Čís. 15468.

Není závady, aby soud při stanovení odměny podle § 17 adv. ř. a § 1152 obč. zák. přihlížel i k úspěchu dosaženému pro klienta.
(Rozh. ze dne 5. října 1936, Rv I 1920/34.)
Nižší soudy uznaly ve sporu o advokátní odměnu podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud uvedl, že kdyby mezi spornými stranami byla ujednána odměna žalobcova určitým poměrem z docíleného úspěchu, šlo by o nicotnou úmluvu příčící se zákazu podle § 879 čís. 2 obč. zák., a že proto nelze žalobci přiznati takovou odměnu ani jako odměnu přiměřenou. Tento názor je mylný. V souzené věci nejde o případ § 879 čís. 2 obč. zák., ježto mezi stranami nebyla předem ujednána alikvotní část z dosaženého úspěchu jako odměna žalobcova, a žalobce ani netvrdil, že žádá alikvotní část z dosaženého úspěchu, nýbrž účtoval a zažaloval toliko paušální odměnu 1508867 Kč 95 h, kterou potom omezil na 508727 Kč 10 h s příslušenstvím. Na tom nemění nic okolnost, že soudní znalci vyšetřujíce, jaká odměna za práce žalobcem provedené jest podle § 1152 obč. zák. přiměřená, přihlíželi vedle jednotlivých úkonů též k úspěchu žalobcem dosaženému a přiznali mu kromě 220000 Kč za jednotlivé úkony samy o sobě hodnocené ještě 280000 Kč rovnajících se asi 2,5% z dosaženého úspěchu a že také první soud týmž způsobem postupoval, přihlížeje při tom jen asi k 2% dosaženého úspěchu. To je toliko technická pomůcka při hodnocení celkové práce žalobcovy a při výpočtu odměny za ni přiměřené. Jde jen o základy, na nichž soudní znalci vybudovali svůj posudek a podle nichž přiznali žalobci nikoli odměnu dvojí, nýbrž jednotnou, celkovou odměnu 500000 Kč, a rovněž tak první soud, jenž ovšem za přiměřenou celkovou odměnu považoval jen 440000 Kč. Určení celkové odměny podle § 1152 obč. zák. volnou úvahou nebrání tomu, aby nebyly vykonané práce posuzovány jednotlivě i jako celek a aby nebyly posuzovány podle různých směrnic a s různých hledisek, mezi nimiž též s hlediska dosaženého Úspěchu. Než přesto nelze dovolání ve věci samé vyhověti. Jde o práce, které nejsou obsaženy v advokátní sazbě, a platí tu tedy podle § 17 adv. ř. předpis § 1152 obč. zák. o přiměřené odměně. Přiměřenost pak lze určití buď podle zjištěných skutečností nebo — jak je tomu v souzeném případě —, pokud by se tyto skutečnosti nedaly zjistiti, podle volného uvážení soudu (§ 273 c. ř. s.). Při tom není soud vázán posudkem znalců. Soudní znalci neuvedli žádných důvodů, proč přihlíželi ve svém posudku k 2,5% z úspěchu žalobcem dosaženého, a nemusí proto první soud v té příčině nic vyvraceti a. své důvody stavěti, jak to žalobce ve svém odvolání vytýká. Stačilo proto, když první soud uvedl, že považuje odměnu, jak ji znalci stanovili, za příliš vysokou a že ji proto podle volného svého uvážení stanoví částkou o 60000 Kč nižší. Dovolací soud neshledává, že by odměna žalobcova stanovená prvním soudem byla nepřiměřeně nízká, a nevyhověl proto dovolání žalobce, jenž se domáhá, aby byla zvýšena o 60000 Kč.

Citace:

č. 15468. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 913-914.