Čís. 5354.

Odpůrčí nárok přísluší odporujícímu věřiteli jen proti tomu, kdo od jeho dlužníků něčeho nabyl. Odpůrčí nárok má pouze relativní povahu, právní jednání sama, jimž dlužníkův věřitel odporuje, nejsou nicotná ani ve své podstatě naprosto neplatna, a zůstávají v poměru dlužníka k jeho smluvní straně a vůbec v poměru k osobám třetím mimo tento právní poměr jsoucím v platnosti. Odporuje zcizeni nemovitosti, může se věřitel domáhati na nabyvateli věci pouze toho, by nabyvatel věci dopustil, by věřitel vedl na věc exekuci tak, jako by nebyla zcizena.
(Rozh. ze dne 8. října 1925, Rv I 1197 25.)
Odpůrčí žaloba manželů J-ových proti manželům F-ovým a Š-ovým byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelé, podávají odpůrčí žalobu jak proti manželům Václavu a Marii F-ovým, kteří smlouvou trhovou ze dne 9. ledna 1922 nabyli od manželů Václava a Marie Š-ových, dlužníků to žalobců, nemovitosti vl. čís. 28 pozemkové knihy Ž. a 68 pozemkové knihy C., tak i proti manželům Š-ovým, kteří si zároveň vyhradili výměnek a služebnost bytu a domáhají se výroku, že smlouva tato má býti vůči jejich pohledávce 96 262 Kč 61 h bezúčinnou, a že žalovaní jsou povinni, svoliti k obnovení dřívějšího stavu knihovního. Avšak tato petitorní část žalobního nároku neodpovídá zásadám odpurčího řádu. Odpůrčí nárok přísluší odporujícímu věřiteli proti tomu, kdo od věřitelova dlužníka něčeho nabyl (§ 1, 11 až 16 odp. ř.), dlužník sám nemá bezprostředně co dělati ani s nárokem odpůrčím ani s tím, co odpůrce věřitele má tomuto plniti. Odpůrčí nárok má pouze relativní povahu a proto § 1 odp. ř. mluví jen o bezúčinnosti vůči věřiteli. Právní jednání sama, jimž dlužníkův věřitel odporuje, nejsou nicotná, ani ve své podstatě naprosto neplatna, a zůstávají v poměru dlužníka k jeho smluvní straně a vůbec v poměru k osobám mimo tento právní poměr jsoucím v platnosti. Proto odpůrčí řád v §§ 12 a 13, kde jedná o obsahu odpůrčího nároku, nepoužívá výrazu »zpět plniti« a nelze odpůrčím nárokům připisovati restitutorní povahy (srv. Bartsch-Pollak kom. ku konk., vyr. a odp. ř. II. díl pozn. 4, str. 362). Z toho plyne, že věřitel, který se pokládá za zkrácena zcizením nemovitého majetku dlužníkova, může dle §u 13 odp. ř. to, co odporovatelným jednáním z dlužníkova jmění bylo zcizeno, pro sebe požadovati jen potud, pokud jest toho třeba k jeho uspokojení, není-li to možno, má mu odpůrce dáti náhradu. Plnění, které by nepřesahovalo účel, vytčený v §u 13 odp. ř., může záležeti při zcizení nemovitosti v tom, že nabyvatel věci musí dopustiti, by věřitel vedl exekuci na tuto věc tak, jakoby nebyla zcizena; na toto plnění má zníti prosba žalobní (srv. Bartsch-Pollak II. díl str. 363 pozn. 9, Lehmann kom. ke konk., vyr. a odp. ř. II. díl str. 251, Ehrenzweig kom. ke konk. a odp. ř. str. 529). Ničeho takového však žalobci v tomto sporu nežádají, nýbrž se domáhají jen toho, by žalovaní byli uznáni povinnými, svoliti k výmazu práva vlastnického pro manžely F-ovy vloženého, ku vkladu práva vlastnického pro manžely S-ovy а k výmazu výměnku a služebnosti bytu vložených pro manžely Š-ovy. K tomu však dle předpisů odpůrčího řádu práva nemají, i není proto tato petitorní část žalobního nároku v zákoně odůvodněna. Ježto pak první věta prosby žalobní, by vyslovena byla bezúčinnost smlouvy ze dne 9. ledna 1922 oproti žalobcům, jest pouze úvodem k petitorní části prosby žalobní (arg. slova »a v důsledku toho svoliti k výmazu atd.«) a tudíž s ní stojí a padá, byla právem v nižších stolicích žaloba s celou svou konečnou prosbou zamítnuta.

Citace:

Čís. 5354. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 445-446.