NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4619.

Mimořádná opatření. O předpokladech zákazu výplaty tuzemského vkladu cizozemskému vkladateli v korunách čsl.

(Nález ze dne 18. dubna 1925 č. 7690).
Věc: Jacques B. ve Vídni (adv. Dr. Jar. Veil z Prahy) proti ministerstvu financí o zákaz výplaty vkladu v čsl. korunách.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze 27. října 1923 stěžující si vídeňská firma žádala min. fin. o sdělení důvodů, ze kterých Živn. bance v Praze zapovězena byla výplata její vkladní knížky, znějící na jméno Anna H. a vklad 24.178 Kč 94 h. V podání tom uvádí firma, že na tuto knížku v listopadu a prosinci 1918 a v lednu 1919 Anna H., prodavačka a pokladní st-lových nádražních knihkupectví v Praze, ukládala přebytky, že knížka ta byla přihlášena k soupisu, že knížku tu firma uvedla ve svém přiznání k dávce z majetku a dávce z přírůstku na majetku a že byl obnos knížky této pojat do základu zdaňovacího stěžující si firmy. Min. fin. oznámilo st-li, že jeho vklad na uvedenou knížku nesmí býti vyplacen v korunách čsl. podle nař. z 1. dubna 1919 č. 167 Sb. a odst. 2. § 6 zák. z 10. dubna 1919 č. 187 Sb.
Stížnost na toto rozhodnutí neuznal nss důvodnou.
Stížnost především dovozuje, že vklad řečený nelze pokládati za pohledávku cizozemskou, nýbrž za majetek tuzemský. V tom má stížnost, pokud jde o místo, kde majetek leží, pravdu, ale tím jen prokazuje, že zde jest jeden z předpokladů pro použití nař. č. 167/1919, který předpokládá, že jde o tuzemské účty, tedy o tuzemský majetek, jenž však stanoví další předpoklad, že jeho majitelé jsou sice na území býv. Rakouska a Uherska, avšak mimo obvod čsl. republiky. Nařízení to nebylo dosud zrušeno, ba naopak § 6 zák. z 10. dubna 1919 č. 187 Sb. výslovně v platnosti potvrzeno. Soud tento může proto jen zkoumati, zda nař. rozhodnutí těmto právním předpisům odpovídá; naproti tomu soud vůbec nemůže hleděti k otázkám, zda a jak zákaz výplaty v čsl. korunách poškodí st-le nebo prospěje bance a jakým způsobem pohledávka na úctě vznikla a vzrůstala.
V otázce, zda nař. rozhodnutí odpovídá zákonným předpisům, stížnost vytýká, že cit. nařízení bylo nesprávně použito, jednak protože jest pochybno, zda peníze tyto lze pokládati za pohledávku cizího státního občana, jednak proto že cit. nařízení vztahuje se jen na účty, nikoliv na vkladní knížku. V řízení správním nebylo sporné, že vklad ten náleží st-li a že st-l jest cizozemskou firmou. Vznáší-li stížnost nyní pochybnosti o tom, je—li st-l majitelem vkladní knížky, jsou okolnosti, jimiž pochybnosti snaží se dolíčiti, novými okolnostmi, kterých st-l v řízení neuvedl, a již proto nemůže k nim nss jako k nepřípustným novotám dle §§ 5 a 6, odst. 1 zák. o ss hleděti.
Námitka stížnosti, že cit. nařízením nebyla zakázána výplata v čsl. korunách ohledně vkladních knížek cizozemských obyvatelů, nýbrž jen ohledně jejich účtů, a že vkladní knížky nejsou účty, jest bezdůvodná, jak tento soud konstantně judikuje a již v nál. Boh. 464 adm. vyřkl a odůvodnil.
Stížnost, která jiných stižných bodů nemá, byla proto bezdůvodnou shledána.

Citace:

č. 4844. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1246-1248.