Čís. 16595.

Soukromí zaměstnanci (zák. č. 154/1934 Sb. z. a n.).
Zaměstnavatel není oprávněn sraziti soukromému zaměstnanci zcela nebo zčásti ze služebních platů to, co dostává zaměstnanec z důvodu veřejnoprávního pojištění.
§ 19 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n. je předpisem velícím, který nemůže býti smlouvou v neprospěch soukromých zaměstnanců změněn ani zrušen (§ 53 uved. zák.), a to ani služebním a disciplinárním řádem, vydaným podle § 69, odst. 4, zák. o soc. poj. Ústřední sociální pojišťovnou pro úředníky nemocenských pojišťoven.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1937, Rv I 2904/37.)
Žalovaná zaměstnavatelka Okresní nemocenská pojišťovna v Ú., u níž byl žalobce zaměstnán jako úředník, srazila podle § 20, odst. 2, písm. b), služebního a disciplinárního řádu za žalobcovy nemoci z jeho platu polovici nemocenského, t. j. denně 14 Kč, a to za dobu od 13. ledna 1935 do 6. února 1935 308 Kč, od 23. května 1935 do 13. června 1935 a ode dne 26. června 1935 do 7. srpna 1935 910 Kč. Dotčený předpis služebního a disciplinárního řádu, vydaného podle § 69, odst. 4, zák. o soc. poj., zní takto: »Nemůže-li zaměstnanec konati práce pro nemoc nebo úraz, který si nezpůsobil ani zúmyslně ani hrubou nedbalostí, podrží právo na plat až do šesti neděl. Tato lhůta se prodlužuje u zaměstnance, jehož pracovní poměr v pojišťovně v den onemocnění trval již nepřetržitě deset let, o 14 dnů a za každých následujících pak pět let o jeden týden. V této době zkracují se zaměstnancovy požitky o polovinu nemocenského, požívá-li ho.« Tvrdě, že uvedené zadržení části jeho platu odporuje § 19 zák. o soukr. zamést. č. 154/1934 Sb. z. a n., domáhá se žalobce, aby žalovaná zaměstnavatelka byla odsouzena vrátiti mu neprávem, sraženou částku 1218 Kč. Žalovaná namítla, že uvedený § 20, odst. 2, b) služebního a disciplinárního řádu jest platný, ježto § 8, odst. 2 zák. o obch. pom. č. 20/1910 ř. z., jenž zakazoval započísti na peněžité požitky částky, které zaměstnanec bere z veřejnoprávního pojištění, byl zrušen § 55 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n., takže platí ustanovení § 1156, odst. 2, a) obč. zák., jenž takovouto srážku dovoluje. Žalobě vyhověly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto důvodů:
Žalobce opřel žalobní žádost o to, že byl v době ode dne 16. ledna 1935 do 16. února 1935 a ode dne 23. května 1935 do 22. května 1936 nemocen a že žalovaná pojišťovna mu v měsících červnu a červenci srazila nemocenské v částkách 910 a 308 Kč z jeho platu, pročež se na ní domáhá zaplacení těchto srážek v úhrnné částce 1218 Kč s příslušenstvím. Dovolání je tudíž v rozporu se spisy, tvrdí-li, že se žalobce domáhá zadrženého nemocenského a nikoliv nedoplatků na platu. Nárok na plat je však soukromopráviní povahy a zaměstnanci mohou takové nedoplatky soudně vymáhati žalobou u pracovních soudů (§§ 1,2 a) zákona č. 131/1931 Sb. z. a n.), anebo nejsou-li zřízeny, u okresních soudů příslušných podle § 42 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n.
Podle § 19 zákona č. 154/1934 Sb. z. a n. podrží zaměstnanec, nemoha konati práce pro nemoc nebo pro úraz, který si nezpůsobil ani úmyslně, ani hrubou nedbalostí, právo na plat po dobu uvedenou v prvním a druhém odstavci § 1 dotčeného zákona.
Zákon č. 154/1934 Sb. z. a n. nemá obdobné ustanovení, jaké měl zákon o obchodních pomocnících č. 20/1910 ř. z. v § 8, odst. 2, že totiž částky, které zaměstnanec po čas nemoci nebo úrazu dostává z veřejnoprávního pojištění, nemohou mu bytí započteny na plat. Z toho však nelze vyvozovati, že ze zaměstnancova platu může zaměstnavatel srážeti částky, které obdrží zaměstnanec z veřejného pojištění. Správnosti tohoto názoru nasvědčují též materialie, neboť vysvětlivky ministerstva spravedlnosti k osnově zákona o soukromých zaměstnancích, č. j. 23.633/34-8, naznačují, že úmyslem odborné komise, která do svého elaborátu nepojala o dávkách veřejnoprávního pojištění žádné ustanovení, bylo odmítnouti řešení navrhované v některých starších osnovách a návrzích, jež dovolovaly započtení aspoň určité části zaměstnavatelových příspěvků. Ve vysvětlivkách je tudíž vysloveni názor, že není-li zaměstnavateli výslovně dovoleno, aby si z platu, který podle § 19 osnovy musí poskytovati zaměstnanci, něco srazil, nemůže si zaměstnavatel sraziti nic a že bude tedy třeba tuto otázku podle osnovy rozhodnouti zcela stejně jak podle dosavadního § 8, odst. 2, zák. o obchodních pomocnících. Také zpráva sociálně- politického výboru poslanecké sněmovny t. č. 2720 dotvrzuje, že na zásadě dosavadního zákona (č. 20/1910 ř. z.) nemělo býti nic změněno.
Přiznal-li zák. č. 154/1934 Sb. z. a n. zaměstnanci za určitých podmínek plat, na který by jinak bez zvláštních předpisů právo neměl, a nedovolil-li výslovně, aby si zaměstnavatel něco srazil z tohoto platu, byla tím otázka platu příslušícího zaměstnanci z oněch podmínek úplně upravena a není tu mezery, která by musela býti vyplněna podle § 54 č. 154/1934 Sb. z. a n. z podpůrných norem, zvláště z § 1156 a) obč. zák. a § 9 zák. č. 244/1922 Sb. z. a n.
Ustanovení § 19 zákona o soukromých zaměstnancích je velícím předpisem, který nemůže v neprospěch zaměstnanců býti smlouvou změněn ani zrušen (§ 53 dotč. zák.). Nemá tudíž významu, že Ústřední sociální pojišťovna vydala za souhlasu organisací zaměstnanců služební a disciplinární řád, podle něhož si musí zaměstnanec za nemoci dáti započísti na plat polovici nemocenského, neboť smluvní ustanovení, příčící se velícím předpisům zákona, jsou neplatná a platí zaměstnancům příznivější ustanovení zákona (§ 56 zák. č. 154/1934 Sb. z. a h.,).

Citace:

č. 17005. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 903-905.