smlouvu« ohledně bytu, o nějž jde, »neschvaluje« ...
Uznal-li pak žalovaný úřad toto rozhodnutí za správné a ve shodě se zákonem a potvrdil zabrání bytu důsledkem neschválení nájemní smlouvy, jednal sám proti zákonu a bylo proto rozhodnutí jeho zrušiti dle § 7 zák. o správním soudě, aniž bylo zapotřebí zabývati se ostatními námitkami stížnosti.

Citace:

Č. 709. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 209-210.