Čís. 2110.

Povinnost vzdálenějších příbuzných (děda atd.) ku výživě dětí jest jen přechodná. Nelze jim uložiti větší závazek než by byl uložen rodičům. Dlužno však přihlédnouti k tomu, zda jsou majetkové poměry dalších příbuzných snad neutěšenější, nežli byly kdysi majetkové poměry rodičů. Otcovská bába jest povinna k výživě jen, nemůže-li ji plniti otcovský děd.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1922, R I 1436/22.) Soud prvé stolice zamítl návrh matky nezl. Miroslava a Františka K-ových, by rodiče otce jich a manžele jejího František a Marie K-ovi byli uznáni povinnými platiti na výživu vnuků nezl. Miroslava a Františka K-ových měsíčně 400 Kč. Rekursní soud uznal Františka a Marii K-ovy povinnými platiti měsíčně po 120 Kč na každé dítě.
Nejvyšší soud vyloučil závazek Marie K-ové zcela, Františka K-a pak uznal povinným včetně do 30. června 1923 platiti na výživu vnuků 150 Kč měsíčně.
Důvody:
Soud rekursní odůvodnil případně z výsledků provedeného šetření, že nastaly zákonné předpoklady pro to, aby dočasně přenesena byla péče o výživu nezl. Miroslava a Františka K-ovy ve smyslu § 143 obč. zák. na rodiče otce jejich a sice stihá závazek ten v první řadě otcovského děda Františka K-a, kdežto otcovská bába Marie K-ová přišla by ohledně tohoto závazku na řadu teprve, když by onen jej splniti nemohl. Z té příčiny jest stížnosti Marie K-ové plně vyhověti. Avšak i stížnosti Františka K-a přiznati jest oprávnění. Povinnost otcových rodičů k výživě vnuků jest povahy podpůrné, která nastává, když oba rodiče pro nedostatek prostředků vyživovací povinnost splniti nemohou. Míra tohoto závazku řídí se tedy dle poměru vlastních rodičů a z toho důvodu není příčiny, by dědu byl ukládán vyšší závazek než uložen byl vlastnímu otci těchto dětí Karlu K-ovi, částkou 150 Kč měsíčně pro obě děti. Výživné v této výši jest přiměřeno i majetkovým poměrům otcovského děda Františka K-a, třebas pro výměru výživy nebyly rozhodný majetkové poměry jeho, uváží-li se, že dle provedených šetření majetek jeho zatížen jest značným a vysoko zúročitelným dluhem, že dále František K. má platiti značné nedoplatky daňové, dávku z majetku, tou dobou výdělečné činnosti nemá a má se mimo to starati ještě o své dva nezl. syny, kteří jsou ve věku, kdy jejich výchova a průprava pro budoucí zaopatření vyžaduje již poměrně většího nákladu. Důsledkem toho bylo sazbu, jíž rekursní soud použil, snížiti na 150 Kč. Avšak i co do doby této vyživovací povinnosti bylo stanoviti určitou časovou hranici vzhledem k tomu, že podpůrná povinnost otcovského děda vyplynula z příčin povahy zřejmé přechodné. I když se u otce dětí Karla R-a na výživu dětí důvodně již počítati nedá, hlavně pro mravní jeho defekty, dlužno dle celé soustavy práva rodinného a dle smyslu a účelu příslušných zákonných předpisů (§§ 141, 143, 166 obč. zák.) především trvati na zásadě, že děti živiti mají rodiče. Podpůrná povinnost děda a báby má zajisté dle úmyslu zákona zůstati výjimečným opatřením péče o děti, jež nastává jen, když rodiče sami nemohou ze závažných nebo nezměnitelných příčin výživu dětí obstarati. Mohlo-li dosud na to uznáno býti, že ani matka dětí Eliška K-ová nemá dosti prostředků, aby děti uživila, je to odůvodněno nedávným rozvratem jejího manželství, hmotným a mravním úpadkem jejího bývalého manžela, do jisté míry i nynější povšechnou hospodářskou krisí; tento stav nelze jí ale přiznati na trvalo a nelze s ní sejmouti závazek k výživě dětí pro budoucí dobu vůbec jedině proto, že dle jejího domnění otcovský děd nebo bába povinnost tu dle svých skutečných nebo domnělých poměru sami plniti mohou. Nemůže-li si matka dětí nyní z faktorství opatřiti dosti prostředků ku své a svých dětí výživě, musí si, majíc k tomu dle zjištění předchozích soudů plnou tělesnou i duševní způsobilost, opatřiti jinou výdělečnou činnost, aby si tyto prostředky zjednala. Je stížnosti plně přisvědčiti, že jiné matky za stejných, ba i nepříznivějších poměrů samy o výživu svých dětí pečují, aniž by se dovolávaly pomoci osob třetích.

Citace:

č. 2110. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1217-1219.