NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 2037.

Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
Nelze stížností proti výpovědi napadati způsob, jakým bude zabraného majetku použito.
Pro zábor majetku jest lhostejno, zda vlastník zabraného majetku jest tuzemcem či cizozemcem.
Předpisu § 37 náhr. zák. nemůže se dovolávati majitel zabraného majetku soukromého.
Přiznati delší nežli šestiměsíční lhůtu k výpovědi jest zůstaveno volnému uvážení Státního pozemkového úřadu.
Při t. zv. děleném vlastnictví není třeba doručiti výpověď vlastníku vrchnímu.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1922, R 2 420/22.)
Okresní soud doručil výpověď, danou Státním pozemkovým úřadem ze zabraného majetku, hospodařícímu vlastníku. Rekursní soud výpověď zamítl.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení, zamítl stížnost vlastníkovu a zachoval výpověď v platnosti — mimo jiné z těchto
důvodů:
Při zkoumání stížnosti vlastnice do výpovědi dlužno vycházeti z těchto zásad: 1. že stížnost může dle § 20 nový doslov náhr. zák. vznesena býti jen z důvodu, že při ní nebylo šetřeno ustanovení tohoto zákona o výpovědi, to jest předpisů §§ 12—25, 2., že přihlížeti možno v duchu téhož § 20 jen k těm námitkám vlastníka, které ve stížnosti jsou uplatněny. Již s hlediska zásady 1. jeví se bezdůvodnými mimo jiné tyto námitky vlastnice, uvedené ve stížnosti jejího, plnomocníka: námitka, vyvozovaná z §§ 5 a 10 záb. zák., že výpověď děje se za účelem převzetí lesního majetku do vlastnictví státu, ale k účelům výdělečným, kdežto přípustno to jest jen k účelům všeužitečným, jež prý však v tomto případě nelze dokázati, že vlastnice je cizozemkou, příslušnicí říše Německé a podléhá tedy mírovým smlouvám a požívá jich ochrany, že proti výpovědi majetku lesního, jenž má cenu mnoha milionů, mluví předpisy § 37 a násl. náhr. zák. K tomu dlužno v podrobnosti doložiti: Vskutku praví sama výpověď, že nemovitosti mají býti odevzdány ministerstvu zemědělství. Avšak otázka, zda jsou tu všeužitečné účely a může-li tedy stát nemovitosti sám podržeti (§ 10 záb. zák., § 1 příď. zák.), či musí-li je přiděliti, otázka to, jež se ovšem nedotýká vlastníka, jemuž byly odňaty, nýbrž osob, jimž by je přiděliti bylo, vymýká se z rámce § 12—25 náhr. zák. tudíž ze souboru otázek o přípustnosti výpovědi. Jestiť účelem výpovědi, by majetek mohl býti fysicky převzat (§ 13 záb. zák. a § 12, § 20 nové znění poslední odstavec náhr. zák. § 7 čís. 6 zák. o poz. úř.), avšak tohoto převzetí jest vždycky třeba, ať už stát půdu sám podržeti nebo dále přiděliti chce, proto tuto otázku nelze při ní jako předčasnou rozbírati. Vlastníkův zájem ostatně sahá jen k otázce záboru a převzetí a odpadá, jakmile rozhodnuto, že zábor a převzetí chyběti musí; komu se převzaté půdy dostane, muže mu býti lhostejno. Ani námitky z mírových smluv nespadají pod předpisy §§ 12 — 25 náhr. zák. Ale stížnost sama neuvádí, kde že by v mírových smlouvách vlastnice brána byla v ochranu. Mohla by v potaz přijíti jen smlouva Versaillesská, ale ani ta jí žádné ochrany nezaručuje, spíše čl. 297 lit. b) a příl. § 4 a 9 svědčí proti ní, a stačil by — na rozdíl od opačného případu čl. 298 lit. b) — i kdyby zákon záborový proti tuzemcům neplatil. Ostatně nemůže cizinec nikdy požívati více práv než tuzemec (§ 33 obč. zák.). Předpisy § 37 násl. náhr. zák. vztahují se na zabraný státní majetek, nemůže se jich tedy vůbec dovolávati majitel zabraného majetku soukromého. S hlediska §§ 12 — 25 náhr. zák. přicházejí v úvahu jen následující námitky, a) Že 6 měsíční výpovědní lhůta je krátká, když jde o celý velkostatek. Avšak tato lhůta odpovídá úplně předpisu § 12 odst. 1 náhr. zák. Delší lhůta zůstavena jest v duchu tohoto předpisu volnému uvážení Státního pozemkového úřadu, i nelze říci, že nebylo § 12 šetřeno, rozhodl-li se pro nejkratší zákonnou lhůtu. Důvod, že jde o celý velkostatek, není podstatným, vždyť přece zabrán jest jen veliký majetek (§ 1 a 2 záb. zák. a tu by tedy po rozumu stížnosti musila udělena býti napořád lhůta delší, což však by bylo proti úmyslu zákona, jenž s velkosti souboru počítal a přece jen 6 měsíční lhůtu za dostatečnou pokládá. b) Že jde o fideikomis, tedy vlastnictví dělené, a výpověď nebyla »dána« i vlastníku vrchnímu (čekatelům a do rukou opatrovníku fideikomisu), nýbrž jen držitelce jako vlastníci požitečné. Tato námitka spadá pod § 18 (2) náhr. zák., avšak je rovněž bezpodstatná. Dle § 12 »dává« se výpověď toliko osobě hospodařící, zde tedy držiteli co vlastníku požitečnému, dle § 18 (2) »doručuje« se však také vlastníku, je-li tento od osoby hospodařící rozdílný. Stížnost pak má dle § 20 toliko osoba hospodařící, nikoli nehospodařící vlastník, a rozumí se opět, že osoba hospodařící muže podati stížnost jen z důvodu, že nešetřením předpisů § 12-25 jest ona sama stižena (§ 9 nesp. pat.). Jak však by se cítiti mohla stíženou tím, že výpověď nebyla doručena vlastníku, zde vrchnímu, není na jevě. Doručení vlastníku má ten účel, aby věděl, co se statkem je a chránil se tedy disposic, jak hospodářských (nákladů) tak právních (na př. propachtu), má tedy smyslu jen u vlastníka, který je držitelem a má tudíž možnost takové disposice, nikoli u vlastníka, jenž té možnosti nemá. A takovým je právě vlastník vrchní. Stačí tedy doručení vlastníku požitečnému, takže v dobře pojatém duchu a smyslu předpisu § 18 (2) o nešetření jeho mluviti nelze, když výpověď vrchnímu vlastníku nedoručena. Nebylo tedy třeba ani vyšetřovati spornou mezi stranami otázku, jde-li vskutku o fideikomis, jak opatrovník vlastnice tvrdí.

Citace:

č. 6630. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 24-26.