NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2621.

Věřitel může na rukojmím a spoludlužníku vyrovnacího dlužníka žádati zaplacení bez obmezení na vyrovnací kvótu, ovšem jen potud, pokud dluh ještě nezanikl a trvá po právu.
(Rozh. ze dne 15. května 1923, Rv I 677/23.)
Žalující banka měla proti firmě Otto L. pohledávku 23155 Kč z obchodního spojení a když o jmění firmy Otto L. bylo zahájeno řízení vyrovnací, přihlásila žalobkyně pohledávku a byla jí vyplacena po schváleni narovnání vyrovnací kvóta 45%. Na část (10000 Kč) oné úhrnné pohledávky (jak strany souhlasně udaly) byla vystavena směnka, již kromě Otty L-а přijala též Julie K-ová. Proti směnečnému platebnímu příkazu, jímž uloženo bylo Julii K-ové zaplatiti žalobkyni 10000 Kč, vznesla dlužnice námitky. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti ohledně 4500 K, jinak ho zrušil a uvedl v podstatě v důvodech: Žalobkyně vyšla na prázdno 12735 Kč 25 h a není jí zabráněno (§ 48 vyr. řádu), by se ohledně schodku nehojila na žalované, aniž by byla způsobena újma ostatním věřitelům (§ 47 vyr. řádu). Toho musela si býti žalovaná, přijímajíc směnku, vědoma (čl. 23, 81 směn. řádu). Žalovaná ručí proto nejen za 5500 Kč, jež po podání žaloby zaplatila, nýbrž i za dalších 4500 Kč. Odvolací soud zrušil k odvolání žalované směnečný platební příkaz i ohledně 4500 Kč. Důvody: Odvolání dlužno přiznati důvodnost. Dle §u 891 obč. zák. může věřitel, za jehož pohledávku ručí dvě osoby rukou společnou a nerozdílnou, žádati zaplacení dle libosti od té neb oné neb od obou v celku, nebo po dílech, které si sám určí. Pakliže jeden z dlužníků částečně zaplatí, může na druhém dlužníku žádati pouze zbytek. Dle toho tudíž závisí rozhodnutí otázky, mezi stranami sporné, zda totiž žalobkyně může žádati na žalované celou směnečnou pohledávku ve výši 10000 Kč či pouze zbytek 5500 Kč — jedině na tom, zda obdržela žalobkyně od spoludlužníka Ottona L-а na směnečnou pohledávku 4500 Kč, čili nic. Jest nesporno, že žalobkyně poskytla Ottu L-oví za vyjednaných podmínek úvěry, že z tohoto právního důvodu měla dne 22. října 1921 proti němu pohledávku 23155 Kč, že pohledávku tu přihlásila k vyrovnávacímu řízení, a s touto částkou byla připuštěna k hlasování, že v přihlášené částce jest obsažena sporná směnečná pohledávka a že žalobkyně obdržela na přihlášených 23155 Kč 45%, t. j. 10419 Kč 75 h. Dle toho žádala tudíž žalobkyně 10000 Kč nejprve od spoludlužníka Otty L-a, obdržela od něho splátku 4500 Kč a může tudíž dle §u 891 obč. zák. na žalované požadovati pouze zbytek 5500 Kč, jenž jí byl skutečně zaplacen. Kdyby žalobkyně byla oněch 10000 Kč žádala nejprve na žalované, a kdyby tato byla zaplatila, nebo kdyby žalovaná byla použila svého práva dle §u 17 vyr. ř., mohla žalobkyně přihlásiti pouze 13155 Kč k vyrovnávacímu řízení a byla by obdržela od dlužníka ve vyrovnání pouze 5919 Kč 75 h, kdežto vyrovnávací kvóta 4500 Kč vypadající na sporných 10000 Kč by byla připadla žalované. Kdyby žalovaná byla použila svého práva dle §u 17 (2) vyr. ř. a kdyby byla oněch 10000 Kč, za které ručila žalobkyni solidárně s dlužníkem ve vyrovnání, k vyrovnání přihlásila, nebylo by bývalo v řízení vyrovnávacím vůbec k její přihlášce přihlíženo, poněvadž pohledávka ta byla již přihlášena žalobkyni. Z ustanovení §u 48 vyr. ř. nelze vyvozovati právní náhled, který hájí žalobkyně i prvý soud, neboť žalobkyně tím, že pohledávku přihlásila k vyrovnávacímu řízení a pro vyrovnání hlasovala, podle §u 863 obč. zák. vyjádřila nade vši pochybnost, že přijímá jako částečnou úplatu od spoludlužníka Otto L-a 45%ní vyrovnávací kvótu, na pohledávku 10000 Kč připadající, takže může požadovati po skutečném zaplacení této kvóty od spoludlužnice podle §u 891 obč. zák. pouze zaplacení zbytku pohledávky. Žádná z obou stran se před první stolicí neodvolávala na to, že směnka byla vystavena teprve po uzavření vyrovnání a po uplynutí pří tom stanovených platebních lhůt a proto také nebylo zkoumáno, zda na směnečnou pohledávku připadající vyrovnávací kvóta 4500 Kč v době vystavení směnky již byla zaplacena, či zda trvala ještě pohledávka ohledně celých 10000 Kč. Žalobkyně nemůže odvozovati pro sebe žádných práv z toho, že prý udánlivě jde o pohledávku z běžného účtu, nebo v případě, že by se skutečně jednalo o pohledávku z kontokorentu ve smyslu čl. 291 obch. zák., což v první stolici vůbec nebylo zkoumáno, uznáním pohledávky ze salda ztratily by jednotlivé pohledávky svou samostatnost, byla by zde novace a následkem toho zanikla by vedlejší práva. Žalobkyně tedy žádným způsobem není zkrácena. Obdržela pohledávku 10000 Kč, k jejímuž krytí měla zažalovanou směnku plně zaplacenu, a zbývající, směnkami nekryté úvěry ve výši 13155 Kč obdržela zaplaceny 45%ní vyrovnací kvótu, pro niž sama hlasovala.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
