NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 1853.

Lesní orgán jest oprávněn bdíti nad tím, by nebylo požíváno zakázaných cest lesem osobami nepovolanými.
»Pohrůžka« ve smyslu §u 81 tr. zák. nemusí býti pronesena ústně; stačí jakýkoliv projev vůle pachatelovy, způsobiti bezprostředně ohroženému zlo na životě, zdraví nebo tělesné neporušenosti.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1925, Zm II 329/24).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Karla H-a, Františka K-y do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 24. dubna 1924, jímž bylo šest obžalovaných uznáno vinnými zločinem veřejného násilí podle §u 81 tr. zák. a obžalovaný František K. též přestupkem podle §u 312 tr. zák., vyhověl však zmateční stížnosti ostatních čtyř obžalovaných, napadený rozsudek ohledně nich zrušil a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto důvodu:
Po stránce hmotněprávní vytýká stížnost rozsudku nesprávné podřadění skutku obžalovaných pod ustanovení §u 81 tr. zák., poněvadž prý lesní správce K. nebyl v rozhodné chvíli ve výkonávání svého úřadu, ubíraje se právě cestou, kudy obžalovaní jeli, do jiného lesa, kamž byl komandován na »šoulačku«. V tomto ohledu zjišťuje rozsudek, že lesní správce K. konal v rozhodné době služební pochůzku, čímž by ovšem odňata byla vůbec půda pro uplatňovaný zmatek hmotněprávní, poněvadž tento prováděti lze jen vycházejíc ze skutkového stavu, jak napadeným rozsudkem byl zjištěn. Ovšem domohla se obhajoba po doručení rozsudku opravy protokolu o hlavním přelíčeni ve smyslu zmateční stížnosti. Než ani na tomto změněném skutkovém podkladu nebylo by lze odepříti přísežnému lesnímu správci ochrany §u 68 tr. zák. Neboť podle §§ů 53, 55, 60 čís. 7 lesního zákona nemůže býti brána v pochybnost formální oprávněnost ba povinnost přísežného lesního personálu bdíti nad tím, by zakázané cesty lesem osobami nepovolanými nebylo užíváno. Ať byl proto lesní správce K. na služební pochůzce, nebo ať byl právě na cestě lesem, jeho dozoru přikázaným, do jiného lesa, kam byl za účelem určitého výkonu služby komandován, vždy konal službu, když u výkonu dozoru nad lesem jemu svěřeným proti osobám, pořádek v lese ohrožujícím, zakročoval a tyto byly povinny podle cit. §u 53 lesn. zák. zákazu se podrobiti. Že šlo skutečně o cestu zakázanou, rozsudek výslovně zjišťuje a nelze zjištění to v rámci zmatku §u 281 čís. 9 a) tr. ř. s úspěchem napadati. Jestliže tudíž obžalovaný Karel H., jak rozsudek zjišťuje, proti Adolfu K-ovi, povozu cestu zastoupivšímu, koně popohnal, František Κ., nadav K-ovi sprosťáků, H-a k tomuto popohnání vybídl a to v úmyslu, by služební výkon lesního správce K-a byl zmařen, právem shledána byla v jich jednání skutková podstata zločinu podle §u 81 tr. zák., u obžalovaného K-y krom toho též přestupku §u 312 tr. zák., i bylo v příčině obou těchto obžalovaných zmateční stížnost jako bezdůvodnou zavrhnouti. Podotknuto budiž, že rozsudek, připojuje se к výroku spisu obžalovacího, odsuzuje obžalovaného H-a krom veřejného násilí podle §u 81 tr. zák. násilným vztažením ruky i tímže zločinem spáchaným nebezpečnou vyhrůžkou, Františka K-u toliko zločinem veřejného násilí podle §u 81 tr. zák. nebezpečnou vyhrůžkou, při čemž má patrně u obou na zřeteli »hrozivé postavení«, jež právě tak, jako ostatní spoluobžalovaní zaujali. Přesně bývalo by odsouditi obžalovaného H-a jen pro veřejné násilí spáchané násilným vztažením ruky, obžalovaného K-u pro spoluvinu návodem k tomuto činu, při čemž by i případné »hrozivé postavení«, již přirozeně s tímto činem spojené, tímto odsouzením bylo konsumováno. Ježto však s hlediska §u 81 tr. zák. oboje násilí zákonem jest sobě úplně na roveň postaveno, zmateční stížnost sama tuto nepřesnost rozsudku zvláště nevytýká, netřeba tu zakročí ti z moci úřední dle §u 290 tr. ř. Bylo proto zmateční stížnost obžalovaného H-a a K-y zavrhnouti.
Částečně odůvodněnou bylo však shledati zmateční stížnost ostatních čtyř obžalovaných, pokud totiž uplatňuje zmatek §u 281 čís. 5 tr. ř. Skutkovou podstatu zločinu podle §u 81 tr. zák. shledává nalézací soud při nich jen v tom, že zaujali na voze »hrozivé postavení«, což rozsudek na jiném místě blíže precisuje: »jako by z vozu vyskočiti a na Adolfa K-a vrhnouti se chtěli«. Sluší připustiti, že i takové jednání mohlo by opodstatniti nebezpečnou vyhrůžku podle §u 81 tr. zák., která by za ostatních předpokladů tohoto §u ke skutkové podstatě tohoto zločinu postačovala, jelikož vyhrůžka nemusí býti pronesena ústně, nýbrž jest jí jakýkoliv projev vůle pachatelovy, způsobiti bezprostředně ohroženému zlo na životě, zdraví neb tělesné neporušenosti. Než tu nabývá významu výtka odporu, správněji nejasnosti, jež činí zmateční stížnost rozsudku, pokud v důvodech vyslovuje, že kůň, popoháněn byv Kariem H-em proti správci K-ovi, povozu cestu zastavujícímu, nejel dále, »takže K. musel od koně odstoupiti a postavili se stranou na cestičku u lesa«. Právem poukazuje stížnost na nejasnost, proč K. musel od koně odstoupiti a postaviti se stranou, když kůň přes pohánění Не-m z místa se nehnul. Jelikož pak, alespoň podle zjištění rozsudku zmínění čtyři obžalovaní zaujali proti K-ovi hrozivé postavení teprve po té, když již od koně odstoupil a stranou na cestičku se postavil, otřeseno jest též další zjištění v příčině úmyslu těchto obžalovaných, aby vynutili na K-ovi, by je nechal dále po cestě jeti, kterýžto jich úmysl dle důvodů rozsudku »jest obsažen (?) v hrozivém postavení, jež proti Adolfu K-ovi zaujali«. Úmysl takový těžko lze přivésti v soulad se situací nastalou ustoupením svědka K-a na cestičku, kdyžtě tím již odstraněna byla překážka, jež povozu bránila, aby se nevzdálil. Netřeba zvláště podotknouti, že odůvodnění rozsudku nesmí postrádati vší možné jasnosti zejména tam, kde jde o hrozbu tak málo vyslovenou, jako v tomto případě »pojetí hrozivého postavení« na voze vůči lesnímu orgánu, z cesty již ustoupivšímu. Bylo proto již pro tuto vadu formální zmateční stížnosti obžalovaných K-a, K-e, B-e a R-y vyhověti, rozsudek v příčině jich zrušiti a věc v rozsahu zrušení vrátiti do první stolice k opětnému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 7003. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 687-688.