Č. 118.

Dávka parcelační (Čechy): Bylo-li po řízení provedeném dle §§ 8—13 stav. ř. uděleno povolení k jinaké parcelaci pozemku, jehož rozdělení na místa stavební již dříve bylo povoleno, sluší z nového povolení parcelačního opět zapraviti dávku parcelační. (Nález ze dne 2. června 1919 č. 259.)
Věc: Alois Svoboda v Tróji (adv. Dr. Jan Renner z Uh. Brodu) proti Zemské správní komisi v Praze o dávku parcelační.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením obecního výboru v Troji-Podhoří ze dne 4. července 1913 bylo stěžovateli povoleno rozděliti pozemky č. kat. 352, 380, 395, 396, 397/1, 397/2 a 389 v Troji-Podhoří na stavební místa a byl mu pak 8. července 1913 předepsán za udělené povolení poplatek dle sazby tehdy platné 60 K, kterou stěžovatel zaplatil.
Dne 25. června 1914 podal stěžovatel novou žádost k obecnímu výboru, ve které žádal za povolení, by směl znovu rozděliti pozemky č. kat. 397/1 a 397/2. V žádosti uvedl, že dal rozdělovači plán co do pozemků těch znovu přepracovati, jednak aby docílil malebnějšího a vkusnějšího seskupení, jednak aby byl v úplné shodě se schváleným plánem polohy. Po vykonaném komisionelním šetření povolil obecní výbor výměrem ze dne 30. listopadu 1916 rozdílení pozemků čís. kat. 397/1 a 397/2, jak žádáno stěžovatelem při komisionelním šetření dne 8. července 1914. Dle toho povolení obsahuje blok A osm stavenišť ve výměře 9674 m2, blok B tři staveniště ve výměře 3874-60 m2 a liší se toto rozdělení jak co do výměry jednotlivých stavenišť, tak co do jejich rozdělení od rozdělení povoleného usnesením ze dne 4. července 1913. Výměr rozdělení povolující nabyl právní moci. Výměrem ze dne 7. prosince 1916 vyměřil pak obecní úřad stěžovateli za povolení ku rozdělení pozemků čís. kat. 397/1 a 397/2 ve smyslu sazby o dávce parcelační, obecním výborem dne 4. srpna 1913 stanovené a nadřízenými úřady dne 6. srpna 1914 schválené, parcelační dávku 3387 K 15 h.
Stížnosti podané proti tomuto výměru na obecní výbor, okresní výbor a zemskou správní komisi byly zamítnuty.
Proti zamítavému rozhodnutí zemské správní komise směřuje stížnost na nejvyšší správní soud podaná. Stížnost ta vytýká naříkanému rozhodnutí stejně, jak to činila i rozhodnutím nižších stolic, jednak že rozhodnutí obecního úřadu ze dne 7. prosince 1916, nejsouc starostou podepsáno, bylo zmatečným a mělo žalovaným úřadem býti zrušeno, jednak že je protizákonným, poněvadž dávka parcelační nesmí býti předpisována dvakráte. Žádá proto stížnost zrušení naříkaného usnesení pro vadnost řízení a protizákonnost.
O stížnosti té uvážil nejvyšší správní soud toto:
Co se týká především výtky formální, že totiž výměr obecního úřadu ze dne 7. prosince 1916 nebyl starostou neb oprávněným jeho zástupcem podepsán, potírá stížnost důvody zamítavého rozhodnutí, jež opírají se o zjištění, že stěžovateli dodán výměr nový, jehož přijetí týž dle naříkaného rozhodnutí odepřel.
Nejvyšší správní soud nemohl však uznati, že by zjištění toto trpělo nějakou podstatnou vadou, která by bránila tomu, aby je dle § 6, odst. 1, i nejvyšší správní soud svému rozhodnutí za podklad položil.
Spočívá totiž předpoklad zmíněný na úřední zprávě starosty obce, jíž jest nový výměr stěžovatelem nepřijatý připojen. Je tudíž zjištění ono doloženo úředními spisy. Byl-li však výměr nový všem náležitostem vyhovující pro stranu dodatečně vydán, nutno vadu při vyrozumění původním sběhlou pokládati za napravenu.
