NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 8719.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.). Při nároku na vrácení přeplatku nájemného počíná šestiměsíční lhůta § 20 (3) zák. ukončením nájemní smlouvy, z níž nájemce nárok vyvozuje.
Nájemní smlouva uzavřená s uživatelem domu zaniká zánikem užívacího práva pronajímatelova.
(Rozh. ze dne 16. února 1929, Rv I 1118/28.)
Žalobou, zadanou dne 4. prosince 1926, domáhala se žalobkyně na žalované podle § 20 (3) zákona o ochr. náj. vrácení přeplatků na nájemném za dobu od 1. ledna 1921 do 31. srpna 1926 celkem 9564 Kč 88 h. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V dovolacím řízení jde již jen o otázku, od které doby jest v tomto případě počítali šestiměsíční promlčecí lhůtu podle poslední věty § 20 (3) zákona o ochr. náj. ze dne 26. března 1925 čís. 48 sb. z. a n. a zákonů dřívějších, které platily v době, za kterou se žádá vrácení přeplatků. Obě strany jsou za jedno v tom, že žalovaná pronajímatelka nebyla vlastnicí, nýbrž jen užívatelkou (nebo požívatelkou) domu, ve kterém žalovaná bydlela. Nájemnice neodvozovala tedy své právo nájemní od vlastníka, nýbrž od užívatelky. Jak bylo nižšími soudy zjištěno, vzdala se užívatelka svého užívacího práva dne 28. ledna 1926, načež toto právo bylo usnesením knihovního soudu ze dne 5. února 1926 v pozemkové knize vymazáno. Nejpozději od výmazu v knize pozemkové počala běžeti šestiměsíční lhůta promlčecí pro nárok na vrácení přeplatku na nájemném. Zánikem užívacího práva pronajímatelčina zanikl i nájemní poměr mezi žalobkyní a žalovanou, založený na smlouvě, čímž byla nájemní smlouva mezi smluvními stranami zrušena po rozumu poslední věty § 20 (3) zákona o ochr. náj. Žalovaná nemohla pak již poskytovati žalobkyní podle § 1090 obč. zák. užívání najatých místností za úplatu a nemohla přenésti výkon služebnosti užívání, které již sama neměla. To plyne ze zásad vyslovených v §§ 442 a 529 obč. zák. Nezáleží na tom, že žalobkyně i pak používala najatých místností až do dne 31. srpna 1926. Tím nebyla nájemní smlouva mezi stranami mlčky obnovena až do konce srpna 1926, nýbrž nejvýše vstoupil do nájemního poměru se žalobkyní nový pronajímatel, vlastník domu, čímž však nebyla prodloužena nájemní smlouva s užívatelkou uzavřená a již zrušená. Mluví-li zákon v poslední větě § 20 (3) zákona o ochr. náj. o »zrušení nájemní smlouvy«, má při nároku na vrácení přeplatků na nájemném na mysli onu nájemní smlouvu, která byla mezi stranami a ze které nájemník svůj nárok na vrácení přeplaceného nájemného vyvozuje proti pronajímateli. Nemá na mysli smlouvu s jiným pozdějším pronajímatelem, neboť to by vedlo к důsledku, že by nárok na vrácení přeplatku proti původnímu pronajímateli nepromlčel třeba ani za 30 roků, kdyby nájemník tak dlouho pokračoval v nájemní smlouvě s jiným pronajímatelem. Zákon patrně sledoval cíl, by nájemník nemusil vésti spory s pronajímatelem, dokud jest nucen setrvati s ním v nájemním poměru. Tento ohled odpadne, jakmile byl nájemní poměr s pronajímatelem zrušen. Za to však vyžaduje právní řád a klidné soužití občanů, by byla nejistota o jsoucnosti nároku na vrácení přeplatků pokud možno brzy odstraněna. Těmito hledisky byv veden, zkrátil zákon odchylkou od § 1479 obč. zák. třicetiletou promlčecí lhůtu až na šest měsíců, ale současně pošinul odchylkou od předpisu § 1478 obč. zák., (podle něhož promlčení počíná vznikem nároku) její počátek až do zrušení nájemní smlouvy.

Citace:

Čís. 9724.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 393-394.