NPD documents search: Všehrd, 11 (1930) - Vystěhovalecké hnutí z Československé republiky.

Čís. 776.

Výrazem »movité věci« v čl. 313 obch. zák. nejsou míněny pohledávky. Rozdíl mezi kontokorrentem v technickém slova smyslu a obyčejným běžným účtem.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1920, Rv I 569/20.)
Žalující firma dodávala žalovanému zboží k dalšímu zcizení na úvěr. Žalovaný zdráhal se žalobkyni zaplatiti dlužný zbytek, žádaje, by mu žalobkyně vrátila zboží z jisté dodávky po případě nahradila škodu, již mu způsobila tím, že nechce mu vydati zboží, jím žalobkyni k disposici dané, touto však nepřijaté. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl v podstatě z toho důvodu, že dokud záležitost ohledně vrácení zboží, případně náhrady škody za zboží, není mezi stranami vyřízena, přísluší žalovanému dle § 471 obč. zák. a čl. 313—315 obch. zák. právo zadržeti placení dluhu. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Názoru prvého soudu nelze přisvědčiti. V tomto případě jde mezi stranami o obchod a dlužno tudíž na případ tento použíti především ustanovení obchodního zákona. Retenční právo dle § 313—315 obch. zák. může býti vykonáno jen na věcech movitých a cenných papírech. Výraz »movité věci« (bewegliche Sachen) v čl. 313 obch. zák. dlužno vykládati v užším slova smyslu a nikoli po rozumu § 298 obč. zák. Tomu svědčí znění zákona: »movité věci a cenné papíry« jakož i další ustanovení téhož článku obch. zák., jenž vyžaduje, by věci byly v uschování oprávněného. Nelze tedy žalovanému přiznati retenční právo, kterého ostatně výslovně ani neuplatňuje, na pohledávce, kterou dluhuje a která předmět sporu tvoří a naopak je povinen bezpodmínečně dlužný obnos zaplatiti a svého případného práva na vydání věcí, na něž činí nárok, jinak se domáhati. Předpisu § 471 obč. zák. nemůže se však žalovaný dovolávati, jelikož také ustanovení tohoto § jedině na věci se vztahuje. Je proto námitka předčasnosti žaloby žalovaným uplatňovaná úplně beze všeho právního podkladu, bylo ji zamítnouti a žalobě, když je zjištěno, že žalovaný obnos za odebrané zboží i s úroky od 13. listopadu 1918 dluhuje, vyhověti, neboť další otázku, zda dohoda o stornu zboží se stala, čili nic, sporem tímto řešiti nelze, poněvadž se nejedná o pohledávky za zboží, jež žalující strana si zadržuje, nýbrž o pohledávku docela jinou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání uplatňuje pouze dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., spatřujíc nesprávné posouzení věci po stránce právní v tom, že rozsudek v odpor vzatý nepřihlížel k tomu, že se mezi stranami jedná o poměr kontokorrentní, dále v tom, že odvolací rozsudek pohledávku nepokládá za movitou věc ve smyslu čl. 313 obch. zák. a žalovanému nepřiznává retenčního práva ohledně pohledávky, kterou proti němu žalující firma má. Názor dovolání, že mezi stranami byl poměr kontokorrentní, není správným. Zakládá se na neporozumění rozdílu mezi poměrem kontokorrentním v technickém slova smyslu a běžným účtem obyčejným. O poměru kontokorrentním nemůže býti v tomto případě řeči již z toho důvodu, že nejde o vzájemnou dohodu novace, jež ku konci určitého účtovacího období ohledně vzájemných pohledávek do doby té vzniklých dle vůle stran má nastati. Dle oboustranných údajů ve sporu záleželo obchodní spojení stran pouze v tom, že jedna strana (žalující) druhé (žalovanému) kreditovala, tato pak splácela. Jde tu tedy o tak zv. běžný účet, nikoli však o poměr kontokorrentní. Tím padají veškeré vývody dovolání zbudované na nesprávném předpokladu poměru kontokorrentního. Ohledně retenčního práva jsou důvody rozsudku v odpor vzatého zcela správné, a stačí na vyvrácení dovolání poukázati na ně.

Citace:

OMA.. Vystěhovalecké hnutí z Československé republiky.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1930, svazek/ročník 11, číslo/sešit 9, s. 313-313.