S odvolacím soudem bylo by jen tehdy lze souhlasiti, kdyby byl dluh 10000 Kč, zajištěný zažalovanou směnkou, býval samostatným směnečným dluhem Otty L-а, majitele protokolované firmy Josef P. Nachfolger, k němuž žalovaná Julie K-ová přistoupila jako spoludlužnice, a jenž byl žalující bankou ve vyrovnacím řízení Otty L-а přihlášen v rámci celkové pohledávky 23155 Kč. V tom případě byla by ovšem z vyrovnací kvóty 45%, která byla vyplacena na celkovou pohledávku, t. j. z 10419 Kč 75 h, připadla částka 4500 Kč na směnečnou pohledávku 10000 Kč a zbytek 5919 Kč 75 h na směnečně nekrytou pohledávku 13155 Kč, a nemohla by se žalobkyně dovolávati ustanovení §u 48 vyr. ř., že práva věřitelů proti rukojmím nebo spoludlužníkům dlužníka jakož i proti postihem zavázaným nemohou býti obmezena vyrovnáním bez výslovného souhlasu oprávněných. Máť § 48 vyr. ř. — odpovídající § 151 nynějšího a §u 224 dřívějšího konkursního řádu — sice ten význam, že spoludlužník a rukojmí vyrovnacího dlužníka zůstává zavázán nejen co do části dluhu, která se vyrovnáním zachová v platnosti, nýbrž co do celého dluhu, t. j. že věřitel může na rukojmím a spoludlužníku vyrovnacího dlužníka žádati zaplacení dluhu bez omezení na vyrovnací kvótu, — avšak dle zásady, vyslovené v §u 891 obč. zák. může žádati zaplacení dluhu jen potud, pokud ještě nezanikl a po právu trvá. To by v tomto případě za zmíněného předpokladu znamenalo, že žalobkyně mohla sice proti žalované zažalovati celou směnečnou pohledávku 10000 Kč, dokud se jí nedostalo žádného placení se strany vyrovnacího dlužníka, po zaplacení vyrovnací kvóty 4500 Kč však jen zbytek 5500 Kč, ježto po splátce 4500 Kč existoval solidární dluh jen ještě tímto zbytkem 5500 Kč. Než souhlasný přednes stran, že žalobkyni příslušela při zavedení vyrovnacího řízení proti Ottu L-ovi, t. j. dne 22. října 1921 proti vyrovnacímu dlužníkovi z daného úvěru celková pohledávka 23155 Kč, v které byla obsažena též částka 10000 Kč, na kterou byla dána zažalovaná směnka, nevylučuje svým ne dosti jasným a přesným zněním možnosti, že jest správným tvrzení dovolatelky, že směnka nesloužila k zajištění samostatného dluhu 10000 Kč, nýbrž že byla dle úmluvy směnkou kryta celková (kontokorentní) pohledávka z daného úvěru do výše 10000 Kč, zvláště když ji žalovaná sama v námitkách proti směnečnému platebnímu příkazu označila jako směnku garanční a při ústním jednání tvrdila, že šlo o pohledávku konto- korentní. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by lze tvrditi, že bylo vyrovnací kvótu poměrně rozvrhnouti na — neexistující zvláštní — směnečný dluh 10000 Kč a na směnkou nekrytý zbytek 13155 Kč přihlášené pohledávky 23155 Kč, nýbrž bylo by ji počítati na celkovou pohledávku 23155 Kč z daného úvěru a trval by solidární směnečný závazek žalované 10000 Kč dotud, dokud by tu byl nezapravený dluh z úvěru do výše 10.000 Kč. Poněvadž by pak po srážce 45% ní kvóty, t. j. 10419 Kč 75 h zbývalo z pohledávky 23155 Kč ještě 12735 Kč 25 h, převyšujících 10000 Kč a krytých zažalovanou směnkou, byl by směnečný dluh 10000 Kč ještě celý po právu, a mohla by dle toho, co uvedeno, žalobkyně vzhledem k §u 48 vyr. ř. žádati na solidární spoludlužnici Julii K-ové zaplacení celého dluhu 10000 Kč a ne jen částky 5500 Kč. Ustanovení §u 17 vyr. ř. mohla by se žalovaná dovolávati jen tehdy, kdyby byla, zaplativši směnečný dluh, použila práva dle prvého odstavce tohoto paragrafu. V prvním ze zmíněných případů bylo by tudíž správným rozhodnutí odvolacího soudu, v druhém případě však bylo by nutno přidati se k stanovisku soudu procesního. Zda tu jsou předpoklady toho či onoho případu, nebylo zjištěno, dovolací soud nemá tudíž potřebného skutkového podkladu, by mohl ve věci samé rozhodnouti.

Citace:

čís. 2621. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 858-861.