Čís. 17456.

Lze se domáhati obnovy z důvodu podle § 530 č. 7 c. ř. s., dozvěděla-li se strana teprve po vydání rozsudku o jménu a adrese svědka, o jehož existenci sice věděla již za sporu, jehož však nemohla vypátrati, ježto šlo o osobu neznámou a jednání sporných stran jen náhodou přítomnou. Nesejde na tom, že se strana o svědkovi v původním sporu nezmínila a nenabídla důkaz jeho výpovědí, když by ani ve lhůtě, případně jí soudem udělené (§ 279 c. ř. s.), po něm nemohla pátrati, nýbrž mohla počítati jen s tím, že by ho mohla náhodou nalézti.
(Rozh. ze dne 8. listopadu 1939, R I 604/39.)
Rozsudkem prvního soudu ze dne 24. listopadu 1938 byla pravoplatně zamítnuta žaloba Marie S. proti Růženě O. na zaplacení 1300 K, ježto žalobkyně neprokázala, že jí žalovaná dluhuje zažalovanou částku. Ve sporu o obnovu přednesla žalobkyně Marie S., že při hovoru dne 18. února 1936 mezi ní a žalovanou byl přítomen náhodný zákazník žalované, uhlířský dělník, jehož však neznala ani co do jména, ani co do bydliště, který může potvrditi, že tehdy žalovaná strana dluhovala žalobkyni kromě částky 1300 K ze zápůjčky ještě 560 K za zboží, a že žalovaná tehdy zaplatila žalobkyni 560 K za zboží, kdežto ohledně zbytku zápůjčky žádala žalobkyni, aby jí poshověla. Na to příjem částky 560 K za zboží žalobkyně také potvrdila do knížky se zelenými deskami dole pod textem. Poněvadž tato výpověď uhlířského dělníka, jehož jméno a adresu zjistila žalobkyně teprve dne 9. ledna 1939 při náhodném setkání, mohla by míti ve spojení s ostatní výpovědí rozhodující vliv na rozhodnoutí sporu dřívějšího ve směru příznivém pro žalobkyni a poněvadž v dřívějším sporu žalobkyně tohoto svědka použíti nemohla, třebas by o něm měla vědomost, právě proto, že neznala jeho jméno a adresu, domáhá se žalující podle § 530 č. 7 c. ř. s. obnovy řízení. První soud zamítl žalobu. Odvolací soud, vyhradiv pravomoc, uložil prvnímu soudu nové jednání z těchto důvodů: Prvý soud zamítl žalobu proto, že v daném případě, měla-li žalující vědomost o svědeckém důkazu, při čemž jméno a adresu svědka doposud neznala, bylo její povinností, aby důkaz tímto svědkem nabídla a žádala o povolení lhůtu ve smyslu § 279 c. ř. s., po případě zároveň i o přerušení řízení ve smyslu § 167 c. ř. s. a, že teprve v případě, že by tento důkaz ve smyslu § 279 odst. 2 c. ř. s. byl z jednání vyloučen, zůstal by jí zachován důvod obnovy, nikoliv ovšem ve smyslu § 530 č. 7, nýbrž ve smyslu § 531 c. ř. s. Ježto žalující strana se tak nezachovala, nemůže se vůbec domáhati obnovy podle § 530 č. 7 c. ř. s. S tímto názorem nelze souhlasiti. Žaloba jest opřena o důvod § 530 č. 7 c. ř. s. Soud prvé stolice spatřuje zavinění žalující strany v tom, že se nezachovala ve smyslu předpisu § 279 c. ř. s., případně § 167 c. ř. s. Co se prvého týče, přehlíží prvý soud, že citované zákonné ustanovení neukládá nijakou povinnost straně, k provedení jejíhož důkazu vadí nějaká překážka, nýbrž, že stanoví pouze pravidlo pro postup soudu v takovém případě. Protože také lhůta, o níž toto ustanovení speciální jedná, nemá povahu lhůty, jež má straně důkaz vedoucí umožniti jeho provedení, nýbrž lhůty, jež má obmeziti jeho provedení časově, sledujíc účel rychlého provedení sporu. Bylo by proto protismyslné nutiti stranu důkaz vedoucí k žádosti o udělení takové lhůty, když její stanovení směřuje proti této straně. Leč i kdyby bylo lze vycházeti z toho, že strana, která má důkaz, jehož provedení vadí překážky určitého trvání, má povinnost důkaz ten nabídnouti a žádati za udělení lhůty k jeho provedení, nebylo by použití § 279 (335) c. ř. s. na místě, neboť předpokladem jeho použití v každém případě je, že strana může nabídnouti určitý důkaz. Důkaz svědecký jest důkaz osobní, z čehož plyne, že lze vésti toliko důkaz svědectvím určité osoby, nikoliv osoby blíže neurčené, tedy zejména osoby, již strana ani podle jména nemůže označiti. Pokud strana osobu, jejímž svědectvím chce vésti důkaz, nepojmenuje, nelze mluviti o tom, že nabídla svědecký důkaz, pročež není možno o takovém bezobsažném návrhu, který ve skutečnosti není nabídnutím důkazu, vydávati nějaká usnesení, ať již průvodní, či jiná. Proto i z tohoto hlediska jest mylný názor prvého soudu, který opírá se zřejmě o rozhodnutí Sb. n. s. č. 351, jehož skutkový základ však byl jiný. Pokud pak prvý soud poukazuje na předpis § 167 c. ř. s., činí tak zcela nepřípadně, neboť předpis ten stanoví pouze, že předchozích ustanovení §§ 163 a ž 166 c. ř. s. jest užíti, když podle jiných předpisů c. ř. s. má nastati přerušení z jiných důvodů, nezakládá však předpis ten sám takového důvodu, a o jiné zákonné ustanovení, jež má citovaný předpis na mysli, nebylo by lze také návrh na přerušení opříti, ježto takového ustanovení není.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Doslov § 530 č. 7 c. ř. s. »nebo nalezne důkazy nebo nabude teprve možnost jich použití« zní zcela všeobecně a nelze uvedený předpis zákona omezovati jen na důkazy listinné. Žalobkyně byla by mohla v původním sporu nabídnouti důkaz jen svědkem přesně označeným, což plyne z § 277 prvý odstavec c. ř. s., podle něhož jest v průvodním usnesení přesně označiti průvodní prostředky. Rozhodnutí, uveřejněné pod č. 351 Sb. n. s., má jiný skutkový poklad. Šloť v něm o svědka, jehož žalobce znal jako dělníka žalovaného. Mohl jej proto lehko vypátrati. V souzené věci však jde o neznámého náhodného zákazníka žalované, takže žalobkyně ani nemohla po něm pátrati a nemohla počítati s tím, že by ho mohla najíti v nějaké lhůtě, kterou by jí soud snad udělil, když mohla počítati nejvýše jenom na náhodu. Za těch okolností nelze jí v zásadě odepříti právo na obnovu řízení jenom proto, že se o onom svědkovi v původním sporu nezmínila, nebo že nenabídla důkaz jeho výslechem, k němuž podle tehdejšího stavu věci ani nemohlo dojíti.

Citace:

Čís. 17456. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 585-587.