NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 4506.

Pozemková reforma.
Pouhá žádost vlastníka za vyloučení dle §u 3 písm. a) záb. zák. (za ponecháni dle §u 20 příd. zák.) nebrání tomu, by nebyl zabraný majetek vypovězen.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1924, R I 1028/24.) Do usnesení prvého soudu, jímž byla doručena vlastníku zabraného majetku výpověď Státního pozemkového úřadu, vznesl vlastník stížnost, jíž rekursní soud vyhovel a prohlásil výpověď tu za bezúčinnou. Nejvyšší soud změnil usneseni rekursního soudu v ten smysl, že zamítl stížnost vlastníka do výpovědi a ponechal výpověď v platnosti.
Důvody:
Co se tkne námitky, že vlastník vznesl nárok na vyloučení čtyř parcel dle §u 3 písm. a) záb. zák., a žádal za ponechání všech vypovězených nemovitostí dle §u 20 příd. zák., dlužno v stručnosti odvětiti tolik, že stěžovatel je na omylu, maje za to, že objekty §u 3 písm. a) náhr. zák. a §u 20 příd. zák. nejsou zabrány, neboť zábor stíhá všecek veliký pozemkový majetek osoby (§ 1 a 2 záb. zák.) a vyloučení dle §u 3 písm. a) záb. zák. pokud se týče ponechání dle §u 20 příd. zákona nenastává ex lege (ipso jure), nýbrž aby ty které nemovitosti ze záboru vystoupily, k tomu třeba, aby je Státní pozemkový úřad se schválením správního výboru rozhodnutím svým vyloučil (§ 7 čís. 1 a § 11 čís. 1 zák. o pοz. úř.) nebo aby k ponechání jich svolil (§ 20 příd. zák ). Dokud se tak nestalo, jsou dotyčné nemovitostí zabrány a není tedy porušen předpis §u 12 náhr. zák., jenž dopouští výpověď jen při zabraném majetku. O to, zda rozhodnutí Státního pozemkového úřadu působí ex nunc či ex tunc, netřeba se příti, neboť to je pro rozhodující otázku nezávažno, protože i tehdy, působí-li ex tunc, nezačíná působiti dříve, než tu je, to jest, i když má povahu rozhodnutí pouze deklaratorního a ne konstitutivního — což ovšem nikdo při objektech §u 3 písm. a) záb. zák. vzhledem k jeho znění popírati nebude, nic to na věci nemění a nepřekáží to, by se dokud tu rozhodnutí kladné není, výpověď nedala, to tím spíše, když možno za vyloučení objektů dle §u 3 lit. a) žádati i po výpovědi, a nelze Státnímu pozemkovému úřadu brániti, by výpověď nedal, ať ví nebo neví, zda strana bude nárok na vyloučení, jenž může druhdy býti velmi pochybný, vůbec uplatňovati. To by byl nucen, aby při všech objektech, kde by sebe vzdálenější možnost takového uplatňování byla, výpovědi se zdržel, pokud se týče by se jí zatím zdržel i při objektech, jež zřejmě pod předpis ten nespadají, ohledně nichž však strana přes to, ač zřejmě neprávem, nárok takový uplatňuje. Tak by bylo možno provádění agrární reformy nezodpovědné zdržovati, ne-li mařiti. Za to výpověď nárokům strany na vyloučení na újmu není, protože, budou-li nároky ty uznány, výpověď stane se bezpředmětnou. Pro soud rozhodující o platnosti výpovědi proto naprosto stačí, by buď byl zábor poznamenán neb oznámení o zamýšleném převzetí podáno nebo žádost za poznamenání to, pokud se týče toto oznámení zároveň se podávaly (§ 23 náhr. zák.), poznámku záboru však, v rozhodnutí rekursního soudu, tvrzenou, stěžovatel nepopírá. Co však se týče ponechání dle §u 20 příd. zák., tedy tento předpis vlastníku žádného nároku na ponechání nezřizuje a tu je tedy výrok Státního pozemkového úřadu ponechání povolující skutečně konstitutivním a působí tedy proto teprv ex-nunc, pročež pouhá žádost za ponechání výpovědi teprv nevadí.

Citace:

č. 4506. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 828-829.