Ostatně i kdyby tato vada byla zůstala, t. j. i kdyby první platební rozkaz stěžovateli nebyl dodatečně nahrazen novým, starostou řádné podepsaným, nebylo by lze vadu tuto, jež se v první stolici sběhla, pokládati za podstatnou vadu řízení, jež by měla v zápětí i zrušení naříkaného, formálně správného rozhodnutí poslední stolice. Vždyť účelem předpisů o zevnější formě písemností straně vydávaných jest, zaručiti nepochybnou pravost úředního původu písemnosti. Vzhledem k tomu, že výměr ze 6. listopadu 1916 opatřen je razítkem obecní pečeti, razítkem »obecní úřad v Troji-Podhoří: Starostův náměstek« a vzhledem k tomu, že stěžovatel, resp. jeho plnomocník podepsal doručenku, ve které výslovně potvrzuje příjem přípisu obecního úřadu v Troji-Podhoří, nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že stěžovatel byl si toho vědom, že výměr ze dne 6. listopadu 1916 je úředním výměrem obecního úřadu v Troji-Podhoří. Že si toho skutečně byl vědom, je potvrzeno i tím, že ve své stížnosti proti tomu výměru na obecní výbor podané nespokojil se pouze formální námitkou, že nepodepsaný výměr je zmatečný a nezávazný, nýbrž potíral obsah jeho i z důvodů věcných.
Rovněž výtka nezákonnosti naříkanému rozhodnutí činěná není odůvodněna. Nezákonnost vidí stížnost v tom, že ač stěžovateli byla parcelační dávka z téže plochy stanovena již v roce 1913 při prvním rozdělení pozemků č. kat. 397/1 a 397/2 a od něho také zaplacena, byla mu dávka parcelační znovu předepsána, když na novou žádost v roce 1914 podanou byla mu povolena změna tohoto rozdělení.
Tento názor stěžovatelův je mylný. Dle zákona ze dne 24. října 1899 č. 97 z. z. je předmětem dávky parcelační povolení dané k rozdělení pozemků posud nezastavených na stavební místa a stanoví i pravidla o vybírání dávek stavebních v obci Troji-Podhoří v § 1, lit. b), že počínaje 1. zářím 1914 vybírána bude dávka stavební »za povolení k rozdělení pozemků na místa stavební«. Řízení o žádosti za takové povolení k rozdělení pozemků na místa stavební upravuje částka 2. stavebního řádu ze dne 10. dubna 1886 č. 40 z. z. v §§ 8—13.
Jest proto předepsati a platiti dávku parcelační, kdykoli provede se řízení předepsané v §§ 8—13 stav. ř. a povolí se rozdělení nezastaveného pozemku, ať je svojí povahou pozemkovou parcelou nebo parcelou stavební, na více částí, z nichž každá jednotlivá pro stavbu budovy jest určena.
To plyne zejména z ustanovení §§ 8 a 9 stav. řádu, dle kterých je povinen každý, kdo nějakou plochu na určitá místa chce rozděliti, vymoci si k tomu úřední schválení dříve, nežli podá žádost za povolení ku stavbě jednotlivých budov.
K tomu cíli musí podati plán polohopisný, ve kterém dlužno obzvláště dbáti toho, aby jednotlivá staveniště byla určena v takové podobě a rozsáhlosti, by budovy, jež se tam mají zříditi, měly dostatečné světlo a vzduch a který musí obsahovati podrobný výpočet ploch jak celého pozemku, jenž se má rozděliti, tak i jednotlivých stavenišť. Jestliže tedy na pozemku, jehož parcelace byla již povolena, jednotlivá místa stavební nemají zůstati rozdělena tak, jak bylo již schváleno, nýbrž k žádosti majitele pozemku již rozparcelovaného povoleno bylo po řízení provedeném ve smyslu §§ 8—13 stav. ř. rozděliti pozemek ten na stavební místa, jež rozsahem nebo počtem svým i polohou svou liší se od stavebních míst, na která byl pozemek dříve rozdělen, a tím byla utvořena nová, od předešlých odchylná místa stavební, podléhá toto nové rozdělení opět nové dávce parcelační.
Že v daném případě skutečně o takovou změnu jde, plyne jasně nejen ze znění žádosti, kterou stěžovatel dne 25. června 1914 podal, nýbrž obzvláště ze srovnání obou parcelačních plánů a z obou parcelačních povolení. Líšíť se oba plány parcelační nejen co do počtu stavenišť a výměry jejich, nýbrž i co do polohy navržených míst stavebních velmi podstatně. To zjistily i stolice nižší a stížnost v tom směru zjištění žalovaného úřadu vlastně nepotírá, omezujíc se na vývody, že vyměřením a zaplacením dávky parcelační v r. 1913 pozemek byl jako pozemek k rozdělení na stavební místa již klasifikován a že proto vyměření nové dávky je protizákonné.
Tento názor stěžovatelův je však, jak svrchu dovozeno, mylný a je proto i výtka protizákonnosti v tom směru činěná bezdůvodnou.
Proto bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 118. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 259-262.