NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Č. 4946
.
Pozemková reforma. — Administrativní řízení: Res judicata v řízení záborovém?
(Nález ze dne 26. září 1925 č. 17713).
Věc: Dr. Alexius F. a Dr. Ladislav K. v L. (adv. Dr. Art. Bloch z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu stran záboru nemovitého majetku a bezúčinnosti vkladu vlastnického práva.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Dne 24. ledna 1921 vydal žal. úřad osvědčení, že pozemkový majetek Marie M., provd. Sz. v N., není majetkem státem dle zák. č. 215/1919 zabraným.
V nař. rozhodnutí vyslovil však žal. úřad, že osvědčení to vydáno bylo jen na základě mylných a nesprávných údajů vlastnice, že nemovitý její majetek nedosahuje 150 ha půdy zemědělské a 250 ha půdy jiné. Pozdějším šetřením zjištěno, že až do dohody uzavřené dne 18. května 1919 mezi Marií Sz. a jejím synem Drem Alexandrem F., knihovně provedené 31. ledna 1920, byla Marie Sz. spolu s tímto synem vlastnicí nemovitostí, jichž výměra tehdy činila mnohem více než 150 ha půdy zemědělské a 250 ha půdy veškeré. Teprve onou smlouvou rozdělili oba spoluvlastníci majetek tak, že Marii Sz. připadly nemovitosti . ..., Dru Alexandru F. nemovitosti. . . Rozdělení stalo se proto, aby majetek záboru podléhající záboru unikl a proto rozdělen tak, aby žádný ze vzniklých souborů nedosahoval výměry záb. zákonem žádané. Aby rozdělení to bylo dle záb. zákona platným, muselo by se státi se svolením stpú-u, stpú však je neschválil, ba vůbec o souhlas nebyl žádán, a proto rozdělení to dle § 7 záb. zák. nemůže míti se zřetelem k pozemkové reformě právních následků.
Proto odvolal stpú nar. rozhodnutím své osvědčení a prohlásil veškeré nemovitosti Marie Sz. a Dra F. za majetek dle zák. záb. zabraný a žádal, aby okresní soud poznamenal, že vklad práva vlastnického na nemovitostech .... jest vůči státu bezúčinným a že nemovitosti ty jsou státem zabrány.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí dědicem po Marii Sz., Drem Ladislavem K. a Drem Alexandrem F. uvážil nss toto:
Stížnost vznáší v prvé řadě náimtku rei judicatae. dovozujíc, že žal. úřad osvědčením z 24. ledna 1921 pravoplatně vyslovil, že nemovitý majetek zemřelé Marie Sz. záboru nepodléhá, čímž dle stížnosti implicite totéž vysloveno bylo i o nemovitém majetku Dra Alexandra F. Námitku tu neshledal nss důvodnou.
V záležitostech, kde jde o zájmy veřejné, k jichž hájení jsou úřady povolány, nelze mluviti vůbec o »res judicata« v tom smyslu, jak to činí stížnost, že by totiž úřad, vydav nějaké rozhodnutí neb opatření, byl jím za všech okolností a na vždy vázán, že by od něho ustoupiti nesměl, takže by pak stav rozhodnutím takovým založený, zákonu neodpovídající, byl na vždy utvrzen. Záborový zákon sleduje zájmy veřejné a nelze proto již tvrditi, že by stpú neměl a nemohl odvolati, po případě změniti své rozhodnutí, shledá-li, že zakládalo se na mylném' předpokladu skutkovém a že se zákonem se neshoduje, že by tedy proti novému jeho rozhodování byla na místě stížnosti vznesená námitka »rei judicatae«.
Sítžnost připouští, že lze míti za to, že v záležitostech veřejného zájmu o »res judicata« mluviti nelze, domnívá se však, že tento názor neplatí pro obor zákonů o pozemkové reformě, poněvadž prý brání tomu důvěra v knihy veřejné. Zápisy, které na základě osvědčení úřadem vydaného byly do knih zapsány, musí prý býti platné a to i proti státu. Námitka ta obstáti nemůže, uváží-li se, že zábor velkého majetku pozemkového nastal zákonem samým (arg. § 1 záb. zák.) a nikoli nějakým konstitutivním výrokem stpú-u, že poznámka záboru má účel evidenční a že nikdo nemůže se dovolávati toho, že bez své viny nevěděl o záboru vysloveném §em 1 záb. zákona (§ 16 záb. zák.). Stejně lichý je názor stížnosti, že by stpú byl mohl a směl osvědčení ono odvolati, jen do 1 roku, nikoli však později. To dovozuje stížnost z § 18 záb. zák. Doznává sama, že § ten jedná o věci zcela jiné (o schválení právních jednání, jež vylouděna byla na základě nepravdivých udání na min. zeměd.) a chce jen, aby ustanovení toho analogicky bylo použito. Ale ustanovení § 18, 2. odst. záb. zákona je zřejmě ustanovením zcela specielním a nad to i výjimečným a je již proto analogické jeho použití na případ zcela jiný vyloučeno. Námitku rei judicatae bylo proto zamítnouti.
Stížnost vytýká dále, že je nesprávným zjištění žal. úřadu, že rozdělení nemovitostí, jak v nař. rozhodnutí je uvedeno, stalo se teprve 18. května 1919, tvrdíc, že stalo se ještě před platností záb. zák. a vytýká, že zjištění to spočívá na řízení neúplném a vadném a že rozhodnutí proto je nezákonné.
Vedle odvolání zmíněného osvědčení ze 24. ledna 1921 obsahuje nař. rozhodnutí ještě tyto dva výroky: a) že vklad práva vlastnického pro Marii Sz. a Dra Alexanda F. na nemovitostech v rozhodnutí uvedených J30L
nemá proti státu právních účinků, b) že nemovitosti ty jsou státem zabrány.
Kdyby bylo správným zjištění žal. úřadu, že nemovitosti ty teprve dohodou dne 18. května 1919 uzavřenou mezí obě jmenované osoby, které až do toho dne byly jejich spoluvlastníky k ideálním částkám, byly fysicky rozděleny a to, jak je nesporno, bez souhlasu sípú-u, pak nebylo by ovšem lze tvrditi, že nař. rozhodnutí je nezákonné. Neboť pak zřejmě bylo by rozdělení to vůči státu bezúčinné (§ 7 záb. zák. v původním znění) a sípu byl by oprávněn na věc pohlížeti tak, jako by rozdělení ono se nestalo, tedy tak, jako by nemovitosti ony byly ve spoluvlastnictví Marie Sz. a Dra Alexandra F. a to ve spoluvlastnictví pro indiviso (ideálním). Pak — poněvadž, jak stížnost nepopírá, nemovitosti výměry v § 2 záb. zák. uvedené přesahují — byl by žal. úřad i právem vyslovil, že jsou zabrány a právem ovšem i odvolal osvědčení, jímž ohledně nemovitostí Marie Sz. potvrzen opak.
Nss shledal však, že ono pro posouzení zákonnosti nař. rozhodnuti směrodatné zjištěni žal. úřadu, že totiž rozdělení stalo se 18. května 1919, zakládá se na řízení podstatně neúplném a vadném.

Citace:

č. 4946. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 199-201.